• Čím větší kulturní barbar, tím více moci u nás dostane.
• Tihle odeesáci si můžou směle podat ruku se členy prověrkových komisí z normalizace.
• Čím větší vůl v rádiu a nadřízených, demokraticky zvolených údech a radách, tím líp.
• Fašistické skupiny jako Národní odpor pochodují pod prapory Prahou, chráněni policií.
• Já bych pana Medka nevyhazoval za evidentně fašistická prohlášení, ale za jeho absolutní nekompetentnost.

Potůček píše, že kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Jenže ono to je k pláči. Naprostá nekompetentnost programového ředitele, který byl do své funkce vnucen lobbingem několika pravicově orientovaných radních, kterým vadilo, že nebyl zvolen za generálního ředitele, byla známá už ve chvíli, kdy tento mediální čaroděj kandidoval s úmyslem řídit celou instituci. Muž, který má ve svém oficiálním životopise tři klíčové věty: "Autorita - těžko se vytváří, lehce se ztrácí", "Hovado - běžný jev" a "Genialita - stačí záblesky". Ve funkci programového ředitele Medek nahradil sice konzervativního, ale rozhlasového profesionála Jaromíra Ostrého.

Jedinou činností, kterou se mohl Medek pochlubit v oblasti rozhlasové tvorby, bylo komunální pražské rádio Regina. V něm si dodnes dávají dostaveníčko takové hvězdy hudebního nebe, jako šedesátiletý kytarista, skladatel a zpěvák Olda Říha (pro ty, kteří nejsou pamětníci, tak je to frontman kapely Katapult). Vrcholem dramaturgie je pořad Mikrofórum (pro ty, kteří nejsou pamětníci, je to bývalý "kultovní" pořad starších svazáckých funkcionářů z osmdesátých let, dnes přežívající na Regině jako magazín o módě, kosmetice, vaření a hubnutí) či Laskavé vlny Nadi Urbánkové (pro ty, kteří nejsou pamětníci, je to Naděžda Balabánová, bývalá hvězda normalizačního popu - Zlatá slavice v letech 1972-1976 , mimo jiné interpretka hitů Drahý můj, Rolničky, Vilém peče housky , Co jen koukáš, taky zpívej a dalších estrádních kousků) či Tandem Jana Rosáka (pro ty, kteří nejsou pamětníci, je to bývalý hlasatel, který Československém rozhlase začínal na počátku normalizace v roce 1971, v Československé televizi o pět let později. Dnes celebritální moderátor, v televizích známý pokleslými soutěžemi Videostop, Bingo či Riskuj, pořadem pro děti Studio Rosa. Maminky z vesnic po něm šílely...). Toto souhvězdí tvoří intelektuální rámec evergreenové stanice, jejíž program tvořil Richard Medek a kterému šéfuje dodnes. Netvrdím, že formát oldies není pro starší a pokročilé potřebný. Tvrdím ale, že trvalé zaměstnávání komerčních celebrit a poněkud přestárlých popových zpěváků není veřejnou službou.

Dlouhodobý trend poslechovosti metropolitní Reginy odpovídá dramaturgii. 60-50 000 posluchačů týdně, 20-30 000 denně. Dokonce i komunální ČRo Hradec Králové má o třetinu posluchačů více, ČRo Plzeň poslouchá týdně 170 000 posluchačů. Wave pod dlouhodobým tlakem Rady dosahuje 38-43 000 posluchačů týdně, 11-12 000 denně. Před nástupem Dany Jaklové a její cílené snahy Wave pohřbít to bylo 52-55 000 týdně a 20-22 000 denně. Středočeská sestra Reginy - ČRo Region ovšem dosahuje daleko menších výsledků než Wave, aniž by to Radu znepokojovalo - 26 000 posluchačů týdně a 12 000 denně. Jak vidět, stačí mainstreamový vkus ředitele stanice. Jen proboha žádnou alternativu.

Pochybnosti vzbuzoval už Medkův kandidátský projekt . Posuďte sami:

Richard Medek: Současný pohled na Český rozhlas v období přechodu na digitální vysílání - projekt kandidáta na generálního ředitele ČRo ZDE

Potůček píše, že kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Stačí si srovnat Medkův projev k Radě ve chvíli, kdy usiloval o funkci generálního ředitele a jeho projev k Radě teď, když se servilitou sobě vlastní popřel, čemu dříve kýval.

