Z toho všeho, co přísloví ve své povšechnosti vyznávají, je zřejmé, že nevznikala na královských dvorech či ve šlechtických salonech; v tom se podobají lidovým popěvkům a anekdotám. „Většina přísloví vyjadřuje starosti a zkušenosti lidí málo mohovitých a málo mocných,“ píše Karel Čapek ve své stati o tomto literárním žánru (v knize Marsyas). Podle něho jsou přísloví druhem obrany, zastupují převážně svět mužů a lidí, kteří už nejsou mladí, a názorově připomínají stoicismus, tj. učení vybízející k životní vyrovnanosti a smíření. Přitakáme-li tedy účelové moudrosti, obsažené v příslovích, vyjadřujeme tím vlastně přesvědčení, že na nás – navzdory všem demokratickým opatřením – doléhá sociální nerovnost stejně silně jako na naše dávné předky, a mimoto dáváme najevo jak nedostatek revolučního odhodlání, tak nedostatek idealistického nadhledu. To jsou ovšem vlastnosti, za něž se trochu stydíme, a proto pronášíme přísloví zpravidla s ironickým zabarvením, které má naznačit, že je nebereme vážně, i když je vážně bereme.

Uvedli jsme, že v příslovích zaznívá stoické stanovisko; to ovšem neznamená, že by mudrosloví ve svém celku tvořilo ucelenou filozofickou soustavu. Někdy si přísloví dokonce navzájem odporují, jako by chtěla uživateli napovědět: Vyber si, co se ti právě hodí! Nelpi příliš na zásadách, to se nevyplácí! V tom smyslu se podobají populárním radám anonymních astrologů, které nacházíme v novinách. Někdy platí, že je mlčeti zlato, ale jindy platí, že je líná huba holé neštěstí; zřejmě záleží na tom, před kým mluvíme. I s pravdou je třeba zacházet opatrně: Lež má krátké nohy, ale kdo pravdu honí, bití si uhoní. A štědrost může mít dvojí tvář: Každá ruka pěkná, která dává, ale blázen, kdo dává, větší, kdo nebere. Paralely s protikladným poučením jsou tak časté, až člověka napadá, že nepocházejí z různých zdrojů, ale že je vymýšlel týž anonym, aby mu nikdo nemohl vyčíst, že radil špatně.

Kdyby nás přísloví učila mravnosti, pravděpodobně by nás brzy omrzela; protože je však jejich poslání často sporné, můžeme s nimi zajímavě polemizovat. Radí-li nám, že máme zpívat do kroku s tím, kdo nás krmí (Koho chleba jíš, ...), můžeme namítnout, že nemáme hudební sluch nebo že neumíme zároveň jíst a zpívat. Ani doporučení, že bychom měli vzít nohy na ramena, chceme-li vyjít z boje vítězně (Kdo uteče, vyhraje), není příliš prozíravé. Bude-li nablízku pes, bude nás kvůli útěku určitě pronásledovat, a mimoto se tím možná zřekneme vhodné příležitosti seznámit se s jeho paničkou. Omezenou platnost má i přísloví, které nás ujišťuje, že ve stáří uplatníme poznatky, které jsme si v mládí vštípili do paměti (Co se v mládí naučíš, ...). Jednak je nejisté, zda nás – jako důchodce – někdo zaměstná a využije tak našich poznatků, a jednak může naše poznatky vyhladit Alzheimerova choroba. K čemu nám pak bude poučka, tvrdící, že konec dobrý, všechno dobré? Většina životních situací bohužel nekončí happy-endem.

Na přísloví nemusíme nicméně pohlížet jen jako na zdroj lidové, ne vždy následováníhodné moudrosti, nýbrž také jako na doklad výrazné lidové tvořivosti. Abychom se o tom přesvědčili, postačí, zalistujeme-li například ve sbírkách Moudrost starých Čechů od J. A. Komenského (obsahuje přes 2000 položek) nebo Mudrosloví národu slovanského ve příslovích od F. L. Čelakovského (obsahuje 15 000 výpisů); jejich sběru přikládali obrozenští intelektuálové podobnou váhu jako sběru lidových písní a pohádek. V čem vlastně spočívá jazyková hodnota tohoto žánru? Zaprvé v hutnosti a jadrnosti (literární vědci tomu říkají gnómický charakter), zadruhé v metaforickém podání a zatřetí ve vtipu, někdy žertovném, jindy až škodolibém.

