Situace v tomto městě byla zvláště citlivá vzhledem k tomu, že po zhroucení Třetí říše bylo rozděleno na čtyři sektory, které spravovaly vítězné mocnosti. To mělo odrážet situaci na čtyři okupační zóny rozděleného Německa. Problémem však bylo, že Berlín ležel hluboko na východ v sovětské okupační zóně a tvořil ostrov s různým společensko-politickým uspořádáním. Moskva chtěla rychle tuto situaci změnit a Berlín začlenit do své mocenské zóny, kterou považovala za území, kde bude vybudována socialistická společnost sovětského ražení.

Tato snaha vyvrcholila právě před padesáti lety, kdy Chruščov, jak později prohlásil, považoval Berlín za "rakovinový nádor", a požadoval, aby sovětská zahraniční politika vytvořila takovou situaci, aby byl tento stav ukončen vytlačením tří západních mocností z tohoto města.

Nešlo přitom o první pokus, protože obdobná snaha jeho předchůdce Josifa Stalina ztroskotala v letech 1948 až 49 na americké neústupné vůli. Tehdy velký diktátor se rozhodl zrušit čtyřmocenskou dohodu o svobodném přístupu do Berlína a uzavřel veškeré pozemní cesty. Západ byl tehdy vojensky příliš slabý, aby si vynutil silou zbraní obnovení cesty, ale dokázal po jedenáct měsíců tzv. "leteckým mostem" zásobovat západní Berlín, a tak donutil Stalina k ústupu.

První berlínská krize tak sice skončila, ale tím postavení tohoto města nebylo vyřešeno, protože německá otázka zůstávala stále otevřená a případná mírová smlouva byla stále vzdálenější. Po Stalinově smrti se sice na krátkou dobu situace stabilizovala, ale příkop mezi oběma částmi Německa se postupně prohluboval.

Na západě vzniklá rychle prosperující demokratická Spolková republika se stala uznávanou ekonomickou silou mezi západoevropskými národy. Na východě vzniklá NDR, plně kontrolovaná komunistickým režimem, se sice snažila držet se západní částí krok, ale zejména po potlačení lidového povstání z června 1953 se ukázalo, že propast se bude prohlubovat.

A tom hrál právě Berlín osudovou roli. Zatím co vnitřní německé hranice od Baltského moře po Bavorsko byly ze strany NDR hermeticky uzavřeny, cesta na Západ pro její obyvatele byla v Berlíně stále otevřená. Představitelé západních mocností mohli zase stejnou cestou nekontrolovatelně cestovat do Sověty ovládané části země, což vedlo k nepřetržitým konfliktům.

Navíc bylo problematické i rozhodnutí, že sovětský sektor města byl vyhlášen za "hlavní město NDR" a z toho plynoucí snaha rozšířit tyto pravomoci i na ostatní části města. Východoněmečtí satrapové ovlivňovali situaci podle pokynů z Moskvy. Tento střídavě se měnící stav trval až do podzimu 1958. V této době, dva roky po krvavém potlačení maďarského povstání, se tak zdálo, že došlo k relativnímu klidu v berlínské otázce. Ten však končil 10. listopadu, kdy Chruščov překvapivě požádal o skončení čtyřmocenského statutu v Berlíně. Prohlásil, že západní mocnosti zde údajně nedodržují se Sověty uzavřenou dohodu, protože zde podporují "západoněmecký militarismus a fašismus". Tím vlastně vyvrcholila sovětská argumentace poté, co Spolková republika od roku 1955 mohla opět vybudovat ozbrojené síly. Západ byl sice tímto prohlášením šokován, ale reagoval nedvojsmyslně, že se žádnému násilí nepodřídí.

Situace se nebývalým způsobem zostřila, když 27. listopadu 1958 oznámil Chruščov v notě západním mocnostem a Spolkové republice ukončit do šesti měsíců platnost čtyřmocenské dohody o Berlíně. Místo toho navrhl zahájit jednání o přeměnu západního Berlína na "svobodné město", které by přerušilo veškerá spojení se Spolkovou republikou a působení západních mocností na jeho území. Separátní smlouvou by NDR garantovala spojení mezi západním Berlínem a okolním světem. To za záruku, že by "západní Berlín netoleroval podvratnou činnost proti NDR".

Kdyby se do půl roku nepodařilo dosáhnout dohody, pak by sovětská vláda uskutečnila separátní smlouvu s NDR. Ta by pak mohla vykonávat plnou suverenitu na všech přístupech do západního Berlína. Nota slibovala zachování "kapitalistického hospodářského pořádku", ale praxe z minulého období na této bezbranné části města byla jasná. V nejkratší době by byla udušena východoněmeckými opatřeními a zglajšaltována s NDR.

Na tiskové konferenci, téhož dne uspořádané v Moskvě, sice Chruščov popřel, že půlroční podmínce k jednání se má rozumět jako ultimátu, ale současně prohlásil, že případné západní odmítnutí jej "nezastaví v uskutečnění našich plánů, pokud nebude jiné východisko".

Ještě dodnes se přou historici, co vlastně vedlo Chruščova právě na podzim 1958 k takovým dosud bezprecedentním výhrůžkám. Teprve v současné době, kdy byla otevřena již část východních archivů, začíná se postupně zjišťovat, jak došlo k této situaci.

Německý historik Gerhard Wettig došel po prozkoumání nesčetných dokumentů ve své studii "Chruschtschows Berlin - Krise 1958 bis 1963 " k závěru, že za vše byl osobně zodpovědný. Aniž by informoval tehdejší kremelský šéf své nejbližší spolupracovníky, chtěl tímto krokem prosadit mírové uspořádání podle svých představ a hrozbami k tomu přinutit Západ.