Stanice pro mládež je opravdu tím okruhem, který se sám nabízí a na kterém je možné stavět veřejnoprávní poslání Českého rozhlasu. To ale nesmíte posluchačům říkat, že nejsou budoucností tohoto národa. To je jako kdybyste chtěli vyměnit voliče. Kdo je budoucností tohoto národa? Normalizační svazáci? Šíbři z Pragokoncertu a jejich "stáje" plné blondýn?

Mezi bezobsažnými floskulemi a povrchními "vyčteninkami" se v ředitelském projektu Richarada Medka jako červená nit táhla snaha o soutěž s komerčními stanicemi v oblasti "středního proudu". Brrr. Nicméně Český rozhlas je soustavou rádií s různým posláním dosahem a obsahem. Od celoplošných "vlajkových lodí" Radiožurnálu a Prahy, jejichž hudební dramaturgii i kompozici pořadů jde o "většinového posluchače", co nejvyšší poslechovost a tím i o střední proud, přes subkulturně regionálně vyhrocené programy (Brno, Plzeň) s vlastními, velmi stabilními segmenty posluchačů i velmi konzervativním programem, přes komunální rádia (České Budějovice, Pardubice, Liberec a další) a pohrobky dožívajících konceptů (ČRo 6-RFE) či transformčních projektů (Česko-BBC CZ) až po speciální programové formáty pro specifické publikum (Vltava, D-dur, Leonardo, Wave, nerealizovaná Litera, kterou teď "obšlehl" Slovenský rozhlas). Soutěž mezi formáty budoucího projektu pro mladé probíhala ještě před spuštěním stanice.

Na programové radě ČRo se střetly koncepce "omlazeného Radiožurnálu" ředitele ČRo 1 Alexandra Píchy a "Alternativy Radium" Ladislava Lindnera Kylara z ČRo 8 Online. Omlazený Radiožurnál je a bude nosným projektem až pro druhou fázi digitalizace, kdy bude souběh technologicky staršího analogového vysílání (pro analogové přijímače) a nového digitálního vysílání (pro T-DAB, T-DMB či DVB-T, DVB-H a 3,5G přijímače). Právě technologie oddělí od sebe věkově posluchače a "analogový" Radiožurnál bude stárnout s jednou generací (50-60), zatímco "digitální" hudební obal zpravodajství a publicistiky umožní akceptaci převahy mluveného slova mladšími posluchači (30-40) či nejprogresivnější příjem mobilními telefony 3,5G se sluchátky bude pro ty nejmladší (15-30). Pro nejnáročnější bude stanice mluveného slova - zpravodajství a analytické publicistiky Česko jako jakási "rozhlasová tisková agentura", šířená digitálně a v síti krajských měst po BBC. Modernizace výrobního postupu umožní skládat mozaiku jednotlivých zpráv a prokládat je hudbou "na přání". Náklady digitálního šíření jsou daleko menší, než je tomu u analogového, takže bude možné vytvořit klidně i několik Radiožurnálů.

Dovedu si představit třeba Motožurnál pro jízdu autem (zaměřeno více na muže v produktivním věku SŠ či VŠ z města - stručnost, věcnost a racionalita, méně slov a více hudby), podnikové "rádio po drátě" či stanici Sama-doma (převaha ženského publika, romantičtější skladby, pop, plkání, lifestyl, móda, film a tv, exotické zážitky i země), venkovské rádio Náves (lidová hudba, dechovka, oldies pop, příběhy a osudy, zprávy krátké se zaměřením na konkrétní region, jednodušší jazyk, spotřebitelské rady, zahrádkářská a kutilská poradna, dovolená, domácí cestování), rádio ARMA jako stanice změřená na armádu a bezpečnost, kotlíkové rádio Tramp, rytmická a obsahově jednoduchá Tančírna, nostalgická Kavárna a několik dalších, podobně speciálních aplikací pro speciální publikum. Ani jednu z těchto variant není ale při současném trhu komerčních médií možno zacílit na věkovou skupinu 15-30, kteří tvoří hlavní cílovou skupinu komerčních rádií. Střet by nedopadl dobře z několika důvodů - hlavním z nich je orientace mainstreamové mládeže na brandovou inzerci, outfit, komerční komunikaci mediálních velkovýrobců. Značky jsou ale buď součástí reklamních sdělení, nebo se jedná o skrytou reklamu dle zákona. Reklama obsahem sedá aplikovat v komerčním rádiu, nikoliv v rádiu veřejné služby. To je doména komerce a je nesmyslné investovat veřejné prostředky do podbízení se kapitalismu a mediální mašinérii reklamního a hudebního průmyslu... Instinktivní nedůvěra reklamních a mediálních agentur k veřejnoprávním formátům je vidět i na příjmech ČRo z inzerce a komerčního sponzoringu, o telemarketingu nemluvě. Český rozhlas nemůže být nikdy Rádio Hornbach či Rádio Penny Market. O rádiu Bonton nemluvě.

