To, co zaujme, je to, kolik pozornosti věnují novináři chybě svého kolegy a jak pilně pracují na tom, aby se právě toto stanovisko stalo realitou a mohlo sloužit jako další mediální bič nejen proti Izraeli, ale i proti dosažení jakéhokoliv příměří. Najednou se všichni opírají o prohlášení libyjské nadace, vedené synem Muammara Kaddafího, a to jenom proto, že vyhrožuje tím, "že to řekne tatínkovi" a ten přeruší diplomatické styky s ČR a možná přímo vypoví celé Evropě válku. Stanovisko Velké Británie a mnohých dalších je v porovnání s touto reakcí mediálním trpaslíkem, jakkoliv také nejsou formulacím páně Potužníkovým příliš nakloněny.

Pozoruji už deset dnů, jak se mnozí ve světě a bohužel i v Evropě těší na to, že někdo zahraje na onu tu mělce, tu hluboko skrytou antisemitskou strunu a oni si budou moci zase před židem i Židem pěkně srdce i od plic odplivnout. Obrázky a informace, které přicházejí z Gazy, jednoznačně otevírají Pandořinu skříňku antisemitismu a je velmi smutné pozorovat, jak rychle se z ní v Evropě čerpá. Ještě smutnější je sledovat, jak si někdo myslí, že přinést někomu řešení sporu předpokládá v první řadě naprostou neutralitu nebo ještě lépe absenci názoru a vůbec nejsmutnější je, že to skoro vypadá, že nebýt chyby pana Potužníka, tak se arabský svět nepostavil za Palestince, ale hromadně konvertoval k judaismu.

Nicméně, vraťme se k onomu podobenství o házení kamenů do oken od jinověrce uzavřeného v ohrádce. Každý z nás si musí položit otázku, jestli na vině izraelské akce je to házení kamenů do oken anebo ta ohrádka. Podle mého názoru je to obojí. S kameny létajícími ve stokrát rozbitých a stokrát zasklených  oknech se dá žít jen velmi špatně. V ohrádce je to žití možná ještě horší. Nezapomínejme, prosím, na to, že tu ohrádku tam postavilo mezinárodní společenství a nikoliv jenom sám Izrael. Kdo hází kameny, je nesporné.

Ale, co je to všechno proti přeřeknutí jednoho mluvčího, který si až do konce života bude pamatovat, že mlčeti zlato... Doufejme jenom, že se neptal svého šéfa.