Ten zápach je cítit nejen z novin. V Ústí nad Labem jsem dlouho nebyl. V případě Prahy ale nepořádek, špína a nadprůměrná koncentrace podivných a nebezpečně vypadajících individuí jsou skutečně do nebe volající, a těžko v Evropě najít metropoli, která by v tom české hlavní město překonala.

Když jsem před třemi lety navštívil Moskvu, čekal jsem, vybaven nejrůznějšími statistikami o ekonomickém propadu a sociálně obtížné situaci lidí, mnohem horší pohled. Žebráka minimálně na každém druhém kroku. Nic takového se ale nekonalo. Žádní povalující se bezdomovci, opilci a feťáci přímo ve středu města a před zraky kolemjdoucích jako v Praze. Ba ani žádné žebráky jsme neviděli. Nepovalují se na ulicích ani v parcích, které jsou v Moskvě vysázeny a vyzdobeny zejména v okolí velkých památníků, stojících na počest toho bezpočtu vítězství, které Rusové ve své historii vybojovali.

Naše česká parta, přímo u brány Kremlu, se posadila na mramorový okraj jednoho památníku, abychom si odpočinuli. Brzy se dostavil pocit, že u kolemjdoucích bychom mohli vzbudit nepřiměřenou pozornost. Nehanobíme JEJICH památku, neurážíme JEJICH historii? Nemluvě o tom, že kolem hradeb se pravidelně projížděli milicionáři na koních a bylo jasné, že nejen pro okrasu nebo srandu. V lidech budili přirozený respekt. Jaký to rozdíl v porovnání s českou policií, která jakoby se kritickým místům Prahy důmyslně vyhýbá. Skejťáci, v blízkosti památných a slavných míst se prohánějící po naleštěných mramorových kostkách jako u nás, to v Moskvě neexistovalo! Ani počmárané domy ve stylu graffiti.

O čem ale ta špína, nepořádek a lhostejnost, které vidíme v Praze a v některých dalších českých městech, svědčí? Skutečně o tom, že jsme "málo světoví"? To určitě ne. Světoví jsme až až. Jsme tak světoví, že každý, kdo se projde centrem Prahy, by ani neuhádl, že se jedná o české hlavní město. Nám Čechům je ale osud našeho hlavního města a nejspíš celé naší vlasti lhostejný. Tak chceme být světoví! Když v dopravních prostředcích někdo zašvitoří anglicky, hned k němu přiskakuje několik českých kmánů v mužské či ženské podobě, aby tomuto cizímu pánovi nebo paní podle libosti bylo k ruce. Jaké "koukání spatra" na cizince, o kterém to proboha mluví Jan Čihák?

Nic takového. Cizinci ve svých jazycích řvou, a řvou a chovají se tak, jak by si to ve vlastních zemích a vlastních městech nikdy ani nedovolili, na celé kolo. Češi sedí jako myšky a ani neceknou. Nemáme pocit kolektivní zodpovědnosti za zemi a města, ve kterých žijeme. Nevytváříme mezi sebou pospolitost, polis, která ctí vlastní hodnoty a pravidla. Jsme submisivní, lehce prostupnou masou individuálních jedinců, kteří se pachtí za svým osobním prospěchem. Stačí několik málo cizinců, a hned nás Čechy strčí do kapsy -- u nás v Čechách! Neumím si představit, jak by naše země s naší českou, vůči všemu exotickému a cizokrajnému tak submisivní mentalitou vypadala, kdybychom tu třeba jako Francouzi měli několikamilionovou arabskou či černošskou menšinu. Nejsme schopni donutit k pořádku a k respektu k nějakým společným pravidlům ani těch v porovnání s tím několik málo drobků, které tu nyní máme. Ani my sami ten respekt k nějakým společným pravidlům a hodnotám nemáme.

V Čechách existuje málo smyslu pro to, co lze nazvat kolektivním vlastnictví. Dobře rozumíme tomu, když je něco MOJE. Vášně pro soukromé vlastnictví je tu habaděj, a bylo i za socialismu. Zařizujeme si chaty, zahrady, dvorky, pipláme a vypipláváme vše k dokonalosti jako by to byly památníky naší nesmrtelnosti. Jenže co kolektivní, společné vlastnictví? Nikoliv vlastnictví ve smyslu MOJE, ale NAŠE. Vlastnictví jakožto společné dědictví předků. Vlastnictví jako duchovní odkaz a nástupnictví. Tento cit u nás vymírá na úbytě. Nerozumíme mu. Tomu citu, který se u většiny kulturních národů projevuje posvátnou úctou k zemi a který do modernějších dob prosákl v podobě vlastenectví. V Čechách mu rozumí stále méně lidí. Ztrácíme vlast. Nebo spíše vlast, země, ztrácí svůj národ.

