Pokud jde o rané národní obrození, máme nejméně dvě snadno dostupné solidní souhrnné studie -- Kutnarův Nacionalismus a vlastenectví v národním obrození a Na prahu národní existence prof. Hrocha, kterážto publikace uvádí české národní obrození do celoevropských souvislostí. Ani jeden z autorů nevěnuje situaci před r. 1750, která je v mnohém určující pro další vývoj, skoro žádnou pozornost, což považuji za nešvar moderních sociologů a historiků. V tomto smyslu také tento přístup kritizuje F. Šmahel ve svém doslovu k Ideji národa v husitských Čechách a mluví o tzv. vzpouře medievalistů: většina z nich si totiž na základě poměrně všudypřítomných dokladů uvědomuje, že myšlenka národa hrála v Evropě od dob středověku důležitou roli a že sociologové, kteří chtějí znát jen moderní národy (A. Gellner), záměrně kličkují mezi zjištěními medievalistů.

Nicméně s ohledem na Bolzana a Jungmanna, oba autoři jsou zajedno: ve své době nebyla Bolzanova koncepce již ničím jiným než utopií a společenský vývoj se ubíral jiným směrem. Naopak Jungmann explicitně zformuloval východiska odpovídající stávajícím společenským trendům, jež měly hluboké historické kořeny, a jen proto taky mohl být úspěšný se svým programem. Je absurdní představa, že jediný intelektuál "vštípí" mase obyvatelstva své myšlenkové konstrukce a osobně rozhodně o povaze pětimilionového národa na další stovky let, navíc způsobem, který by měl jít proti prý zažitému (teritoriálnímu) pojetí. Toto je ono pranýřované učebnicové pojetí dějin: význačné osobnosti dělají ve význačných datech dějiny. Stejně absurdní je představa, že skutečnost, že Jungmann do svých teoretických textů začlenil některé jednotlivé Herderovy myšlenky, ať už se týkají lidství češtiny či nikoli, předurčila defenzivní a domněle nesnášenlivý ráz moderního českého národa. České národní obrození jen sledovalo obecně evropské dění a jen málo se odlišovalo od obrození jiných evropských národů s podobnými výchozími podmínkami -- nic, co by mohl "temný ďábel Jungmann" řídit od katedry. Nebo snad řídil také německé, finské, chorvatské nebo dánské národní obrození?

Jan Čulík přiznává v poznámce pod čarou, že český jazykový nacionalizmus je staršího data -- ono se ostatně tváří v tvář jednotlivým konkrétním pasážím předmoderních textů nedá dělat nic jiného. Nikdo z jeho předjungmannovských protagonistů však prý nemluvil v intencích herderovského pojetí jazykového lidství: jaký to div, že v pozdním středověku a v raném novověku nebyla v myšlenkovém prostředí nastolena agenda romantizmu! Ponecháme-li stranou fakt, že pro tvrzení, že vůdci českého národního obrození upírali kterékoli jiné jazykové či národnostní skupině důstojnost, najdeme podle mého názoru doklady jen stěží (ve skutečnosti se celým obrozením táhne téma rovnosti, univerzální lidské svobody a důstojnosti a celé původně není než snahou o to být rovný mezi rovnými), je potřeba si říci: máme soustavnější doklady o tom, že ve starších českých textech znamená slovo "Čech" také někoho, kdo nemluví česky?

Pročetl jsem velkou část starší české literatury, kterou máme k dispozici v moderních vydáních, ale nevzpomínám si, že by toto slovo někde označovalo např. i české Němce. Spojení "český národ a jazyk" je bez nadsázky ustáleným idiomem, oba pojmy dokonce často splývají a čeští Němci jsou běžně označovaní jako "naši Němci". V tuto chvíli je lhostejné, jak si říkali a jak se vnímali samotní čeští Němci (o jejich rozpůlenosti již bylo napsáno mnoho), důležité je, že ať se nám to líbí nebo ne (dnes je politicky korektní druhá možnost), česky mluvící obyvatelstvo za Čechy považovalo od středověku převážně jen ty, kteří také česky hovoří. Barokní učenci dokonce používali latinského slova Čechus, převzatého z českého "Čech", k označení Čechů vymezených etnicky, jazykově, nikoli územně jako u slova Bohemus, jehož přesný protějšek v češtině nikdy neexistoval. Čtěme Dalimila, husitské pamflety z 15. století, nahlédněme do Blahoslava, do jazykově českého křídla humanistů 16. století, do Žerotína, do Dačického, zastavme se u jazykového zákona z r. 1615 nebo u Stránského Okřiku, sledujme Balbínův okruh a jezuitské nacionalistické gramatiky závěru 17. století, dojděme až k Beckovskému nebo Ryvolovi v první polovině 18. století. Poučné nakonec můžou být i relevantní výňatky z anonymní Země dobré, země české z r. 1754, na jejíž význam prof. Stich upozorňoval, ty máme na Wikipedii ZDE. To vše nevymyslel Jungmann, ten pouze tento starý proud jazykového nacionalizmu uvedl do nové doby, do nových podmínek a náležitě jej podepřel filozoficky. A k tomu se mu hodil Herder.

