Elisabeth Kübler-Rossová popsala pět stupňů průběhu osobních tragédií člověka včetně vyrovnávání se s vlastní smrtí jako popření, zlost, smlouvání, depresi a přijetí. Někteří myslitelé a aktivisté jako James Howard Kunstler nebo John Michaeal Greer si všimli, že tento model až překvapivě dobře vyhovuje způsobu, jakým se společnost (nebo aspoň její informovanější a dosud myslící části či jednotlivci) vyrovnává s nevyhnutelností nastávající budoucnosti v situaci, kdy instituce a systémy zajišťující život jsou podkopány kombinací vyčerpání zdrojů, katastrofálních klimatických změn a politické impotence. O jemnější struktuře nadcházejících změn však bylo dosud málo řečeno. Můžeme najít široké spektrum přístupů od „kruté a dlouhodobé recese" finančních a ekonomických „odborníků" přes Kunstlerovu „Dlouhou nouzi" až po teorii Josepha Taintera o nutném zhroucení každé civilizace po dosažení určité míry její složitosti.

Pro ty z nás, kteří už jsme prošli všemi stupni smíření s perspektivou nadcházejících společenských a hospodářských otřesů, by mohlo být užitečné mít k dispozici přesnější terminologii, která půjde za emocionálně zabarvené fráze. Systematika kolapsu může posloužit pro vytváření specifických plánů společnosti, komunit i jednotlivců pro jeho konkrétní fáze. I když nebude existence společnosti na současné úrovni společensko-ekonomické komplexnosti nadále možná, i když za určitých okolností je rozpad společnosti nevyhnutelnou a funkční reakcí na určité změny podmínek, přesto nemusí nutně dojít k masovému vymírání lidstva a přesunu několika přeživších jedinců do bídné existence v divočině. Kolaps lze koncipovat jako řádný a organizovaný ústup místo bezhlavého útěku.

Orlov se domnívá, že osobní znalost procesů hroucení obou supervelmocí - již uzavřeného sovětského a právě probíhajícího amerického - ho opravňuje k následující definici pěti stupňů kolapsu.

1. stupeň: Finanční kolaps

Ztrácí se víra v „obchod jako obvykle". Budoucnost se už nijak nebude podobat minulosti, pokud jde o odhad rizik a zajištění finančních aktiv. Finanční instituce se stávají insolventními, úspory jsou zničeny, ztrácí se přístup ke kapitálu.

Hlavním dluhovým „závislákem“ a gamblerem je vláda USA. Jedinci mohou být jakkoli morální a snažit se poctivě vyrovnat se svými dluhy. Vláda však nadále vytváří astronomické dluhy na účet občanů. Všechny úrovně vlády, od obcí, které potřebují finanční trhy k financování veřejných prací a služeb, až po federální vládu, která je závislá na zahraničním financování svých nekonečných válek, jsou odkázány na veřejný dluh. Proto si nemohou přestat vypůjčovat a dělají všechno pro to, aby hra trvala, dokud to půjde.

Jediná věc, kterou vláda předvádí, je další úvěrování těch, kdo jsou v potížích, snižování úrokové míry hluboko pod inflaci a pumpování peněz do insolventních finančních institucí. To snižuje hodnotu dolaru a vede to k hyperinflaci, která je špatná pro každou ekonomiku, ale hlavně pro tu, která je odkázána na dovozy. Jak vysychají importní toky a hroutí se na nich závislá odvětví, nastává 2. stupeň – hospodářský kolaps.

2. stupeň: Hospodářský kolaps

Ztrácí se víra, že "trh vše vyřeší". Peníze jsou znehodnoceny a/nebo se stávají nedostatkovými, komodity se hromadí, dovozní a prodejní řetězce se hroutí, všeobecný nedostatek potřeb k přežití se stává normou.

Hluboce zadlužená americká vláda je donucena přistupovat na podmínky svých zahraničních věřitelů, kteří vlastní mnoho národního bohatství – půdy, budov a podniků. Vnucuje obyvatelstvu úsporná opatření, udržuje zákonnost a pořádek drastickými prostředky a subvencuje výstavbu továrních měst a plantáží zahraničních vlastníků.

Jakmile se lidé dopracují k poznání, že mít takovou vládu není nejlepší nápad, podmínky nazrávají pro 3. stupeň – politický kolaps.

3. stupeň: Politický kolaps

Ztrácí se víra, že "vláda se o nás postará". Pokusy úřadů zmírnit všeobecnou ztrátu přístupu ke komerčně poskytovaným životním nezbytnostem selhávají, politický establishment ztrácí oprávnění a důležitost.