Co je to vlastně pro Čecha vlast? Nic. Jen klec, která ho dělí od toho, aby mohl být světový. Aby se někomu vyrovnal, doběhl ho, dopaťhal se za ním. Proto nám často nevadí ta špína kolem. Naši předkové tomuhle citu rozuměli. Chrámy a katedrály, kterými je naše země poseta, o tom svědčí více než výmluvně.

Jít proti všeobecnému trendu je ale jako boj s větrnými mlýny. Přesto lze docílit drobných, alespoň lokálních vítězství. Jakémusi Amerikánci, který se na Betlémském náměstí, jen pár kroků od Betlémské kaple, postavil na lavičku, jakoby to byl pařez kdesi v kalifornské poušti, a začal se rozhlížet kolem dokonala, jakoby vyhlížel medvěda, když vedle lavičky pobíhala jeho ratolest, jsem - samozřejmě že v angličtině, očekávat od Američana pobývajícího v Čechách znalost aspoň pár slov česky by bylo jako očekávat zázrak -- sdělil, že v Čechách lavičky používáme na sezení. Naklonil se ke mně s blahosklonným úsměvem, čekal snad, že mu ten český domorodec přišel nabídnout vyčištění bot. Pak pochopil a úsměv mu na tváři ztvrdl, asi se ho to dotklo. Co si to ti Češi dovolují? Pak ale poslušně slezl.

Kde se v Čechách vzala a z čeho pramení ta neuvěřitelná submisivnost Čechů vůči cizincům? Možná je to jen infantilní zvědavost a touha polykat stále nové a nové smyslové vjemy. Cizinci v očích mnoha českých domorodců asi skutečně ztělesňují jakýsi "lepší" svět. Ostatně celý kult Ameriky, který se prosadil v novověku mezi částí Evropanů, je na podobném způsobu myšlení založen. Jdi -- a nalezneš ráj na zemi!

V Čechách je obdiv k cizině a ke všemu, co z ciziny přichází, silnější než kdekoliv jinde. Nejen dnes, včera a předevčírem. Lkal nad ním už Pavel Stránský ve svém latinsky psaném díle O státe českém, vydaném v roce 1634. Už jako emigrant, který ztratil svoji vlast. Stýskají si nad ním i mniši benediktini rajhradští ve spise Světlo a Tmy vydaném kolem přelomu XIX. a XX. století.

S touto mentalitou se proto nedivme, že nám, Čechům v Čechách už dnes skoro nic nepatří. A v nejbližší době nám bude patřit ještě menší nic. Cizinci šéfují největším médiím, hotelům, nejlukrativnějším firmám, jako pobočníky si vybírají české kmány, kteří se tetelí blahem, jak jsou světoví, a samozřejmě, nedělají to zadarmo. Neměli bychom se pak divit ani tomu, že k takto smýšlejícímu obyvatelstvu se česká vláda chová tak jak se chová. Třeba v záležitosti připravovaného US radaru. Třeba i ta vášeň českých politických potentátů a jejich mediálních přihazovačů k němu má vysvětlení prostší než by se zdálo na první pohled. Třeba prostě jen chtějí být světoví!

Nadávání na Čechy je docela běžnou záležitostí nejen mezi lidem dole, ale i mezi těmi, co se pokládají za "elitu". Přinejmenším od dob sametu, kdy si ti, co neměli říci nic jiného, oblíbili přednášky o "české malosti" a "nevětraném pelechu" a sami přitom stihli posloužit jako nejodpudivější příklad. Nadáváním na Čechy se v Čechách prostě nedá nikdy nic zkazit. Ba právě naopak!

Jen si to představme. Topolánek Julínkovi: Jakou jsi připravil těm českým upaťhancům zdravotní reformu? Julínek: Ti na ni dlouho nezapomenou. Osladím jim život! Topolánek Parkanové: A co koncepce obrany našeho zaprděného maloměšťáckého salónu? Parkanová: Léčba radarem! Ten těm českým sebestředným trpaslíkům, kteří se považují za pupek světa, pořádně nadzvedne mandle!

