Stalo se tak na poslední chvíli a umožní to zlepšit bilanci vyrovnání se s nacistickými zločiny v Rakousku. Jak vyplývá z roční zprávy Centra Wiesenthala v Jeruzalémě za rok 2008, bilance v této zemi je negativní. Rakousko během období od 1. dubna 2007 do 31. března 2008 neobvinilo žádného nacistického zločince. Stále tak tato alpská republika patří k těm zemím, jak konstatuje zpráva, které "mají minimální výsledky, přestože by mohly být větší". Upozorňuje, že ačkoliv je zde potencionál silně podezřelých, Rakousko po tři desetiletí promeškalo odsoudit někoho za holocaust. Proto, jak konstatuje zpráva jeruzalémského Centra, zde "zatím ztroskotala konsekventní snaha dosáhnout tohoto konkrétního úspěchu". Extrémně negativní situaci se snažila bývalá ministryně spravedlnosti sociální demokratka Maria Bergerová poněkud zlepšit, když vypsala odměnu na zadržení válečných zločinců, rodilých Rakušáků.

Mezi nimi je na nejpřednějším místě rakouský lékař Aribert Heim, kterému, pokud je ještě naživu, je 93 let. Patřil mezi nejobávanější lékaře koncentračního tábora Mauthausen, kde vraždil vězně injekcemi zavedenými přímo do srdce. Nazývaný Dr. Tod " Smrt pracoval po válce jako lékař v jižním Německu. Předloni přišla informace, že žije se svou nemanželskou dcerou na odlehlém místě v Chile. Na jeho zatčení již před tím jeruzalémské Centrum vyhlásilo odměnu ve výši 485 tisíc dolarů. Dalším hledaným je Alois Brunner, kterému by bylo, pokud žije, 96 let. Naposledy tato pravá ruka Adolfa Eichmanna, odpovědného za zavraždění milionů Židů, byla viděna před sedmi léty v Sýrii. Soudu však unikla loňského února zemřelá 85letá Erna Wallishová, rakouská dozorkyně koncentračního tábora. Její případ byl po mnohých průtazích znovu otevřen, když se z Polska přihlásilo pět svědků, potvrzujících její zločiny.

Simon Wiesenthal narozený 31. prosince 1908 v haličském Bučaču, tenkráte patřícímu habsburské monarchii, vystudoval v Praze architekturu, když v Polsku se nemohl kvůli numeru clausus jako Žid dostat na univerzitu. V roce 1941 byl po obsazení ukrajinského Lvova, kde působil jako architekt a stavební inženýr, zatčen Němci. Když byl v roce 1945 osvobozen Američany z koncentračního tábora Mauthausen, měl za sebou dvanáct těchto nacistických "továren na smrt". Již během svého věznění si poznamenával jména těch, kteří se dopustili zločinů. Po svém osvobození se věnoval okamžitě vyhledávání nacistických válečných zločinců, a to nejprve pro U.S. War Crime Office v americké okupační zóně Rakouska. Založil k tomu Židovské dokumentační centrum, které však bylo v roce 1954 uzavřeno, protože nebyl velký zájem v období studené války odhalovat nacistické válečné zločince. Vždyť jak známo, žádný nacistický soudce, který vynášel teroristické rozsudky, nebyl nikdy souzen a dokonce každý třetí k tomu speciálně vytvořených tzv. "lidových soudů" přešel do západoněmecké justice.

