Film / Ocas ještěrky. Byl jsem na premiéře nového filmu v Česku žijícího makedonského režiséra Ivo Trajkova. Jmenuje se Ocas ještěrky a producentem tohoto kusu byl Jiří Konečný, zde: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/ocasjesterky/ Shodou okolností jsem minulý víkend ve slovenské televizi shlédl jeden z Konečného předchozích filmů s názvem: Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2006). A pochopil jsem, že tu možná vzniká někde skrytě prostředí pro kvalitní českou kinematografii. Neviděl jsem ovšem, pravda, tolik vychvalovanou Sestru (2008), ani jeho jiné pokusy. Výsledek, který předcházely velké kontroverze, jsem ale viděl a byl jsem velmi překvapen. Příjemně překvapen, dodejme...

Málokdy se totiž člověku stane to, že ho osloví film, který kritika většinově nepřijme. Ne že bych tolik věřil obecně znuděné kritice -- sám na premiéry chodím jenom výjimečně, a přejedení chlebíčky a rostbífem mi tedy vážně nehrozí -- ale film se zabývá, respektive pokouší se zabývat fenoménem, řekněme to rovnou: spirituálním.

Co na tom, že režisér Trajkov kdysi natočil Kanárskou spojku (1993), která svého času získala ocenění Plyšového lva za "nejslabší film roku"; dokonce si myslím, že to člověku může být srdečně jedno. Novinářka Mirka Spáčilová v Mladé frontě Dnes v tom má ovšem jasno: "Půl sálu ještě trpělivě čeká, zda se v příběhu objeví ještěrka s ocasem či bez, půlka už to vzdala s vědomím, že titulem se míní pouze další metafora: o spáse za cenu bolesti. Počáteční drama s tajemstvím se rozplizne v pouť planých setkání a míjení, která může trvat donekonečna až k nesnesení."

podrobnosti ZDE

Film vznikl podle povídky Anděl Páně spisovatelky Boženy Němcové, což je jistě samo o sobě možná neobvyklé, scénář ale zobrazuje ryze současné reálie (je to možná trochu víc v tom panelákovém Žižkově, než by bylo zdrávo) a v postavě hlavního hrdiny Josefa dokonce zvláštní prototyp člověka, kterého nenajdete v žádném super-magazínu pro muže, natož pro ženy. V podání herce Davida Švehlíka máte dokonce občas nejistý pocit, že přesně takoví lidé -- respektive muži, chodí kolem vás. I když se tu můžeme snažit polemizovat nad tím, jak nikdo vlastně neví, o co ve filmu jde, jeho výkon je naprosto strhující: vnitřní konflikt, který v sobě tento herec na plátně dokázal zobrazit je zkrátka vynikající.

Profesionální práce celého týmu udělala ze scénáře produkt, který člověk může dokoukat bez problémů Mirky Spáčilové. Rozhodně ta část sálu, která na tento film, který se vymyká i z kategorie tzv. laskavého humoru (Svěrák, Hřebejk), jimiž se to v českém filmu jenom hemží. Možná se pokusí dešifrovat i poněkud spletité zkoušky Josefa na cestě k vlastnímu srdci. Kdo bude chtít, zjistí si o filmu další věci, a nemusí mít k tomu ani žádnou angelologickou literaturu.

Film, tv / Mučedníci lásky. V něčem totiž Konečného produkce vycházejí z odkazu české nové vlny. A televizní cyklus Jana Lukeše Zlatá šedesátá, který právě běží v České televizi, to dává do kontextu. Zvykli jsme si, že producent Čestmír Kopecký je ve svých rozhodnutích jaksi nekompromisní, ale zde prostě vsadil na naprosto jasnou kartu. Pochybuje snad dnes někdo o české nové vlně? Když cyklus zahájí Miloš Forman a Otakar Vávra, po němž následoval Juraj Herz, nemůže chybět ani Miroslav Ondříček. Ten také uvedl v pořadí čtvrtý film v cyklu, zvláštním způsobem opomíjený film Jana Němce: Mučedníci lásky (1966). Po Kladivu na čarodějnice (1969), Černém Petrovi (1963) a Sběrných surovostech (1965) -- k němuž byly promítnuty i Sladké hry minulého léta (1969), tu vychází tento Němců poslední z komunistického Československa jako naprosté ufo!

Autor slavných Démantů noci (1964) a O slavnosti a hostech (1965) se tu po 40 letech objevuje jako velký tvůrce tragické metafory. Při pohledu na povídkový film, vysílaný v soboru 24. ledna na ČT 1, se nelze ubránit pocitu, že to byl pravděpodobně nejvíce Jan Němec, který dokázal nejlépe z celé své generace s naprostou jasnozřivostí předpovědět strašlivý kulturní konec toho velkého pokusu s názvem Pražské jaro. Jistě, O slavnosti a hostech je fenomenální, ale Mučedníci lásky, kteří jsou trochu jakoby jejich vývarem, ale přesto dokáže jednoznačně okouzlit: typologicky, esteticky, ale i poeticky. Nemohl jsem se místy ubránit až dojetí nad tím, do jaké míry Němec zachytil to zvláštní kouzlo doby, v němž situace, které rozehrává, nejsou jenom banálními hrami na film, jak to může s odstupem času vypadat, ale i přesnými (i když především intuitivními) metaforami hrůzy, v němž žily celé dvě generace poválečné.