Asi tak by to ve vládě mohlo vypadat. Nejspíš vypadá. Nechtějme od vlády úctu k občanům a k zemi, když ji nemáme ani sami.A od novinářů už nechtějme vůbec nic. Co také dělají "české" noviny posledních 19let? Ano, jsou tak "odvážní", že nadávají na Čechy!

Dnes se rozhodli zhanobit jednoho českého spisovatele žijícího ve Francii. Jaký div ale - čeští intelektuálové omdlévají úděsem nad "českými hyenami"! V Respektu, Reflexu, MF DNES či Lidových novinách vskutku bohužel nesedí žádní Hotentoti, ale Češi. Ale právě ta podivná a v naší zemi tak dokošata rozrostlá odrůda Čechů, kteří se svým češstvím bojují jako s jakousi nevyléčitelnou nemocí. Nebo je pro ně cit národní sounáležitosti španělskou vesnicí. Před Kunderou zhanobili snad všechno a všechny -- tak proč nyní to divení?

Místo bezcenného rozumbradování o tom, co se kdysi stalo, proč a jak, by se všichni ti, kterých se nejnovější kauza okolo Kundery rozpoutaná tou novinářskou partou tak dotkla, měli sebrat a do Francie mu napsat pár povzbudivých slov. A třeba připsat i to, že plky mainstreamových médií ani nějakých odhalovačů StBáků po 19 letech už nikdo inteligentní a slušný v Čechách nebere vážně. Borci ze stejné líhně, kteří dnes Kunderovo jméno vláčí bahnem, ještě nedávno oslavovali Havla jako morální autoritu, pak Klause jako ekonomického supermana a dnes křičí hurá americkému radaru. Copak je myslící člověk může brát vážně?

Padnout hrůzou nad českou špinavostí a přidat se k houfu sebehanobitelů je to nejsnazší řešení. Tak typicky české.Ono nadávání na Čechy mi připomíná praxi z redakce jednoho časopisu, kde jsme jako novináři mohli kritizovat jen stát a státní byrokraty. Soukromé firmy, a právě ty největší, byly nedotknutelné. Patřily totiž k největším inzerentům Totálním tabu byla kritika zahraničních firem. Jedna taková onen časopis vlastnila.

Kdybych měl jmenovat nějakou typicky českou vlastnost, řekl bych, že je to právě toto sebenadávání a sebemrskačství.Ten s takovou vášní provozovaný masochismus, kterým se mnoho lidí v Čechách ukájí. Někdy je výrazem obyčejné zbabělosti, která si netroufne nadávat už na nikoho jiného. Jindy křiváctví, kterým se někteří Češi chtějí vlichotit do přízně příslušníků jiných národností. Čechů, kteří nadávají na Čechy, je u nás asi víc než v kterémkoliv jiném národě. Nikdy jsem nepotkal žádného Němce, který by sebeukájel své ego házením špíny a nadáváním na Němce. Je tedy výrazem jakéhosi českého komplexu méněcennosti. Jistě, schopnost sebekritiky by nás mohla posunout dál. Ovšem jen kdyby nezůstala u plačtivého zoufání si, ale vedla k nějakým konkrétním činům, řešením, nápadům. Jinak je to projev beznaděje.

Je to, dá se to tak říci, jakýsi poslední, nejvyšší stupeň našeho zoufalství. V hloubi tohoto počínání se obvykle ukrývá ani ne tak nepřátelství k druhým, jako spíš nějaké naše velké zklamání z druhých. A zklamání by nikdy nemohlo přijít, kdyby mu nepředcházelo nějaké velké očekávání, nějaký velký cit, který byl ovšem těžce zraněn a zrazen.

České sebemrskače dělím do dvou skupin. U zdrojů pocitů těch prvních je ono již popsané zoufalství, které nejspíš chvílemi zažívá každý Čech. Do druhé skupiny řadím ty, kteří svým nadáváním na Čechy chtějí ukázat a dokázat jakousi svoji "světovost". Nadávají na Čechy a tím říkají: Podívejte, já už jsem něčím víc než jen tím malým, upaťhaným Čecháčkem.

Ten první typ sebemrskačů chápu. Ten druhý se mi hnusí.