Proto bylo třeba hledat jinou niku a jiné cílové skupiny. Zaniklé a mezi mládeží velmi populární studentské Rádio Strahov transformované posléze do Rádia Akropolis poskytlo základní vodítko v cílové skupině alternativní kultury - SŠ a VŠ studentech, outdooru, extrémních sportech, kulturní publicistice, klubových programech, v nonprofiní scéně, alternativních labelech, DIY kultuře a tomu odpovídající, velmi jemné profilaci hudby. Cílem nebylo vytvořit ghetto, ale zaplnit segment, který pro většinu komerčních rádií není zajímavý. Samo Rádio Akropolis se ovšem nechtělo připojit pod kodex veřejné služby, u jeho tvůrců byla stále ještě romantická představa o získání komerční licence pro v podstatě nonprofitní projekt. Naivita musela být potrestána realitou. Byla. O několik let později.

Projekt RADIUM byl testovací programovou laboratoří a jeho redaktor v tu chvíli ideálním adeptem na lídra programu své generace. Tříletá detailní zkušenost s hudebními formáty a detailní znalost české scény dávala tušit, že propadák to určitě nebude a koncepční omyl také ne.

Rádio pro mladé nemohou dělat staří a už vůbec ne staří s pedagogickými či rodičovskými sentimenty či ambicemi. To byl limit i pro Alexandra Píchu, to je limit pro každého, komu je víc než 30, mě nevyjímaje. To je základní poznatek, limitující snažení každého, kdo by se chtěl pokoušet oslovit někoho, koho jazyk a kulturní kódy nezná. Právě sémantika alternativ je tvořena kulturními znaky s kontextem přesně definovaným a pro "cizince" nesrozumitelným. Vzniklý koncept, pro který posléze byl vybrán po pretestu na vzorku cílové skupiny název Radio Wave s logem v podobě ruky se vztyčeným prostředníkem, byl ALTERNATIVOU. ALternativou té vší komerci. Rádio bez reklam. Jiné rádio. Rádio, pro jaké ani v rozhlase neexistovali moderátoři a redaktoři. Kylar musel hledat tam, kde třeba byly řemeslné nedostatky, ale nebyl vkus zkažený komercí Evropy 2, Zlaté Prahy a jiných zlatonosných proudů lagardérovského střihu.

Jedním z důvodů, proč jsem nevolil Medka za generálního ředitele bylo právě jeho povrchní mainstreamové myšlení muže od estrády bez schopnosti vhledu do nuancí odlišných cílových skupin a naprostá absence kreativity, suplovaná bezskrupulózní schopností napodobení či duplikace. Trendování ke komerci bez účinných nástrojů marketingu, který u komerce je velmi silnou zbraní a je provázen masivními investicemi do reklamy a parazitní řízené komunikace v bulvárních médiích, limituje použití komerčně úspěšných strategií v médiu veřejné služby. To byl důvod bankrotu Medkova projektu televizního seriálu Píplmetři, kterému dělal Medek jak scénáristu, tak zároveň i dramaturga. Nelze sedět na dvou židlích s vidinou dvojitého honoráře... Nelze sbírat mediální odpadky, jak to dělá Regina i některé regionální stanice, sázející "na jistotu" v komunálních souvislostech. Výsledkem je sběr druhé či třetí jakosti. Každý vinař pak řekne, jak to chutná...

