Navíc, ty nové léky mohou být zázračné, ale mohou mít taky fatální vedlejší účinky. Vezměte si, že máte klinické testy léku A, všude jsou zváni dobrovolníci (National cancer Institute je toho plný), často se hlásí ti nejchudší, léčba je zdarma, placená farmaceutickými firmami. Je to spravedlivé, že někdo žije v USA a má tuto možnost, zatímco tady v ČR se takových testů dělá minimum?

Ti lidé samozřejmě nesou riziko, že na nich ta léčba selže, čili to je druhá strana mince. Miliardář si třeba zaplatí už povolený lék, který ho má zachránit před smrtí na rakovinu, ale ten lék zrovna u něj vyvolá fatální infarkt - tomuto "testování" už povoleného léku tím, že se předepisuje pacientům, se někdy říká fáze 4 klinických testů.

A další rozměr: myslím, že bychom se měli snažit hledat cesty k tomu, aby byla péče co nejlevnější a zároveň nejefektivnější. Zde může být třeba cestou používat staré léky novým způsobem. Představte si, že by se třeba antabus + zinek ukázal jako supernové a účinné léčivo proti danému typu nádoru. Pak ho můžete bez obav (4. fáze testování antabusu trvá již víc než 50 let a podle všeho je to lék opravdu bezpečný) předepsat i tomu nejchudšímu člověku.

Lidé z farmaceutických firem by však mohli argumentovat, že větší prosazení se takových léků by zruinovalo jejich byznys, čili zmizely by i peníze investované do vývoje nových léků. Když to přeženu, možná by se zastavil farmaceutický výzkum.

Nemyslím si, že zde existují jednoznačné odpovědi, musíme zkoušet nové cesty a zarovnávat chyby, které vždycky budou vznikat. Ve zdravotnictví nikdy nemůže existovat taková spravedlnost, jak bychom asi všichni chtěli - je snadné si ji malovat před očima, ale není to ani trochu poctivé.