Pořadí je známé. Člověk se těší na něco dobrého, na nějakou odměnu, a když se stane, co očekává, tak se raduje. Intenzita očekávání odměny a radosti ale záleží na výskytu dopaminu v mozku a na pocit štěstí, který vyvolávají endorphiny. Vědcům z National Institute of Mental Health se podařilo prokázat, že mozek mladých lidí vyrábí více dopaminu než starých. To by mělo znamenat, že intenzita očekávání úspěchu je u mladých lidí větší, což vlastně potvrzují všeobecně známé zkušenosti z každodenního života.

Ano, objevy neurovědců nám někdy mohou sdělit něco nového, někdy ale jen potvrzují to, co je alespoň zdánlivě každému už dlouho jasné. Nehledě na to, že by se měli titíž lidé v mládí a ve stáří podrobit vyšetření, aby bylo možno výše popsané zjištění aspoň teoreticky vztáhnout na individuální osoby. Toto zjištění je, zdá se, důležité, nejen pro léčbu deprese a toxikomanie, ale také pro motivaci jednotlivých osob. A nejen pro motivaci k práci, ale také ke každodennímu spolužití u rodinného krbu.

A tím se vracím k oné na začátku jmenované mírnosti stáří. Mohlo by se zdát, že když se člověk míň ntěší, taky by se měl míň zlobit. To ale nesouhlasí s tím, co známe z každodenního života. Menší produkce dopaminu může mít vliv i na jednání starších lidí, ale není to jediný vliv, který na ně působí. A tak to už v životě bývá, vlivů vždy bývá několik, často je několik známých a možná ještě více neznámých, o tom vědí hlavně ekonomové a politologové, ale často na to zapomínají. I s vlivem osobního vzdělání je to taková nejistá věc. I nejvzdělanější lidé nemusejí být moudří, moudří jsou ale vždycky mírní. Anebo si myslíte, že ne?