Hugo Chávez tentokrát podle očekávání prosadil změnu venezuelské ústavy, a tak může i po roce 2013 bojovat za svoji bolívarovskou revoluci a „socialismus 21. století“. Je složité postavit se aspiracím venezuelského prezidenta. Tento muž se za poslední desetiletí stal neoddiskutovatelným lídrem nejen venezuelského lidu, ale stanul i v čele indigenizačního procesu v zemích Latinské Ameriky a v neposlední řadě převzal i pomyslné žezlo „krále“ antiamerikanismu od svého velkého vzoru Fidela Castra. Zhodnotit objektivně výsledky práce tohoto politika a vojáka je opravdu nesnadný úkol.

V propagační brožurce, která je součástí kampaně „Volba bez omezení“, kterou jeho sympatizanti distribuují po celém světě, jsou shrnuty některé hlavní úspěchy Chávezovy vlády. Tak například extrémní chudoba se snížila z 17,1 % na 7,9 %. Předškolní i školní docházka se zvýšila ze čtyřiceti na sedmdesát procent. Vzrostlo zastoupení žen ve státní správě, když například čtyři ženy jsou zastoupené v čele Nejvyššího soudu, Generální prokuratury, Národního volebního výboru a Národního shromáždění. Míra dětské úmrtnosti klesla z 27 na 14 případů z 1000 narozených dětí. Přístup k pitné vodě vzrostl z osmdesáti na devadesát dva procent. Snížil se koeficient nerovnoměrnosti bohatství v rodinách, vzrostla průměrná délka života, snížila se nezaměstnanost, vzrostla oficiální zaměstnanost oproti té neoficiální, zkonsolidoval se důchodový systém, vzrostla spotřeba potravin o 170 %, země poskočila i na řebříčku lidského rozvoje OSN, atd.

Ne že by bolivarovská revoluce byla perfektní. Venezuela je i po deseti letech vlády plukovníka Cháveze zemí s nejnižší mírou bezpečnosti v regionu, její ekonomika není diversikována, růst HDP byl nižší než se očekávalo, inflace označována i jako daň chudých, byla nejvyšší v regionu, soudní moc nejednou prokázala svoji submisivitu ve vztahu k moci výkonné. Jak je vidět je opravdu nesnadné zhodnotit v několika větách dopad, který má Chávezova politika na široké segmenty lidského života venezuelského lidu, například v poskytování státních služeb tam, kde desítky let žádné služby i díky neoliberální politice předešlých vlád neexistovaly.

Faktem je, že před Chávézem a výsledky jeho revoluce stojí v současné době různorodá a rozhádaná opozice, bez lídra a jasné alternativy vůči současné vládě, která navíc v důsledku současné světové hospodářské krize ztratila i svoji ideologickou vlajku v podobě kapitalistického neoliberálního systému.

Protichávezovská opozice, která s Chávézem prozatím prohrála dvanáct voleb a referend z třinácti, se o převzetí moci pokusila i státním převratem (2002), ochromením naftového průmyslu země pomocí vyvolávání stávek, bojkotem voleb do parlamentu, atd. Jediný úspěch, který opozice zaznamenala, byl před dvěma lety, kdy Chávez vsunul legislativní návrh o možnosti neomezené volby do ambiciózního plánu ústavní reformy, ve které kromě jiného navrhoval i několik moderních progresivních změn, například 36 hodinový pracovní týden. V té době se však nemluvilo o jiném, než o neomezené volbě. Opozice tehdy ještě před světovou hospodářskou krizí referendum velmi těsně vyhrála. Chávez situaci zanalyzoval tak, že venezuelský lid ještě nebyl „dostatečně zralý“ na rytmus přechodu od kapitalismu k „socialismu 21. století“ a jako správný voják po porážce takticky zkonsolidoval svoji moc na nižších úrovních, spustil ohromnou kampaň, a když cítil, že podmínky jsou pro něj příznivé, rozhodl se pro další bitvu ve válce o moc. Mezitím obměnil svůj kabinet, soustředil se na obecní, městské a provinční volby z listopadu minulého roku, a aby uklidnil své „kritiky“ zmírnil dokonce i konfrontační, antiimperialistický tón svých projevů. Usmířil se se španělským králem a po diplomatické krizi vyvolané kolumbijským bombardováním základen FARC na území Ekvádoru zlepšil politické i ekonomické vztahy se svým sousedem Kolumbií.

Chávez však paradoxně před referendem obhajoval institut neomezené volby volebním systémem, který je v západoevropských zemích. Ten je podle něj v podstatě systémem neomezené volby. Je pravdou, že za jistých okolností může třeba i v demokratickém Česku vládnout jedna osoba třeba až do smrti. A náš systém politických stran včetně volby prezidenta toto opravdu umožňuje.

I zde bohužel platí argumenty venezuelské opozice, že zbavit někoho moci v takhle nastaveném systému, při možnosti všemožné manipulace s demokratickými nástroji je velice obtížné, neřkuli nemožné v případě, že dotyčná osoba se sama nechce moci vzdát. Chávez by nakonec ve snaze o udržení moci mohl být mnohem rafinovanější, protože fíglů, jak lze obejít institut omezené moci, je opravdu mnoho.

Například v Argentině po svém manželovi Nestoru Kirchnerovi celkem pohodlně převzala moc v zemi jeho manželka Cristina Fernandez Kirchnerová. Její muž se mezitím jako předseda největší strany v zemi PJ věnuje konsolidaci své moci ve straně tak, aby v případě, že o to budou on nebo jeho polovička stát, mohou pohodlně vládnout zemi minimálně dalších několik volebních období.

Rovněž v Rusku si Medveděv s Putinem můžou přehazovat moc třeba do nekonečna.

Vraťme se však do Venezuely. Z pohledu přežití bolívarijské revoluce je znovuzvolení Cháveze i po roce 2013 v podstatě nevyhnutelné. Chávez je totiž paradoxně silnou, ale zároveň i slabou stránkou bolívarovské revoluce, protože je v současné chvíli v podstatě nenahraditelný. Charismatický Chávez nemá bratra jako Fidel Castro nebo politicky angažovanou manželku jako Nestor Kirchner. A dokonce nemá ani svého Medveděva, takže po jeho odchodu z čela země by byl osud jeho bolívarovské socialistické revoluce značně nejistý.

To, že nezajistil svého následovníka a pokračovatele v započatém díle bolívarijské revoluce je jedna z věcí, kterou mu vyčítají i jeho příznivci. Na závěr je potřeba konstatovat, že ani institut neomezené volby nezajistí Chávezovi nekonečné prezidentství, protože o každé další funkční období bude muset bojovat ve svobodných a demokratických volbách a navíc i on je pouhý smrtelník.