Němec prostě pro mne splňuje výsostně intelektuálními prostředky filmaře, který nejen velmi radikálně usiloval o kulturní rekonstrukci -- jeho postavy jsou vlastně jakési ikony (mají buřinky a motýlky, chodí s deštníkem, ženy mají nóbl róby a perly, vše se děje v salónech nebo v zahradách), které mohou připomínat tu zatraceně starou 1. republiku, ale jdou ještě dál... neboť dějiny Československa se v těch dobách vskutku mnohem více podobaly strašlivému snu vlakové slečny Nastěnky, jež utekla z lopaty carskému (rozuměj sovětskému) hrobníkovi v podobě jakéhosi důstojníka -- neuvěřitelně přesně zahraném famózním Janem Klusákem. Originalita této produkce tkví ve schopnosti zvládnout tradici, ale zároveň se i přiznat k poněkud obrozenecké snaze -- Evropu dohnat a předehnat.

Závažný cyklus, jistě přiláká svými dalšími filmy, a svým dopadem již dnes staví základy pomníkům celé jedné generaci, jež se tu dožaduje vrcholného uznání a poct -- pokud jich ještě nedosáhla.

podrobnosti ZDE

Výstava / Bytosti odnikud. V tomto vymrzlém lednu je výstava Marie Rakušanové, která je k vidění ještě do konce tohoto týdne v Galerii hl. města Prahy (do 1. února), z druhu těch, nad nimiž můžete pookřát: je velmi chytrá, ale to vůbec nevadí. Několik puberťáků, kteří do galerie divoce pronikli, mohli mít nad výstavou Bytosti odnikud naprosto skvělý zážitek. Všude je plno nahých slečen a paní v podání, které se přibližují realitě natolik, že jsou téměř k nerozeznání. Malba této výstavy je totiž akademická, a akademičnost je tu hlavním tématem.

Pro pány starší a staré zcela to možná dopadne stejně jako pro ty puberťáky. Mohou se tu v klidu procházet síní, aniž by byli zvláštně rušeni. Připadají si tu jistě jako někdy na přelomu století, kdy se výstavní praxe odehrávala způsobem, který tato výstava pietně, nicméně s odstupem zřejmým, evokuje. Dostanete tu do ruky apartní katalog, a potom již můžete hledat, kde je ten váš oblíbený Brožík, Hudeček, Šimon, Marold, nebo třeba Mucha, ale i další... a v tom spočívá největší kouzlo: je tu naprosto skvělá plejáda portrétistů, nad nimiž se zavřely vody. Jsou tu ale i skvělé portréty osobností: něco jako malířská ukázka z fotografické dílny mistra Langhanse. I tady jde o rekonstrukci, ale aby se z toho jeden moc nenadchl, nejde jen o ni. Autorka je víc než poučena, a jak již předvedla ve svých předchozích výstavách (Jakub Schikaneder, 2003-2004 nebo Křičte ústa! 2006-2007) inteligence má někdy až příliš. To ale není výtka, naopak.

Kombinatorika odkazů, s jakou Rakušanová pracuje, je hned na několika úrovních. Ta nejsilnější spočívá v tom, že se pokouší o zařazení této celé škály do dějin, z nichž je vymetly interpretace avantgardy a modernistů. Nemoralizuje, a dokáže být i zvědavá -- z nové souvislosti, z trochu obrazoboreckého srovnání. Ve 12 textových vsuvkách, jimiž komentuje v příručním katalogu jednotlivé oddíly výstavy, se dozvíme o mnohém. Salónní i plenérový akt, lascivnost, exotika, alegorie, mytologie, stereotypy sentimentu a sebereprezentace -- o tom všem je výstava, která se nebojí zpracovat i mezní vrstvy. Snaží se neubírat ani novým médiím, které nahradily malbu z přelomu minulého a předminulého století: zejména fotografie, ale i film. Zaujme, do jaké míry je tu exploatováno především tělo ženské (dostane se ale i na mužské), ve svých kontextuálních řazeních ale působí zvláště ty filmové ukázky trochu stereotypně. Nebo tu hrála snahu jistá touha po vlastní akademičnosti?

Podtitul výstavy Metamorfózy akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století zní možná opravdu až příliš akademicky, stejně jako ty "bytosti odnikud" -- ačkoliv je v linii praxe tvorby dějin umění srozumitelný. Komu to ale chcete vysvětlit?

podrobnosti ZDE