Většina země je územím zakázaného vstupu pro to, co ještě zbývá z vládních a správních orgánů. Zahraniční věřitelé zjišťují, že jejich pohledávky nakonec nebudou splaceny, odepisují ztráty a odcházejí. Zbytek světa se chová, jakoby žádné Spojené státy neexistovaly. 3. stupni je možné se vyhnout včasným nasazením mezinárodních mírových jednotek a nevládních humanitárních organizací. Domácí úřady nemají ani zdroje ani autoritu nebo dokonce vůli brzdit dynamiku kolapsu a zreformovat se způsobem, který by obyvatelstvo akceptovalo.

Vakuum vzniklé po nefunkčních federálních, státních a místních vládách je zaplněno řadou nových mocenských struktur. Zbytky bývalých pořádkových a ozbrojených sil, městské gangy, etnické mafie, náboženské sekty a bohatí vlastníci nemovitostí se snaží vytvořit si svá malá království na ruinách velkého státu a bojují všichni proti všem o území a přístup ke zbytkům zdrojů.

Nastává čas Velkých Mužů: Charismatických vůdců, davových řečníků, bezohledných macchiaveliovských princů a válečných náčelníků. Na šťastnějších místech zjišťují ke všeobecnému užitku, že je lepší spojit síly a sdílet zdroje a přetvářejí se do nějaké formy legitimní místní vlády, zatímco na zbytku území jejich přatlačování o moc vede ke spirále konfliktů a otevřené válce.

4. stupeň: Sociální kolaps

Ztrácí se víra, že "naši lidé se o nás postarají". Místním sociálním institucím jako charitám nebo jiným skupinám snažícím se vyplnit mocenské vakuum docházejí zdroje nebo se rozapdají ve vnitřních konfliktech.

Společnost se stává tak dezorganizovanou a zbídačelou, že nemůže nadále podporovat Velké Muže. Rozkládá se na širší rodiny a malé kmeny o několika rodinách, které shledávají výhodným držet pohromadě pro vzájemnou podporu a obranu. Tato forma společnosti trvala nějakých 98,5% doby existence lidstva jako biologického druhu a může být považována za prazáklad lidské existence. Na této úrovni organizace mohou lidé přežívat i tisíce let.

5. stupeň: Kulturní kolaps

Ztrácí se víra v humanitu. Lidé ztrácejí schopnost laskavosti, šlechetnosti, ohleduplnosti, vcítění, poctivosti, pohostinnosti, soucitu, milosrdenství. Novým mottem se stává "ty zemři dnes, abych já mohl zemřít až zítra".

Jestliže společnost před kolapsem je tak atomizovaná, odcizená a individualistická, že nemůže vytvořit soudržné širší rodiny a kmeny nebo jestliže životní prostředí je tak zničené, že se hlad a bída stanou obecně rozšířenými, může nastat stupeň 5. Převládají nejjednodušší biologické imperativy přežití párových rodin s dětmi. Širší rodiny se rozpadají, staří jsou ponecháni svému osudu. Soudržnost společnosti je zničena.

Jestliže stav společnosti před dosažením stupně 5 lze považovat za historickou normu, jeho dosažení přivádí lidstvo na okraj fyzického vyhynutí.

Důvody k optimismu

Finanční pyramidové hry a globální konzumerismus jsou u konce. Bezvládí však není řešením. Ne všechny stupně kolapsu jsou zcela nevyhnutelné. Částečná obnova po jejich dosažení je možná. Vzájemné načasování jednotlivých stupňů může být na různých místech různé, některá místa mohou být stabilnější. To, co je odsouzeno k zániku, však je lepší nechat zkolabovat. Takže zapomeňme na vojenské základny v cizině, zapomeňme na „oprávněné“ nároky vůči jiným zemím, zapomeňme na trojitý kruh, který obepíná zastupitelskou demokracii, ale stále bude potřeba, aby někdo vydával pasy, hlídal zásoby jaderných zbraní a poskytoval další všední, ale nezbytné služby, které může poskytovat jen centrální vláda. Pro většinu ostatních potřeb bude vyhovovat lokální samospráva.

Hospodářský rozvrat nemusí být konečný. Je dost dobře možné, že spontánně vznikne nová ekonomika, která zajistí většinu základních životních potřeb. V místech dosud sociálně a kulturně zcela nerozvrácených je skoro jisté, že lidé převezmou odpovědnost a začnou dělat to, co je potřeba, bez čekání na oficiální požehnání.