27. 5. 2005, Štěpán Kotrba: Proč jsem nevolil Richarda Medka ZDE

Medek nepochopil koncepční rozhodnutí v oblasti české rozhlasové digitalizace (pětileté zacílení na "televizní" DVB-T a dílčím způsobem i DVB-S, posléze tříleté období nástupu "mobilní" DVB-H či 3,5G a až úplně naposled "rozhalsový" T-DAB, v té době už ale v multimediální podobě T-DMB a plné rozvinutí HD formátů v DVB-T2) a tak při slyšení před Radou plácal to, co si myslel z monitoru veřejných zdrojů, že chce Rada slyšet. Aniž by odhadl to, co řečeno nebylo a v té době být řečeno nemohlo, neb se jednalo o klíčové strategické koncepty.

Medek nepochopil ani "životní cyklus" stárnutí stanic jako brandu a vazby na posluchače. Nepochopil ani potřebu intenzivní programové kooperace, maticové výměny a recyklace programu mezi jednotlivými, zejména regionálními a speciálními stanicemi.

První vlaštovku mozaikové skladby programu zrealizoval až programový ředitel Jaromír Ostrý. Regionální noc jako společný program všech regionálních rádií je předstupněm "multiregionální" celoplošné stanice a zároveň ukázkou možností skladby "rádia na přání" v první fázi. Druhou fázi tohoto schématu tvoří vyhodnocení přání posluchačů dle podcastu a nabídka desítek programových balíčků pro digitální či internetová rádia dopracovaných dle interaktivního schématu, které spolutvoří komunity posluchačů. Posluchač se teprve v tu chvíli stává pánem programu a dramaturgové či hudební redaktoři jsou jen jeho rádci. To vše Medek netuší dodnes, ačkoliv koncept podcastů se realizoval a dnes tvoří jedno z klíčových vodítek zpětné vazby řady tvůrců.

Druhou ukázkou programové integrace tvoří zpravodajství, které se - chtě nechtě - musí vrátit ke konceptu centrální redakce s detašovanými pracovišti, hostujícími v budovách regionálních rádií. Výsledkem musí být společně sdílený zpravodajský koš - ne nepodobný centrální kompozici deníku Deník s desítkami okresních, místních či krajských mutací a centrálními vloženými listy. Projekt zpravodajství tandemu Hikelová (ČRo Česko) a Bobek (ČRo Online) má zanedlouho "hodnotit" Rada a jsem zvědav, zda dojde také k jeho zabití stejně, jako se snaží Rada zabít všechno, čemu nerozumí.

Medka jsem kdysi nevolil jako budoucího generálního ředitele a nehlasoval jsem pro něj, ani když se měl stát programovým ředitelem. Muž od estrády pro mne zůstal nedůvěryhodnou postavou s limity charakterovými i tvůrčími. Nepřekvapuje mne proto jeho výrok o tom, že on chce rozhodovat, kdo bude tou budoucností národa. Rozumím politickým tlačenkám, které ho dodnes drží na židli přes zjevné a dlouhotrvající váhání generálního ředitele. Rozumím tomu, že jeho názorová i charkaterová flexibilita mu umožňuje přitakávat cenzorským záměrům radních, protože stotisícový plat generálního ředitele a moc rozhodovat jsou lákavými "pozitivními stimuly". Vidina zveřejnění okolností jeho odchodu z České televize po zastavení třináctidílného původního sitcomu Píplmetři těsně před zahájením výroby, ale po zaplacení scénářů a dalších nákladů je zase negativním stimulem. Příběh o přihlouplé české rodině Koukalových, scénáristovi i producentovi v jedné osobě (scénárista psal, proucent podepisoval honorář), rozestavěných dekoracích a čtyřech milionech z celkového rozpočtu dvanácti milionů bude pronásledovat Richarda Medka stejně, jako věta o budoucnosti národa, vyřčená ve špatnou chvíli špatným člověkem na špatném místě. Popové myšlení, kumulace funkcí i kumulace ambicí je při nedostatku zpětné vazby a rozumu je smrtelná kombinace.

Nechci se učit písničky Pavla Bobka či Nadi Urbánkové, abych byl budoucností tohoto národa. Nechci. A nechci ani Richarda Medka. Čím větší barbar, tím více moci dostane. Hlas lidu, hlas boží.

Autor byl po tři roky členem Rady Českého rozhlasu. Bohužel jen jedním hlasem z devíti. Své kolegy před Medkem varoval. Co jde ale pojmenovat, odůvodnit a popsat v článku, nejde vždy ovlivnit v praxi. Takový je život ve chvíli, kdy "demokraticky" rozhoduje většina jednoho či dvou hlasů.