Komunismus, kapitalismus, ale například i anarchismus mají jedno společné, a to utopii v samotných základech - pro dlouhodobé fungování vyžadují dokonalého člověka. Přesněji společnost lidí pouze dokonalých. A tak zatímco komunismus svojí Achillovou patou může mnohým někde za horizontem představovat vidinu majáku, ke kterému se pokoušíme směřovat, nicméně víra v lepší zítřky jako motivace veslařům donekonečna nevystačí, zvlášť když se jim "Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb" zřetelně ukáže být pouhou nedostižnou chimérou, navíc bez okolků zneužívanou kormidelníkem; kapitalismus sází rovnou na nejtemnější strunu lidství - na primitivní, ale většinově úspěšnou touhu vlastnit. A tuto touhu realizuje v podobě umístění zisku na čestné místo společenského žebříčku hodnot. Jen opravdový hlupák se pak diví, že při úsilí o maximalizaci zisků dříve či později padne nejen etika, ale i elementární principy lidství.

Anarchismus si dovolím zatím odložit s poznámkou, že volání po maximální svobodě omezené tímtéž těch druhých a respektující potřebnou přiměřenou míru solidarity je mi velmi blízké; nicméně zákony, navzdory jejich zneužívání garniturami proti lidu, považuji, alespoň v jejich původní funkci, za pravidla, jež si utvořil lid, aby si usnadnil a zpřehlednil spolužití. A v této podobě zákony vidím jako užitečné a potřebné, nikoli obtěžující či svazující.

Požádám-li o pozornost podle mého soudu z přibližně patnácti až třiceti procent reálným myšlenkám , což je při závažnosti prognózy číslo docela děsivé, někteří ideologicky pokroucení jedinci z nich nejspíš nebudou vnímat víc než jen původ autora, ke škodě nás všech, protože mnozí z nich jsou na postech, z nichž bezprostředně ovlivňují naši budoucnost. Lze jen paradoxně doufat, že chronická pragmatická servilita některých z nich převáží nad dogmatismem, jak koneckonců dění posledních dnů naznačuje minimálně nám, kteří ještě živě nosíme v hlavě výroky o hrozbách z plíživých sunutí se do jistých geopolitických vlivů, které, snad i pod tíhou mrazivých aktualit posledních týdnů, jaksi poněkud zplynují do ztracena, že...

Nicméně k zamyšlení zůstává, že:

1. Politikům, kteří jsou se sektorem tvořícím zisk propojeni ziskovodnou pupeční šňůrou, nelze věřit ani nos mezi očima. Nemělo by zůstat bez povšimnutí, že země jako je Čína, o jejíž míře demokratičnosti lze sice polemizovat, nicméně je-li to nutné, neváhá nastavit mantinely ziskuchtivosti dostatečně srozumitelně a melaminové hyeny zkrátit o hlavu, zatímco naše západní demokracie investičním hyenám a jejich zaměstnavatelům/inspirátorům jednajícím ze stejných pohnutek většinou nezkrátila ani stav soukromých kont. Čili: "Klidně pokračujte, jen si příště dejte trochu větší pozor. A když to nevyjde, bez obav. Znovu sedřeme z ovcí o něco víc vlny."

2. Barack Obama, byť má vcelku dobře našlápnuto na Gorbačova Západu, nejspíš nemá mechanismy na umravnění vojenskoprůmyslové lobby a reálnou se tedy jeví pouze alternativa ústupu z pozic po vzájemné "dohodě", anebo osobní obětování. To po vzájemné nedohodě.

3. Askeze rozvinutých zemí se jeví stále víc ne jako alternativa, nýbrž jako nutnost. A čím déle budou držet pozice její popírači (ať už z ideologicko-dogmatického upozadění intelektu nebo z prospěchu), tím hlubší a dlouhodobější budou důsledky.