Někde už sice sociální a kulturní rozvrat zřejmě částečně nastal a je zatím dobře maskován dostupností financí, obchodování a vládnutí. Může však být překonán a společnost se může změnit směrem zpět k humánním normám, jestliže obecná hrozivá očekávání probudí v lidech zdravé instinkty.

Rozumná očekávání a závěry

Vědomí toho, co přijde, nám může poskytnout duševní klid dokonce i uprostřed kolapsu. Nostalgie po starých dobrých časech ani popírání nadcházejících rozsáhlých změn však nejsou rozumnými reakcemi. Zoufalá snaha o zachování státu quo je úkol pro blázny a pošetilce. Jestliže víme, co přijde, můžeme začít aktivně ignorovat věci, na nichž nebudeme moci být závislí. Jestliže to udělá dost lidí v dostatečné míře, můžeme se dost rychle octnout v lepším světě. Můžeme čekat, až styl života, který ničí planetu i lidi, nebude nadále fyzicky možné udržet. Nebo se z něj můžeme vyvázat, dokud je čas.

Kolaps se tak může stát rájem i peklem – záleží na síle společnosti a kultury.

Pojďme tedy učinit závěry.

1. Finanční kolaps je v běhu a bude pokračovat ve svém směru a svým tempem. Insolventní banky budou ještě nějaký čas po nalití veřejných peněz vypadat solventně, ale samy už peníze nebudou schopny poskytovat. Portfolia úvěrů a hypoték na předměstské domy dostupné jen autem se brzy stanou bezcennými. Bude-li pokračovat znárodňování špatných dluhů, brzy se odvrátí zahraniční věřitelé i od státních dluhopisů jako od nadměrného rizika. Bude následovat hyperinflace a ztráta dovozů.

2. Hospodářský kolaps se skoro s jistotou dostaví. Klíčovou dovozní položkou je ropa, které se do USA dvě třetiny dovážejí. Bez ropy se v USA nic nehne a proto jsou dvě třetiny ekonomiky odsouzeny k odstavení. Bude nutno přijít s novými, méně energeticky náročnými způsoby obstarávání základních potřeb.

3. Politický kolaps je také zaručený. S poklesem daňových příjmů nebudou obce a státy nadále schopny splňovat minimální požadavky na údržbu infrastruktury a poskytování komunálních služeb. Lépe organizované obce si snad najdou cesty k řešení, ale mnoho se jich stane nedostupných a neobyvatelných, což způsobí vlny vnitrostátních uprchlíků. Politici jsou velmi daleko od pochopení toho, co se děje, a zabývají se vymýšlením způsobů, jak utratit peníze, které nemají. Zabývat se politikou je proto ztrátou času, snad s výjimkou místní politiky.

4. Sociálnímu kolapsu snad bude možno se vyhnout, ale ne všude. Zřejmě k němu dojde tam, kde jsou struktury společnosti zcela závislé na financích, obchodě a vládě. Je proto nutno rekonstituovat společnost dříve, než dojde ke třem prvním stupňům kolapsu. Stejně už leckde může být pozdě. Je to však oblast, kde se postupujícímu kolapsu musíme postavit na odpor, i kdyby jen proto, abychom potomkům odkázali aspoň trochu víc než seznam našich chyb.

5. Kulturní kolaps je něco, o čem je příliš hrozné vůbec přemýšlet, i když někde už k němu možná došlo a je dobře zamaskován dosud funkčními institucemi. Doufejme, že většina lidí se vzpamatuje a pod tlakem temných perspektiv si ještě dokáže vzpomenout na svou lidskost. Možná bude potřeba vytvořit, napodobit nebo importovat zatím nepostižené životaschopné subkultury – komunity přistěhovalců, Amishe a Mennonity, komunity hippies, lóže a řády apod. Tato společenství musela v nedávné době čelit nepřízni a různým ústrkům a nepříznivá zkušenost v nich vytvořila sociální soudržnost. Mohou také přijímat různá vědomá rozhodnutí k preventivnímu zjednodušení uspořádání jejich života. Musíme udělat vše, abychom se tomuto konečnému stupni kolapsu za každou cenu vyhnuli, protože v sázce není nic menšího než osud naší lidskosti

Z uvedeného vyplývají také rozumné individuální i společenské reakce na jednotlivé stupně kolapsu, které lze závěrem stručně shrnout takto:

1. Žít s co nejmenší potřebou peněz

Odkazy ZDEZDE