Ad 1. V ust.čl.6, odst.1 „Smlouvy o evropské unii“, ve znění tzv.„Lisabonské smlouvy“, je uveden odkaz na unijní listinu, jejíž právní sílu zmíněné ustanovení zároveň povyšuje na úroveň právní síly nejvyšších unijních právních dokumentů, tzv. „smluv“, čili

1. Smlouvy o Evropské unii (SEU),

2. Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), obou ve znění Lisabonské smlouvy.

Doprovodnou součástí textu “Lisabonské smlouvy“ jsou i tzv. „Prohlášení“, připojená k Závěrečnému aktu mezivládní konference. Jedním z nich jsou pod bodem „A“ „Prohlášení k ustanovením smluv“. Z nich sedmnácté v pořadí je tzv. „Prohlášení o přednosti práva“.

Z něho plyne, že tzv. „Smlouvy“, a eo ipso i dokumenty stejné právní síly – což se týká unijní Listiny - mají přednost před právem členských států. A tak lze konstatovat, že právní síla Listiny se bude uplatňovat vůči členským státům v intencích „zásady přednosti“ unijního práva před právem členských států.

Ad 2. Články 51 a násl. unijní Listiny upravují pravidla pro její interpretaci a aplikaci.

Článek 52, odst. 7 zavádí pojem tzv. „vysvětlení“, jako cit.: „pomůcky pro výklad unijní Listiny“. Avšak ke kterému musí soudy Unie a členských států při její interpretaci cit.: „náležitě přihlížet“. Pojem „vysvětlení“ se objevuje ještě v její „Preambuli“, a to ve spojení s jejich tvůrcem, tj. „Konventem“, který byl jakožto „nevolené shromáždění vytvořené ad hoc“ po vypracování unijní Listiny v roce 2000, rozpuštěn.

Obsah tzv.“vysvětlení“, mj. nikde nepublikovaný, tak pochází z doby a poměrů jejího sepisování mezi prosincem 1999 a říjnem 2000. Avšak ust. čl. 52,odst.7, a které je na rozdíl od preambule právně závazné, tento pojem s Konventem již nespojuje.

Vzhledem k neurčitosti zmíněného ustanovení tak nelze vyloučit, že i po přijetí Lisabonské smlouvy může být svolán nový Konvent, aby mohl např. aktualizovat i obsah tzv. „vysvětlení“. Nebo tím může být namísto Konventu pověřen jiný subjekt, samozřejmě již zohledňující mj. i nové pravidlo většinového rozhodování reprezentativních unijních orgánů. A tak výraznou slabinou úpravy zakotvené v ust.čl.52,odst.7 je, že nestanoví, aby obsah tzv.„vysvětlení“ byl determinován výlučně ohledem na právně metodické zájmy.

A nota bene z jeho obsahu přímo nevylučuje zájmy mimoprávní.

Za tohoto stavu úpravy tak může být tzv.“vysvětlením“ problematizována nestrannost, popř. nezávislost unijního soudu, a to při interpretaci a aplikaci tak delikátních práv, jaká jsou zakotvena v unijní Listině.

Shrnu-li dosud uvedené, tak soudní rozhodnutí vydávaná na základě unijní Listiny

• mohou být účelově ovlivněna tzv. „vysvětlením“,
• přitom budou ve vztahu k členským státům prosazena v intencích tzv.“zásady přednosti unijního práva“,
• a nebudou přezkoumatelná, neboť unijní Listina spolu s tzv.“Smlouvami“ tvoří nejvyšší pramenem unijního práva.

Vážené dámy a pánové, tím se ve svém výkladu dostávám k naznačení rizika, které souvisí s možností zrušení československých prezidentských dekretů. Dovoluji si připomenout, že jejich existence byla vynucena potřebou alespoň suplovat zákonodárnou činnost. A to v době ústavní nouze, iniciované mnichovským diktátem, dále prohloubené německou okupací a jí následně zaviněnou situací v době do obnovy čs. zákonodárného sboru.