Vycházel z přesvědčení, že Sovětský svaz definitivně vyhraje svou soutěž s kapitalistickým Západem a toto uspořádání bude právě odpovídat tomuto stavu. Přitom se však obával možných komplikací ze strany východoněmeckého režimu a jejího představitele Waltera Ulbrichta, kterého si nevážil a držel velmi zkrátka.

Nakonec však ekonomické zhroucení NDR na jaře 1959 ještě před vypršením ultimáta jej donutilo, aby konfrontaci se Západem nedovedl až do konce. Odpověď tří západních velmocí na sovětskou notu z 27. listopadu 1958 byla předána v Moskvě 31. prosince po schválení radou NATO. Odmítly sovětský návrh na vytvoření "svobodného města" a trvaly na právech na svobodný přístup do západního Berlína, vyplývající z čtyřmocenské dohody. Odmítly přitom akceptovat nahrazení sovětských úřadů při jejich vstupu do města východoněmeckými. Vyjádřily však ochotu jednat s Moskvou o širších aspektech německého problému, a to ve spojení s evropskou bezpečností. Na to následoval sovětský návrh mírové smlouvy s Německem, která měla být uzavřena s třemi desítkami spojeneckých a přidružených mocností na jedné straně a s Německem, prezentovaným oběma německými státy nebo s případnou jejich konfederací.

V květnu 1959 se pak sešla v Ženevě konference čtyř velmocí k německému sjednocení, budoucnosti západního Berlína a evropské bezpečnosti za účasti pozorovatelů obou německých států. Ministři zahraničí však nedosáhli žádné dohody a konference se 5. srpna 1959 odložila na neurčito.

V září pak Chruščov podnikl bezprecedentní návštěvu USA, kde po dlouhém jednání s prezidentem Dwightem Eisenhowerem odvolal berlínské ultimátum z 27. listopadu 1958. Celou záležitost pak měla řešit velmocenská konference, svolaná na 16. května 1960 do Paříže. Představitelé velké čtyřky se do francouzského hlavního města sice dostavili, ale na protest proti narušení sovětského vzdušného prostoru americkým výzvědným letadlem U-2 se však konference nekonala.

Celá záležitost pak nabrala na turbulenci. když 7. srpna oznámil Chruščov, že Sovětský svaz povolává záložníky a přesune své oddíly na západní hranice jako odpověď na americká opatření, která jsou "ve směru mobilizace a hrozby vzniku války".

Ve své snaze byl podporován představiteli členských zemí Varšavské smlouvy, kteří vyjádřili odhodlání uzavřít separátní mírovou smlouvu s NDR ještě před koncem 1961. S tím bylo spojeno i povolání maršála I. S. Koněva, který za druhé světové války vedl operaci proti Berlínu, aby převzal vedení sovětských sil dislokovaných na území východního Německa.

V červnu 1961 došlo ve Vídni ke schůzce Chruščova s nově zvoleným americkým prezidentem J. F. Kennedym, ale ani zde nedošlo k žádné zásadní dohodě o Německu. Po svém návratu do Moskvy pak sovětský vůdce prohlásil, že sám uzavře mírovou smlouvu s NDR, nezmění-li západní mocnosti své stanovisko k německé otázce.

Bezprostředním výsledkem eskalující berlínské krize byl exodus východoněmeckých uprchlíků přes západní Berlín do Spolkové republiky. Do 30. června 1961 jejich počet dosáhl od roku 1949 více než 2 600 000. Šlo o mnoho mladých lidí, dělníků, řemeslníků, zemědělců, lékařů, učitelů i příslušníků ozbrojených sil. Zjevným výsledkem berlínské krize se tak nakonec stalo postavení zdi kolem západního Německa dne 13. srpna 1961. Vybudování tohoto 107 km dlouhého betonového monstra a dalších 60 km drátěného plotu až čtyři metry vysokého, s 285 strážnými věžemi znamenalo přiznání bankrotu komunistického režimu.

Německá demokratická republika 13. srpna 1961 za plného souhlasu Moskvy oficiálně nazvala toto opatření, vedoucí k definitivnímu rozdělení Německa, "za antifašistický ochranný val". Pravým úmyslem však bylo znemožnit, aby se Berlín stal branou, kterou statisíce obyvatel NDR opouštělo "první německý stát dělníků a rolníků". Pro východoněmecké pohraničníky, kteří měli zabránit překonání této překážky, platil tzv. "rozkaz ke střelbě".

Zbraň neměla být použita pouze ve výjimečných případech, zejména pokud se konaly na příklad státní návštěvy, kdy by mohly být zastíněny negativními ohlasy západního tisku. Podle nejnovějších poznatků postupimského Centra pro soudobý historický výzkum zaplatilo pokus o překonání "zdi hanby" životem 134 osob.

Pro hospodářství NDR měla sice velmi pozitivní účinek, ale pro Moskvu to byla porážka a definitivní potvrzení, že sovětský systém není schopen soutěžit se Západem.

Následné období doprovázené okupací Československa, postupným rozkladem v Polsku, Maďarsku i NDR a dalších evropských komunistických zemích právě charakterizuje zbourání berlínské zdi, od kterého uplyne příští rok již dvacet let, která byla jejím symbolem.

Tím definitivně v Evropě skončil komunistický režim, který se nakonec v soupeření se západním společenským systémem, přes všechny jeho nedostatky, zhroutil nejen ekonomicky a vojensky, ale především společensky.