Jak jsem měl možnost seznámit se s některými učiteli (ať již osobně, nebo přes jejich spisy či jiná díla), došel jsem k závěru, že mezi českými učiteli lze najít mnoho zajímavých osobností (vykazující např. svéráznou uměleckou tvorbu), o nichž širší veřejnost vůbec nic neví. Ta je naopak zaplavena detaily a "skandály" ze života celebrit, jak je servírují masmédia. Jedná se zde však mnohdy o osobnosti uměle vyrobené (např. tím, že vystupují jako herci a herečky v sitcomech pro diváky s mozkovou kapacitou na úrovni prodloužené míchy), jinak v podstatě prázdné nádoby.

Přesto se občas na veřejnost nějaké informace dostanou: objevem poslední dekády byla např. "utajená" spisovatelka Květa Legátová (alias Věra Hofmanová) se svými Želary.

Dalším výlovem z temných hlubin zapomnění, který se snažím právě učinit, je beletristická, esejistická a výtvarná tvorba přátelské dvojice Jana Kadubce a Karla Hoffa, v současné době již učitelů na penzi. (Onen cimrmanovský mýtus o zapadlém českém géniovi a jeho Liptákově není možná až tak úplně mimo realitu. V této souvislosti lze připomenout i osud Jakuba Jana Ryby (1765-1815), který po nadějných studiích v Praze se zakopal v Rožmitále pod Třemšínem, kde se také podřezal. Je přitom paradoxní, že to byly právě josefinské reformy v duchu osvícenství, které ve svém důsledku -- rušení klášterů - zhatily Rybovy naděje na další studium a uplatnění v Praze. Měl ovšem dobré kontakty s Plzní, kde byl prohlášen čestným občanem.)

Když se po 30 letech pánové nedočkali ohlasu na svoji tvorbu, založil pan Kadubec v Supíkovicích vlastní nakladatelství T + Ť, kde postupně vydává sebrané spisy svoje a Karla Hoffa. Za zmínku stojí např. Devatenácté století ještě neskončilo Jana Kadubce -- soubor esejů o Karlu Marxovi a jeho pokračovatelích, včetně "amerického Marxe" Thorsteina Veblena (místy jsou to vlastně výpisky z díla), na něž navazují zkušenosti autora z polistopadové doby z jeho regionu (okres Bruntál). Jan Kadubec je znám svému okolí též jako výtvarník a sochař -- některé jeho výtvory ilustrují jeho "sociologii andělů".

Karel Hoff (1945) se proslavil zvláště Fantasticky stručnými dějinami řecké (potažmo antické) filosofie pro kantory a jejich žáky, kterýžto text byl oceněn Egonem Bondym: "Kniha není žádná anemická popularizační literatura, ale je to tvůrčí počin, který intuitivně vyhmátl strunu, na níž dnes jedině lze hrát, mám-li čtenáře přitáhnout." Dále je znám jako autor básní a především dvoudílného "pikareskního dadarománu" T + Ť aneb Jak Ťápuškin de la Ťap nalezl smysl života na dvoře krále Tygra de la Mňaukanda. Podle názoru nakladatele je to "nejlepší, co u nás po Haškovi vyšlo".

Nevím, jestli je to nejlepší po Haškovi, ale mohu potvrdit, že je to každopádně zajímavé - jako celek i některé jednotlivosti (např. teze o dvou druzích zločinců - škodících lidem a vládcům). Ono se také těžko srovnává, neboť je to v trochu jiné době, psáno trochu jiným stylem a v trochu jiném žánru.

Když jsem román začínal číst, připomínal mi politickou satiru ve stylu bajky Jaroslava Žáka Ve stínu kaktusu aj., cynismem vládců Machiavelliho Vladaře a fantaskními prvky třeba Bulgakova (Mistr a Markétka), možná i Rushdieho (Satanské verše).

Na rozdíl od Žákova textu ale tento těžko lze vztáhnout k nějaké konkrétní politické situaci a možná i zemi. (Zmínka o tunelářích odkazuje na dobu od 90. let, ta byla ale do románu vsunuta autorem při korekturách, text románu vznikal kolem roku 1970.). Obsah románu by šel vlastně vyjádřit jednou větou: vládnoucí klan (asi jedno v jakém režimu) je smečkou bezskrupulózních výtečníků, které "lid" ve skutečnosti vůbec nezajímá a jsou stále naloženi v lihu.

Člověka samozřejmě napadne, zda ono zrcadlo není příliš vypouklé a fantaskní, ale nakonec je ochoten uznat, že realita méně tristní často nebývá. Možná je to trochu něco jako propaganda naruby. Vládci si vždycky dělají nárok na to, aby byli pro historii líčeni v dobrém světle (ať už činili cokoliv), ale jen některým se to podaří - a to třeba jen pro určitou dobu a určitou skupinu hodnotitelů. Hoffův pohled jako by a priori vystavěl vládcům to nejhorší vysvědčení. Ale: je to skutečně vysvědčení nejhorší? Nejsou někteří vládcové ve skutečnosti vlastně horší?