Je na těch, kteří tvrdí opak, aby dokázali, že existuje bohatý a přesvědčivý soubor dokladů o tom, že v českém pozdně středověkém a především raně novověkém národě jazyk nehrál roli a že do něho -- aspoň v pojetí jazykově českého obyvatelstva -- patřili např. i čeští Němci a Židé. Zatím se setkávám jen s planými axiomatickými hesly, která ukazují jen to, co je právě salonfähig, a to proto, že taková je dneska ideologie, jejímž prizmatem se na své dějiny díváme a podle níž je také deformujeme. To je koneckonců jev, s nímž se nejspíš moc nedá dělat, neboť tuto roli historická argumentace plnila vždy. Do té doby považuji případ uměle vykonstruované dvojice hodného Bolzana a zlého Jungmanna jen za další doklad, že nejsme schopni se k minulosti postavit diferencovaně a že se "nesvobodně" pohybujeme v černobílém světě od zdi ke zdi, včetně pana Čulíka, který na tuto nesvobodu poukazuje: jde tu nikoli o bourání stereotypů, nýbrž o vytváření stereotypů nových pouhým obrácením hodnotících znamének.

Poznámka Borise Cveka mě v ničem nepřekvapila, přesto bych mu aspoň pro účely hygieny veřejného prostoru rád vzkázal, že ať si myslí cokoli, není vždy rysem nekonformní svobody urážet svými neomalenými výroky všechny ty, kteří se neproblematicky cítí být Čechy. Mezi nimi se nachází jistě i mnoho takových, kteří nejsou plebejskými blby, jak se snaží naznačit, a jsem si jist, že kdyby osobnosti, jichž se dovolává, např. programově nacionalističtí skladatelé Dvořák a Smetana (ještě že nemluví o podobně světovém proslulém Janáčkovi, který byl od mládí horlivým vlastencem), četli jeho text, obraceli by se v hrobě. Teze, že světoborná úroveň s sebou nutně nese zřeknutí se češství moderního typu tak, jak ho předdefinovalo obrozenství, a přímo útěk z tohoto prostředí, je neudržitelná ve světle postojů plejády evropsky význačných umělců, vědců a dalších z oněch minulých patnácti generací, kteří smýšleli vlastenecky a k vrcholným kulturním artefaktům obrozenského a poobrozenského období se vztahovali s láskou. Zpravidla přitom přijímali neproblematicky koncepci, v níž byli vychováni, v níž má své místo i Jungmann i Jirásek, stejně jako všichni další, na něž se dnes dívají trendy intelektuálové s patra, protože nejsou úporně kosmopolitní.

To neznamená, že stará koncepce národa musí být zachována, v tom mají pánové pravdu, nýbrž jen to, že četba Aloise Jiráska či Svatopluka Čecha nikomu nebránila ani nebrání, aby získal rozhled i celoevropský a dosáhl uznání za hranicemi, a že pokud dnes někdo ohrnuje nos nad kulturním dění posledních dvou století, které probíhalo ve znamení národního života v onom dnes tak opovrhovaném rámci, který vytvořili obrozenci, je to v prvé řadě projevem snobství svého druhu a neschopnosti se vyrovnat s minulostí jinak než hystericky, kterážto je skutečně zvláštním českým rysem.

Poznámka na závěr: redakce Britských listů sice prý s ohledem na svobodnou kritiku nepřihlíží k tomu, že oblíbené generalizující výroky typu "Češi jsou hloupí/nesnášenliví/ošuntělí atd. atp." hraničí s hanobením rasy, národa a přesvědčení. Zkusme si však jen pokusně představit, co by se dělo, kdybychom dosadili do tohoto vzorce kteroukoli jinou lidskou skupinu: "buď plebejský blb a mluv španělsky, to jest být Španěl". Okamžitě by se strhnul hon na xenofobní čarodějnice se záplavou dnes již nezbytných hesel o "české malosti" a dalších osvědčených flagelantských prostředků. Jako kdyby tato "svobodná kritika" tohoto nerozlišujícího velkohubého druhu nemohla urážet ty, kteří se za Čechy považují, s jejichž malostí, závistivostí či neschopností (tyto vlastnosti se nejspíš stáhly z celého světa do Česka) to však přitom nebude to horké. Nebo zde lidi na úrovni již vůbec nežijí, kromě pana Cveka ovšem?