Není tedy mojí motivací šířit skepsi, ale snad měrou alespoň takto nepatrnou pomoci tomu, čemu ještě stále nepřestávám a nechci přestat věřit -- že platformou pro změnu nemusí bezpodmínečně být globální rozvrat či katastrofa. I když Trocký by se mnou nejspíš nesouhlasil a historie bohužel dává za pravdu především těm, kteří, nikoli anarchisticky, ale logicky docházejí k podobným závěrům, třeba i na základě prosté znalosti elementů většinové lidské povahy. Minimálně lze považovat za nepochybné, že čím déle vlády nedopřávají sluchu občanům, tím razantněji si "slyšení" občané vynutí. Přičemž sametovost při takovém "slyšení" je jevem veskrze výjimečným. Čímž do roviny promítnutá amplituda dějinného kyvadla nabývá podoby dráhy opisované na asfaltu jedincem silně společensky unaveným i s podobným tempem, pokud jde o pohyb vpřed. A ti, kterým byla dána schopnost vidět dál než na špičku nosu nejbližšího egocentrika, si pak na své pouti životem připadají užiteční asi jako Sisyfos. Nechceme-li tedy coby civilizovaní sami sobě plivnout do tváře, už tak neudržitelné pozice proklamované demokratičnosti a antirasismu opustit zcela a užít proti existenčním imigrantům v nejbližší budoucnosti brutální vojenskou sílu minimálně na hranicích Evropské Unie, budeme muset, vyloučíme-li holocaust, začít zcela vážně přemýšlet nad jedinou možností -- přiblížit naši životní úroveň nejen míře trvale udržitelné, ale navíc takové, která svoji nynější nadměrnost/zhýralost užije jako (tentokrát nikoli pouze deklarovanou) solidaritu s těmi, kterým nezbude než riskovat smrt kulkou jako alternativu bídy či smrti hladem. Shrnuto: buď přijmeme skromnost a uměřenost, nebo opustíme lidskost. Nicméně ve druhém případě i přesto bez záruky, že Země naše stále se stupňující nároky unese.

Z tohoto úhlu pohledu se například onen, i když už jen trapný, přesto stále ještě šířený antikomunismus útočící proti něčemu, co je minulost (a lze se přít o to, zda to vůbec někdy v intencích útočníků existovalo), jeví jako hádání hladové třicetičlenné tlupy o tom, kdo má a nemá právo rozhodovat, jak se rozdělí poslední ohlodaná kost. Přičemž i desetileté dítě nejspíš napadne, že jediným racionálním počínáním je spojit síly a začít kopat jámu na mamuta. Nejlépe ihned.

Ale abych tou trochou exprese nenechal nikoho na pochybách -- dobrým začátkem by mohlo být konečně zahodit minulé ideologické křivdy a přežívající předsudky a začít se zcela otevřeně celospolečensky a celosvětově bavit. A to nikoli pouze zde na Britských listech. Ze všeho nejdříve třeba o tom, jak konečně, a nejlépe navždy, vyloučit deprivanty z významného společenského vlivu. O tom, zda svobodnou soutěží lze nazvat stav, kdy někteří soutěžící jsou už na startu dobře zásobeni, jsou současně sudími, v průběhu soutěže mění pravidla podle potřeby a je tedy předem jasné, kdo si rozdělí ceny a do příští soutěže nastoupí s ještě větší komparativní výhodou. O tom, že radikální a permanentní revoluce je nutná -- v hlavě každého z nás. Anebo o tom, zda opravdu věříme, že větší míra pohodlí znamená více štěstí, že endorfinovou pohodu jako odměnu za aktivní pohyb úspěšně navodíme usilovným mačkáním dálkového ovladače a že kontakt s lidmi, onu sociální interakci, díky níž se lidmi rodíme, stáváme a zůstáváme, lze nahradit pohlazením čtyřnohého chlupáče nebo lahvovým pivem.

Doba k důkladnějšímu "úklidu" je velmi příhodná. Jako vždy, když nás dějiny přimějí podívat se dolů, až ke kořenům. A je jen na nás, zda tu šanci uchopíme nebo zda budeme jen přihlížet, jak je svinstvo zametáno pod koberec těmi, kteří ho natrousili a opatrně doufat, že nějak bylo a nějak bude...