Záměrně přeháním význam šlechtické cti a nespravedlivě ubírám na jakosti selskému rozumu. Chovám jej v úctě, nicméně, nejsem sám, komu se občas do mysli vkrádá lehké podezření, že se náš národ za poslední čtyři století až příliš sžil s praxí, podle které se věci nemají řešit přímočaře, ale že se na to musí hezky od lesa, neviditelně, bez ztrát na životech a na majetku. Zrodila se tak povaha vynikající pro život v područí, v poddanství, v nepřátelském obklíčení, v různých protektorátech a jiných cizích a cizáckých uskupeních. Avšak běda, nastane-li situace, kdy není cizáků, okupantů a jiných vnějších nepřátelských sil, a národ si má vládnout sám.

A jak? Co s veškerou kreativitou, když není nikoho, koho by bylo třeba obelstít? Nuže, obelstěme sami sebe. Potřeba chytračit je nevyčerpatelná. Řekl bych, že některé podpásové rány české politiky nejsou ani tak motivovány holou nutností odpravit protivníka, jako touhou procvičit si mozeček vymyšlením lsti. Někdo luští křížovky, jiný vytahuje ježka z klece a skládá Rubikovu kostku. Dalším to nestačí a chtějí si bystřit rozoumek v politice. Existují lháři, jimž se říká notoričtí, kteří vám ani na dotaz kolik je hodin neřeknou pravdu. Přidají si aspoň dvě minuty, aby zažili slast z toho, že vás oklamali. Je to podobné jako se strakami a kleptomany. Otočí věc, kterou nepotřebují ani náhodou.

Taktika sociálních demokratů, jak vyzrát na zákonem stanovené poplatky ve zdravotnictví (nepochybně nesmyslné) je jen maličkou a pozdní ukázkou z dílny českého politického myšlení. Svedeme daleko lepší kousky. Zákon již v okamžiku svého zrodu je protkán pololegálními cestičkami, takže přichází na svět již s dokonalým itinerářem své vlastní negace. Než našinec stačí mrknout okem, co bylo vlevo stojí vpravo. A co bylo vpravo, je fuč. Nikde na světě nejsou věci tak v pohybu, jako v zemích českých. Někdy též i majetek. Teorie relativity zde překonává jednoduchý Einsteinův vzorec a blíží se teorii jistoty, podle níž není jisté vůbec nic. Nejnovější české dějiny jsou dějinami chytračení. Jsou malou učebnicí velkých lstí. Tou nejzdařilejší bylo zcela určitě dojemně nezištné pozvání celého národa k prostřenému stolu ohláškami nadepsanými "kupónová privatizace". Její autoři museli studovat Ezopovy bajky, zvláště tu o lišce a džbánu. Ovšem žáci předčili učitele a dodnes tisíce napálených s vděčností oceňují zaoceánský humor privatizačních fondů. A tak bychom mohli pokračovat snášejíce stovky příběhů, v nichž figurují v podstatě všechny české vlády a parlamentní reprezentace z doby nejnovější.

V české politice je velmi obtížné si vsadit na cokoliv, a hlavně na kohokoliv. Zrada visí ve vzduchu ještě před podpisem jakékoliv smlouvy. Trochu to připomíná formování přemyslovského státu z chaosu, v němž jeden řezal druhého hlava nehlava. Také dnes je včerejší politický spojenec zítřejším úhlavním nepřítelem číslo jedna. Nelze vsadit na nic. Vyslovené slovo nemá žádnou váhu a domnívat se, že některému politikovi v jeho krocích může zabránit pevné politické přesvědčení, je kardinální pošetilost. Nic není tak pružného, jako politické přesvědčení. Včerejší levičák je zítra vpravo a naopak, podle toho, kde se právě uvolní místo. Inu, vlastnosti, díky nimž přežíval bezbranný lid loupeživé výpady feudálů, se ve vysoké politice proměňují v čirou katastrofu.

Není rovných cest, ale jsou jen křivolaké uličky. Není přímého tahu na bránu, ale spíše tlaku na rozhodčí. Neexistují základy, ovšem střecha je již položena. Myslím, že Evropská unie nemá ani tušení, jací to kreativci se za chvíli na půl roku ujmou jejího předsednictví. Po něm bude zřejmě Lisabonská smlouva uvítána s úlevou jako prostředek odstraňující podobné experimenty jednou pro vždy.