V ústavněprávní vědě se tyto právní předpisy rozlišují podle toho, zda vznikly v“prvním období“, tj. v exilu od 21.7.1940 do 4.5.1945, nebo od 5.5.1945 v tzv.“druhém období“, kdy byly návazně vydávány až do ustavení Prozatímního Národního shromáždění 28.10.1945.

Přesto vytvářejí integrální celek, neboť jsou produktem ústavněprávní volby mezi právní kontinuitou či právní diskontinuitou československého právního řádu v době nesvobody, a dále v období před obnovou čs.zákonodárného orgánu.

V tomto smyslu lze za klíčový považovat Ústavní dekret presidenta republiky z 3.8.1944 č. 11 „o obnovení právního pořádku“.

Neboť právě ten vyjadřuje řešení uvedené volby a tím i opodstatňuje vydávání dekretů.

Připomínám, že v čl.1, odst.1 zmíněného dekretu se uvádí, cit.: „Ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29.9.1938 včetně...jsou československý právní řád“ a v odstavci 2 se dodává, že, cit.:“Předpisy vydané v oblasti tohoto řádu v době nesvobody (tj. od 30.9.1938 do 4.5.1945) nejsou součástí československého právního řádu.

Proto je zavádějícím hodnotit požadavek zrušení dekretů jen z neustále udržovaného pohledu.

Podle něhož problém tzv.“Benešových dekretů“ se vlastně týká jen konfiskovaného německého majetku. Požadavek jejich zrušení totiž ve skutečnosti nastoluje toto dilema:

• buď soudy budou právní poměry na našem území v období od 30.9.1938 do 4.5.1945 i nadále posuzovat v kontinuitě s čs. právním řádem,
• anebo je budou moci, v diskontinuitě s ním, posuzovat i podle násilím vnuceného práva agresora a posléze okupanta. Tj. i podle předpisů, které se odvíjely od mnichovského diktátu a posléze Hitlerova výnosu o zřízení protektorátu. Jenž ustanovením čl.II, odst. 1 degradoval Čechy z občanů na pouhé cit.: „ostatní obyvatele“ protektorátu, zatímco, „příslušníci německého národa“ zůstali, „jedinými nositeli v zákonech stanovených plných politických práv“. A dále.
• Buď budou soudy právní poměry na našem území v období od 4.5.do 28.10.1945 posuzovat podle československého právního řádu, jehož legislativní aktivity do ustanovení Prozatímního Národního shromáždění musely být suplovány dekrety z jejich „druhého období“,
• anebo budou dekrety zrušeny a nastane tak pro uvedené období jakési právní vakuum; neboť pro toto historické období není k dispozici ani alternativní, či-li diskontinuitní právní úprava.

Vážené dámy a pánové, podotýkám, že Poslanecká sněmovna v doprovodném usnesení z 18.2.2009 k hlasování o tzv. Lisabonské smlouvě odmítá snahy o extenzivní výklad unijní Listiny, který připouští, že by mohla působit retroaktivně a zpochybnit právní a majetkové vztahy.

A tak jen připomínám, že toto usnesení bude s ohledem na „zásadu přednosti unijního práva“ právním aktem nižší právní síly než jaká bude náležet unijní Listině. Se stejnou skepsí lze pohlížet i na čtyřbodové „Prohlášení ČR k unijní Listině“, obsažené pod číslem 53 v bodu „C.Prohlášení členských států“, neboť to dokonce zcela abstrahuje od problematiky zmíněné doprovodným usnesením Poslanecké sněmovny.

A tak – bohužel – ani v jednom z uvedených dokumentů není zakotven požadavek na jeho zařazení do obsahu tzv.“vysvětlení“, ke kterým mají unijní soudy náležitě přihlížet. Zůstává tak věcí nepředvídatelné náhody, jak bude Soudní dvůr EU posuzovat žaloby, jejichž efektem by bylo “prolomení“ čs. prezidentských dekretů.