Zklamaný Wiesenthal předal celou dokumentaci do Izraele ústavu pro výzkum holocaustu Yad Vashem kromě jediného případu, a to o vykonavateli "konečného řešení židovské otázky" Rakušanu Adolfu Eichmannovi. Jeho stopy zjistil již v roce 1954 v Buenos Aires, ale izraelské úřady byly k tomuto sdělení skeptické. Muž, který zorganizoval masové vraždy na šesti milionech Židů, byl teprve v roce 1960 izraelskou tajnou službou zatčen, postaven v roce 1962 před soud a popraven. V roce 1961 obnovil Wiesenthal opět ve Vídni své dokumentační centrum, které mohlo vykonávat svou činnost jen díky příspěvkům z celého světa. Mezi nejdůležitější případy, které odhalil, patřil Karl Silerbauer, který zatknul Anne Frankovou v Amsterodamu a působil ještě v roce 1963 jako vídeňský policejní inspektor. V roce 1967 se mu podařilo odhalit pobyt velitele vyhlazovacího koncentračního tábora v Treblince Franze Stangla v Brazílii a dvacet let poté velitele ghetta v Přemyšli Josefa Schwammbergera, ukrytého v jižní Americe.

V roce 1977 bylo na Los Angelské Jeshiva - univerzitě založeno Simon Wiesenthal Holocaust Center. Ten se na jeho činnosti podílel o dva roky později poté, co v USA byla zřízena OSI (Office of Special Investigations), která se zabývala osobnostmi, podílejícími se na nacistických válečných zločinech. Ta se pak rozhodujícím způsobem podílela na rozhodnutí zařadit tehdejšího rakouského spolkového prezidenta Kurta Waldheima na tzv. "Watch-List", který mu znemožnil pobývat na území Spojených států. V devadesátých letech se zasadil o vybudování památníku holocaustu na Judenplatzu ve Vídni. Za svou činnost obdržel četná vyznamenání a čestné doktoráty a z rukou spolkového prezidenta Heinze Fischera "Velký zlatý čestný odznak za zásluhy o Republiku rakouskou". Obdržel to z rukou osoby, která v roce 1975 stála na straně tehdejšího sociálně demokratického spolkového kancléře Bruna Kreiskyho, který nařknul Wiesenthala, že byl během svého pobytu v koncentračním táboře "agentem gestapa". Tato aféra vznikla poté, když se Wiesenthal dostal do sporu s Kreiskym, že jako Žid mohl připustit, aby do jeho vlády vstoupil předseda Svobodných Friedrich Peter, který byl příslušníkem SS. Kreisky byl nakonec za svůj výrok odsouzen soudem k peněžité pokutě. Fischer se za svůj tehdejší postoj omluvil slovy: "Dnes bych jednal jinak a moudřeji a je mi líto, že jsem tehdy nenašel žádnou lepší cestu k řešení tohoto konfliktu".

Před svou smrtí se Wiesenthal stáhl před veřejností a zejména poté, když mu v listopadu 2003 zemřela ve věku 95 let jeho žena Cyla, s kterou byl šedesát let ženatý a měl s ní dceru. Od tohoto okamžiku neopustil svůj byt a ani se nezúčastnil jejího pohřbu. Zemřel ve svém bytě 20. září 2005 ve věku 96 let ve Vídni-Döblingu. Je téměř symbolické, že den po stém výročí narození Simona Wiesenthala zemřel 1. ledna ve věku 84 let jeden z nejznámějších rakouských spisovatelů Johannes Mario Simmel, jehož dílo vyšlo v třiceti jazycích v nákladu přes 70 milionů výtisků. Patřil k nejčtenějším německy píšícím autorům a byl překládán i do češtiny. S Wiesenthalem jej spojovala i poválečná spolupráce s americkými úřady, kde působil jako tlumočník. Jeho otec byl Žid, kterému se sice podařilo před nacisty uprchnout do Londýna, ale všichni jeho příbuzní byli nacisty povražděni. Z toho také plynulo jeho protinacistické přesvědčení a ve svých dílech se rozhodně distancoval od pravicového extremizmu. Rozhodně vystoupil proti tehdejšímu šéfovi Svobodných Jörgu Haiderovi a v procesu, který byl v roce 1996 proti němu veden, byl Simmel osvobozen. Ve svých postojích byl zásadový a když v Korutanech vstoupili sociální demokraté do koalice s Haiderem, se s nimi rozešel, i když je po dlouhá léta podporoval.