Ekonomie je podle jedné z definic věda zabývající se lidským jednáním ve světě omezených zdrojů a neomezených potřeb. Základními nástroji ekonomie jsou jednak empirická fakta založená na pozorování ekonomik a jejich rozboru a jednak ekonomické modely, jejichž platnost je empirií verifikována (předpovídá daný model chování skutečnosti?).

Co však znamená, že ekonome je (podobně jako například fyzika, biologie nebo kybernetika) věda? To je právě ta otázka! Jsou mnohé pojetí toho, co je věda: aristotelovské, středověké, osvícenecké, postmoderní... Vesměs jde o otázky filozofické, které vědce při jejich badatelské činnosti nemusejí zajímat. A také většinou nezajímají, neboť to co zkoumají, je předmět vědy, který je odlišný od samotné vědy. Například fyzika tak nezkoumá fyziku, ale částice, síly, pole...

Pro nás je zajímavé sledovat, jak mnozí badatelé (své) vědě rozumí. Často jí rozumí jako hledání Pravdy. Té velké, konečné a poslední pravdy, které se lze rozumem a vhodnými pastmi (rozuměj experimenty) dobrat. Morálka, city, víra a soucit musí stranou, neboť Pravda je v jejich pojetí nesubjektivní, naprosto obecná (od člověka, který je z této skutečnosti absolutně vykrojen). Cokoli subjektivního, třeba soucit s trpícím, brání poznání objektivní pravdy (nebo spíše Pravdy). Takto osvícenecky pojatá věda je nutně reduktivistická. Příroda jsou "jen" atomy, sluneční svit jsou "jen" fotony, člověk jsou ty častíce, láska je chemie atd. atd. Taková věda je zbavena veškeré hodnoty a vše hodnoty zbavuje. Toto osvícenecké pojetí vědy je dodnes velice časté.

Tázání po pravdivosti vědeckého poznatku vede až ke klasikovi relativity veškerého poznání, totiž T. S. Kuhnovi a jeho knize Struktura vědeckých revolucí vydané v roce 1962. Tuto knihu můžeme označit za stěžejní dílo postmoderní reflexe vědy. Kuhn na několika vědeckých revolucích ukazuje, že vědec svou práci dělá podobně, jako malíř kreslí krajinu (i když toto je mé přirovnání, se kterým by třeba Kuhn vůbec nesouhlasil). Totiž má předlohu, která je sama o sobě uměleckým dílem nevyčerpatelná, přesto však vzniká konkrétní dílo poplatné tomu, jak se umělcovi skutečnost otevřela. O tom, že záleží na tom, jaký je i onen umělec (a vědec) jakožto člověk nelze pochybovat.

Náš současný teoretik vědy, prof. Neubauer říká (viz [2]), že "Teorie, nauky, filosofie, náboženství ideologie jsou svému nositeli přínosem v tom, že pomáhají ujednocovat rozmanitost zkušeností." Jinými slovy jsou návodem k naší orientaci ve skutečnosti (ostatně s Kuhnovou teorií teorií tomu není jinak).

Pokusím se ukázat tento přístup ke skutečnosti na vědě, která je v jistém slova smyslu vpravdě postmoderní - na kybernetice. Kybernetika nezkoumá skutečnost jako takovou. Nezajímá ji poslední pravda, mysl boha (jak se ji ohání například Hawking) ani nic podobného. Kybernetika je ze své podstaty subjektivní. Vstupuje do skutečnosti již s nějakým úmyslem: například vyléčit člověka z rakoviny (nebo vyrobit zbraň pro diktátora) a dobré je jí k tomu vše, co je užitečné! Je schopna (a často je to žádoucí) přepínat mezi různými modely, mezi různými pojetími skutečnosti, aby dosáhla svého cíle - tedy subjektivního cíle badatele. Vědec najednou není amorální bytost stojící osamocen kdesi, ale člověk angažovaný, dělající svou práci už předem pro dobro (nebo zlo)! Ve vědě najedou znovu vystupuje morálka jako hlavní téma.

Ekonomie (a ani žádná jiná věda) na tom nejsou jinak než kybernetika. I ony vidí skutečnost podle svého skrytého úmyslu, podobně, jako vidí básník či malíř krajinu. I ony vidí jen to, co umí vidět. A co umí vidět? Jen to, co umí malovat.

Řekněme narovinu: Ekonomie, podobně jako kybernetika, musí být dělána s dobrým úmyslem. Nezkoumá obecné a nezávislé pravdy, ale teprve vůle (dobrá či zlá) s kterou je konstruována, určuje to, co vůbec bude moci vidět, měřit, analyzovat a diskutovat. O tom, že by člověk i se svými potřebami a přirozeností stál stranou, nesmí být řeč.