Takže jsem z Bostonu mohl komunikovat s organizacemi, které měly sídlo třeba v Kalifornii atd. Později jsem v některých odpracovával své stipendium, takže vím, že všechny měly značné úlevy např. na poštovném. A všechny bez výjimky měly přísně kontrolované účetnictví, nesměly v roční uzávěrce vykázat ani cent zisku, a když tak reinvestovat případný zisk do činnosti.

Znal jsem dokonce účetního "na volné noze", který se právě specializoval na účetnictví neziskovek. Kapitolou samou o sobě pak byla rozsáhlá aktivita dobrovolníků v těchto organizacích. Nebylo výjimkou, že i velice dobře situovaní lidé odcházeli na několik týdnů jako dobrovolníci do neziskovek, a dělali tam i ty "nejpodřadnější" manuální práce.

V červenci 1995 jsem také pracoval dva týdny jako tlumočník na speciální olympiádě pro mentálně postižené v New Havenu, sídle Yaleské univerzity. Byla to úžasně zorganizovaná akce, která stála a padala na práci dobrovolníků, jen zčásti podpořených nasazením armády na některé činnosti.

Zážitky odtud patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v USA poznal. Dámy z nejbohatších rodin na východním pobřeží neměly zábrany rozvážet mentálně retardované děti na sportoviště, servírovat jim čaj, poskytovat první pomoc atd. atd. Naopak, byly na svou práci náležitě hrdé.

Věru si nedovedu představit, že by hamižní Čecháčkové podobnou akci zorganizovali, materiální zisk z ní určitě nebyl. A že by takovou akci slavnostně zahajoval prezident republiky s manželkou, to už patří do říše snů. Jenže já jsem jeden takový sen viděl na vlastní oči.

Je to prostě zcela jiný étos. Připouštím, že k němu jsme ještě nedozráli, ale budeme-li naslouchat nepřejícím hlasům, tak k němu nedozrajeme nikdy.

Nejhorší na tom se mi zdá, že Š. Kotrba a jiní vůbec neargumentují, stačí jim dojmologie.

Osobně za tím cítím malou českou závist, závist na peníze, které neziskovky na svou činnost dostávají, i když je jich stále méně.