Archaická formulace, zejména přechodníky a jmenné tvary přídavných jmen, sice z přísloví občas činí rébusy, ale v tom tkví právě jejich půvab. Vystřeliv, kouli nechytíš, dovídáme se. To je takřka modelová věta, vybízející k parafrázi. Zakopnuv, s dlažbou si potykáš. Nebo: Znelíbiv se, z řečí nevyjdeš. Jiné přísloví, jak se zdá, ostouzí sebechválu: Sobě ježek kadeřav. Platí také, že sobě učenec (poslanec) osvícen? Říše zvířat nabízí i hlavolamy, například Tvrd kozel dojiti nebo Kudy kovář s kleštěmi, tudy i rak s klepetem. To je ovšem další hádanka: A jak si máme vyložit přísloví Uťal kohout a ucho zazpívalo? Je to oslava zívání nebo odsudek kokrhání? Nezbývá než moudrému napovědět a hloupého trknout, i kdyby zrovna nebyl žádný kozel po ruce.

Svéráznost přísloví se projevuje také v tom, že stojí na pomezí dvou žánrů – prózy a lyriky. Díky rytmické výstavbě a rýmové shodě si některá z nich nezadají s moderními slogany. Ve dvou rada, ve třech zrada, upozorňuje jedno z nich. Lepší svůj šat plátěný, než hedvábný kradený, prohlašuje jiné, vycházející zřejmě z biblického Nepokradeš! Hodí se k poli rež a k řeči lež, konstatuje další, které bibli naopak odporuje. Jindy je poučení pýthické: Napřed se nebe ptej, potom se v cestu dej. Co tu znamená nebe? Jde-li o odhad povětrnostní situace, je to prozíravé doporučení, ale jde-li o poradu s Bohem, poslouží jen věřícím. Přísloví ostatně nevybízejí jen ke zbožnosti, ale i k nezřízené poživačnosti: Jíst a pít, dokud svěží řiť; smrt pokyne, všechno hyne. A najdeme-li na cestě kamaráda, tím líp, neboť Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Nesmí to být ovšem bílá vrána: Ta by byla schopna se sblížit třeba s pyšným pávem nebo hluchým tetřevem.

Odlišit přísloví od lidové písně, od gnómy či od pranostiky nedá zpravidla velkou práci; horší je to s rozlišením přísloví a aforismu. Rozdíl tkví především v autorství: Přísloví jsou dílem anonymů a vyjadřují kolektivní zkušenost (patří původně do ústní slovesnosti), zatímco autory aforismů můžeme určit: Jsou to zejména filozofové (Pascal, La Bruyère, Shopenhauer) a literáti (Wilde, Shaw, Lec); aforismy lze ostatně vytěžit z každého eseje nebo z každého díla, proloženého esejistickými úvahami (Proust, Musil). Na rozdíl od přísloví nabízí aforismus zpravidla víc reflexe než lyriky a usiluje o stylovou vytříbenost, ale i tak se nám může stát, že oba literární druhy zaměníme: Láska je večeře a špatné zažívání, přesvědčuje nás jeden výrok. Druhý vyhlašuje, že Lásku a kašel neutajíš. Který z obou citátů je příslovím a který aforismem? Prvý vyslovil osvícenský prozaik a teoretik Denis Diderot, druhý vzešel z gruzínského folkloru. Toto rozlišení má ovšem význam jen pro odborníky; v encyklopediích citátů a okřídlených rčení stojí vždy přísloví i aforismy vedle sebe – už jen proto, že je lze zařadit do obdobných tematických okruhů, jako jsou Dobro a zlo, Štěstí a neštěstí, Chudoba a bohatství, Mládí a stáří, Člověk a svět, Spravedlnost, Zvyk, Práce atd.

