Evropská unie stojí před největší zkouškou ve své dosavadní existenci a může v ní prokázat, že představuje pro členské státy společnou hodnotu, kterou stojí zato rozvíjet. Klíčová otázka zní zdánlivě jednoduše. Dokáže EU zabránit státním bankrotům svých členských států?!? Dokáže takovou míru síly a schopnosti solidarity, že nedojde ke zhroucení států uvnitř jejich hranic?!? Pokud se to podaří a EU bude mít v roce 2012 pořád svých 27 členů, svou měnu a bude schopna přijmout další, především Island, Chorvatsko a Srbsko, pak můžeme s klidným svědomím říci, že tohle společenství má právo na další existenci. Všechno ostatní je nepodstatné. Pokud EU přečká tuto hospodářskou krizi alespoň v podobě, ve které do ní vstoupila, pak bude výsledek nade všechna referenda a Lisabonské smlouvy. Pokud se tak stane, pak bude také daleko jasnější, jakým směrem a podle jakých pravidel se má dál ubírat a hlavně, kdo a jak ji má vést.

Nastává tedy možná čas pootočit dosavadní otázku, která zněla, co ještě nám EU může dát, na otázku, o co můžeme bez EU přijít. Je nepochybné, že toto pootočení otázky stojí za změnou postojů irské veřejnosti k Lisabonské smlouvě. Irové nejsou tak hloupí, aby nebyli s to zaznamenat radikální změnu situace a včas nezůstali v houfu. Vzhledem ke zkoušce, která EU, čeká je testování její funkčnosti a soudržnosti prostřednictvím hrátek o Lisabonskou smlouvu přece jenom už poněkud zpozdilé. Už o to prostě nejde, stejně jako už nejde o radar v Brdech. Naše politická reprezentace stojící pevně na svých pozicích a připravena obchodovat radar za Lisabon tak připomíná pašeráka prožívajícího vzrušení i psychické trauma přechodu přes hraniční čáru jenom proto, že si nepřečetl, že hranice už byla minulý týden zrušena.

Mimochodem, je to trochu mimo téma, ale když jsem viděl divadelní představení pana Obamy v americkém Kongresu na téma "z krize vyjdeme posíleni", plné frází, uzdravující víry, dramatických pomlk a dvaadvacetkrát opakovaného slůvka "recovery", přerušované radostným vyskakováním a "standing ovation" vicepresidenta a mluvčí Sněmovny reprezentantů, strhávající ostatní, takže atmosféra připomínala spíše druhořadý sitcom nebo reklamní šoty Horsta Fuchse, jsem přesvědčen, že "recovery" týhle party Evropě ani světu nepomohou, protože si neví rady ani sama se sebou. Ani slovo o tom, že to byly americké instituce pod státním dozorem USA, které pustily do světových financí virus "subprime" balíčků. Za to nová křížová výprava do Afghánistánu sklidila velké ovace. USA prostě nejsou schopny řešit své problémy jinak než zabíjením lidí po světě, a pak se ještě s panem Pucholtem nevinně ptají,"proč je lidi nemaj rádi". V tomto světle se mi ti naši vyvolení zdají ještě pořád dobří nebo aspoň normální. To platí i o projevu Václava Klause.