A co ovládaný lid? Tomu se Hoffova "dehonestace" jaksi vyhýbá, protože ten v románě téměř nefiguruje. Kdyby tam ale byl - je možné věřit lidu, nebo jen některým lidem - nezávisle na jejich postavení? Zaměřil by Hoff svoji satiru i proti ovládaným? Hoff i zde kritizuje buřápy a hanningy (akronymy vyjadřující autorův zjevný odpor k "budoucím řádným profesorům" a "hanebné inteligenci"), ale ti jsou de facto součástí vládnoucí kliky a hierarchie.

Problém je také v tom, že realita je často fantastičtější než to, co si může vymyslet jakýkoliv autor. Z toho důvodu se mi někdy zdá, že "literatura faktu" může být zajímavější "utopií" než fikce. A navíc to nejsou žádná fakta, ale jen to, co se skutečně stalo...

Ten dada prvek toho díla podle mne spočívá v tom, že je to zároveň jakási parodie na parodii, která se místy mění v báseň. Je to duchaplná zábava a částečně i poučení. A částečně člověk vlastně neví, co to přesně je. A to je dobře...

Konečně bych chtěl utrousit několik slov o Hoffových Anebkách čili Malém pedagogickém čtení pro ctěné kolegy a velectěnou veřejnost. Napsal jsem nakladateli (i když tak trochu cum grano salis), že považuji uvedené dílko za nejlepší, co u nás v pedagogice vyšlo po Komenském. Každopádně zde čtenář získává jinou představu o učiteli, než by jí nabyl z charakteristiky hlavní postavy známého románu Heinricha Manna Profesor Neřád (ta by se spíše hodila právě na buřápy).

Zatímco totiž literatura z oblasti teoretické pedagogiky je často scholastická, tj. pojednává o tom, jak by výuka měla vypadat v nějakém ideálním či modelovém případě (který však v praxi nemusí nastat) a naopak se nezaobírá řadou problémů z výukové praxe, potom Anebky Karla Hoffa jsou rukovětí učitele -- praktika (což však neznamená, že by neviděl dál, než praxe sahá).

Mám za to, že knížka by se měla stát součástí povinné literatury všech příslušníků či adeptů "školského managementu", protože popisuje situace z hlediska učitele v přední frontové linii, tj. na základní škole (ve Strážnici).

Zajímavé jsou i některé zobecňující postřehy jako např. pět atributů učitelské osobnosti: znalosti, schopnost předat své vědomosti, spravedlivost, charisma (sexappeal) a humor. "Pokud ovšem máte v duši zakořeněnou rostlinku veselosti, buďte též opatrní v rozdávání její vůně. Všeho moc také škodí, mohli byste být za šaška. Humor není chichotání nebo oplzlost. Humor musí být filosofickou kategorií." To je přeci Sókratova sófrosyné (uměřenost).

Již ze starověku jsou známy typologie žáků (např. v hebrejské výchově), Hoff uvádí rovněž svéráznou typologii rodičů žáků a dává rady jak se zachovat při styku s tím kterým typem. I když "ve sporu s rodičem nelze zvítězit, jedinou šancí je zachovat si důstojnost". Neboť "postoje rodičů ke škole jsou determinovány sociálním postavením učitelstva základních škol jako společenské skupiny...Vynadáte-li učiteli, může být nanejvýš následujícím disciplinárním řízením osvobozen, i kdyby měl pravdu, a vy ne. Za kantora se maximálně postaví jeho vlastní stín, a to ještě záleží na osvětlení."

Zatímco oficiálně existují vyučovací hodiny smíšeného typu, hodiny upevňující látku, hodiny výkladové, opakovací etc., " v praxi známe hodiny obyčejné, hospitační, reprezentativní (bájné a lapavé), euforické, veselé, ať si dělají, co chtějí a posrané".

V závěru knihy apeluje Hoff na veřejnost s poněkud netradiční, avšak racionální tezí: "Vážení přátelé, vážená veřejnosti, přeberte si to, jak chcete, ale ve škole jsou nejdůležitější jednoznačně učitelé. Mají přednost absolutně před vším a všemi, počínaje penězi, médii, politiky, ministry, ministerskými a jinými úředníky, inspektory, teoretiky pedagogiky, hrůzná to společnost, radními, rodiči, řediteli i těmi dětmi. Že se ve skutečnosti objevují na posledním místě až za svými žáky, to je prostě hrdý a pravý stav věcí."

Výbor z vernisáží, básní, textů, kreseb a úryvků dopisů Jana Kadubce a Karla Hoffa sestavil a zrežíroval jako divadelní představení Radim Vašinka v krytovém divadle Orfeus v Praze (premiéra 25. března 2005) pod názvem Máme doma veverku, má červenou prdelku. Podle slov režiséra, "naše představení si neklade za cíl předvádět "uměleckou činnost" Jana Kadubce a Karla Hoffa, ale ukázat něco málo ze světa člověka Kadubce a člověka Hoffa, lidí, žijících mimo společenská centra, lidí, kteří navzdory zvyklostem této doby si žijí po svém, protože jinak nemohou. Závěrečný tvar scénáře nebyl ani s jedním z nich konzultován."

Na derniéru, které jsem měl čest se zúčastnit (31.10. 2008), se diváci dostavili v plném počtu asi pětadvaceti lidí. Představení zatleskali a poté si rozebrali (odkoupili) některé z obrazů Jana Kadubce. Tím se uzavřela další kapitola z dějin divadla...