Tematické okruhy, které jsme právě vyjmenovali, jsou samozřejmě všelidské, nebo, moderně řečeno, existenciální. U mnoha přísloví (Tichá voda břehy mele, S jídlem roste chuť, Příležitost dělá zloděje, Lež má krátké nohy, Ruka ruku myje) lze snadno vysledovat jejich latinskou verzi, kterou pak převzaly národní jazyky. Přísloví tedy putují podobně jako pohádkové motivy a jejich rozšíření vypovídá leccos o lidské povaze: Vždycky lidé měli, jak se zdá, sklon k posměvačnému nebo přemoudřelému komentáři, ke karatelskému tónu a k zjednodušeným závěrům. Přísloví o životě a o bohatství můžeme najít už na sumerských klínopisných tabulkách (jsou staré přibližně 3500 let). Souhrn poučení přinášejí také sanskrtské prameny a biblická Kniha přísloví. Na přísloví se odvolávají četní antičtí autoři, například Seneca, Cicero a Ovidius. Tvrzení o anonymním původu je tedy třeba brát s rezervou: Lidová tvořivost si občas přešila literární texty na míru své poetiky a naopak.

Jak zjistili etnografové, nejbohatší materiál obsahují sbírky arabských, indických, německých a slovanských přísloví. Ekvivalenty samozřejmě nezapřou místní reálie - například v orientální obdobě přísloví o darovaném koni nehledíme na zuby oslovi. Některá přísloví jsou specifická jen pro danou etnickou oblast, a proto stojí za povšimnutí. Latinská přísloví si libují v didaktice. Repetito est mater studiorum. Errare humanum est. Homo homini lupus. (Opakování je matka mouidrosti. Chybovat je lidské. Člověk člověku vlkem.) Anglická přísloví se soustřeďují na válku, na jídlo a na svět zvířat. All's fair in love and war. The proof of the pudding is in the eating. Give dog a bad name and hang him. (Vše je dovoleno v lásce a ve válce. Důkaz pudinku je v tom, že ho sníme. Dej psu špatné jméno a můžeš ho pověsit.) Jak je zřejmé, válečné nebezpečí Angličany hned tak nezastraší, což ostatně v dějinách mnohokrát dokázali.

Německý folklor je naproti tomu nesmlouvavý: Životním obtížím se nikdo nevyhne, obzvlášť spolčí-li se s nehodnými lidmi. Kleinvieh macht auch Mist. Unter jedem Dach ist ein Ach. Mitgegangen, mitgefangen, mitgehangen. (I brav nadělá mrvu. Pod každou střechou je nějaké ouvej. Společně putovali, společně je chytli, společně je pověsili.) Zásadní rozdíl mezi Angličanem a Němcem se nicméně týká jejich poměru k práci: All work and no play makes Jack a dull boy, říká prvý, zatímco druhý oponuje Arbeit macht das Leben süss. (Samá práce a žádná hra udělá z Jeníka hloupého kluka. Práce oslazuje život.). Která z těchto variant je bližší českému naturelu?

Celkově vzato, pohled na svět, jak jej nabízejí přísloví, je spíš pesimistický než optimistický. „Lidová moudrost nám málokdy dodává odvahy,“ píše Karel Čapek. „Skoro by se zdálo, že lidová přísloví jsou výroky lidí hrozně zklamaných a beznadějných, kteří se oddávají ustavičným představám o nezdaru, nevděku a marnosti všeho bytí.“ Přesto bere Čapek přísloví na milost: Některá z nich dokážou jako blesk ozářit svět lidských záležitostí, a to způsobem, který by nás hned tak nenapadl. Občas se stane přísloví dokonce oblíbeným bonmotem. Této cti se těší v poslední době například například sentence Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly (objevuje se už v knize Ježíš, syn Širachův, nezařazené do biblického kánonu, a později v esejích Samuela Johnsona). Výklad je nasnadě: Ať se snažíme sebevíc, ať jednáme tak či onak, ať sloužíme dobru či zlu, trest či peklo nás beztak nemine. To zní téměř kafkovsky; při dobré vůli však můžeme z výroku vyvodit i něco pozitivního: Nestačí chvályhodný úmysl; záleží na tom, jak ho uskutečníme.