Jedině tak, že se zkoumaly možnosti startů raket z atomových ponorek, které by je odpalovaly z mezer v souvislém ledovém příkrovu. Stejně tak se ani neposuzovala možnost vedení války v tomto prostoru - na Čukotce sice byla umístěna 99. motostřelecká divize, která měla za úkol bojovat případně s americkým desantem. Proti ní na Aljašce stála americká 6. lehká pěší divize. Kanada v Arktidě udržovala jen lehké hlídky na lyžích a Dánsko zde nemělo vojáky vůbec.

Po skončení studené války jsme naši divizi z Čukotky stáhli a z americké divize se stala brigáda. Podstatně se snížil také systém protivzdušné obrany na našem území. – v celém ohromném prostoru na východ od Severodvinska a na sever od Krasnojarska není dnes rozmístěn ani jediný protiletadlový pluk. Výrazně se snížil i počet lodí v Severním loďstvu – dnes je to jen šest atomových ponorek, jediná letadlová loď a jediný velký křižník.

A teď najednou začínají arktické ledy roztávat. Až dosud nás dostatečně chránily. Ale pokud to tak půjde dál, pak celé ohromné pobřeží nebude vůbec nijak chráněno –ani ledy ani armádou. Přitom paradoxně je naší největší obranou tohoto prostoru jeho neosvojenost. Kdyby tam totiž někdo zkusil vysadit vojska, je odsouzen k zániku – nikam se nehne, nejsou tam cesty a i když je globální oteplení, zahyne tam chladem.

Pokud si však uvědomíme možné perspektivy při dalším oteplování tohoto prostoru, pak zde existuje pro nás zcela reálné nebezpečí. Je to prostor, odkud se dá proti naší zemi provést masový úder proti našemu jadernému potenciálu. USA dnes mají vysoce přesné zbraně (dokonce k tomu stačí zbraně s konvenční hlavicí), kterými mohou téměř beztrestně zničit velkou část jak pozemních sil se strategickými raketami, tak základny loďstva a strategické bombardéry.

Pokud odtají tyto ledy získávají Američané možnost křídlatými raketami zasadit úder z tohoto prostoru po celém území Ruska a přitom proti nim dnes v tomto prostoru nemáme žádné zbraně – ani protiraketovou či protiletadlovou obranu.

Staráme se příliš mnoho o protiraketovou obranu v Evropě a jaksi jsme si nevšimli, že Američané vybudovali poměrně spolehlivý systém protiraketové obrany, rozmístěný na moři. Dokladem toho je nedávné sestřelení americké družice raketou odpálenou z torpédoborce. Těmito raketami jsou postupně vybavovány americké válečné lodě.

Lze proto celkem snadno dojít k závěru, že Američané již disponují rozsáhlým arzenálem protiraketové obrany. Pokud roztají arktické ledy, mohou Američané v tomto prostoru udržovat trvale – v prostoru nejkratší trajektorie pro balistické rakety mezi Ruskem a USA – operativní seskupení lodí – tři---čtyři křižníky, nebo šest torpédoborců s celkovou kapacitou až 1000 protiraketových raket. Takový arzenál je případně schopen zničit velkou část našich raket či hlavic.

Máme však i další problém. Až dosud jsme uvažovali o tom, že naše hranice teritoriálních vod se rozprostírají až k severnímu pólu. Pokud roztají ledy otevře se nejkratší cesta mezi Evropou a Asií a začnou tudy jezdit obchodní lodě. Co pak budeme dělat?

V této situaci však reagujeme často hloupě. Tak se předvádíme na severním pólu s umístěním vlaječky – což je dobré v předvolebním čase, ale do značné míry to zbytečně provokuje ostatní země. Přesvědčujeme se, že v tomto šelfu je velké bohatství uhlovodíků, ale je to opravdu všechno jenom naše?

Tající ledy však pomalu začínají být problémem i pro ostatní země v tomto prostoru. Tak třeba Kanada pokládá Severozápadní průjezd – podél arktického pobřeží Kanady - za svoje vody, ale USA dávají najevo, že je to mezinárodní cesta. Problémy vztahu mezi Dánskem Grónskem jsou také známy.

Vyvolali jsme těmito svými posledními kroky zbytečné napětí kolem tohoto prostoru a to pro perspektivu není dobře, uzavírá Chramčichin.

В перспективе – Арктический фронт ZDE