Dvoudílný film "Jantarový náhrdelník -- Das Bernsteinamulett" byl inscenován podle románu úspěšného německého spisovatele, filozofa Petera Prangera (1955), žijícího se svou ženou a dcerou v Tübingenu. Jeho obsáhlé dílo, které vedle románů obsahuje vědeckou literaturu a filmové scénáře, vyšlo v dvou milionech prodaných exemplářů a bylo přeloženo do patnácti jazyků, téměř všech evropských, ale i do turečtiny a korejštiny. Filmové drama bylo natočeno v roce 2004 veřejnoprávním kanálem ZDF a bylo česky dabováno. Je situováno na šlechtické sídlo Hagenow ve východním Německu. Je rok 1944 a zatímco jinde padají bomby, v Hagenowě se slaví svatba baronky Barbary von Ganski s nadějným vědcem Alexandrem. Na znamení lásky od něj Barbara dostává nádherný jantarový náhrdelník. Poklidné časy na šlechtickém sídle však záhy končí. Nejprve zažijí jeho obyvatelé vpád arogantního nacistického důstojníka, stejné nebezpečí však představují ruští vojáci, kteří zde plení, znásilňují, ničí zařízení a odvážejí historické památky a snaží se získat i tento cenný šperk. Přichází však vzdělaný ruský důstojník Michail Belajev a ten zaráží toto řádění. Americká armáda, která tudy přechodně prošla, je zaznamenána pouze krátce, jak zde rozdává dětem čokoládu.

Dokumentární dvoudílný film "Hitlerovo muzeum - Sonderauftrag Führermuseum" z roku 2006 je společnou produkcí Německa, Francie, Rakouska a Nizozemí. Ukazuje, jak nacisté vylupovali muzea i soukromé sbírky po celé Evropě, aby naplnili Hitlerovou touhu po vybudování největší světové galerie v rakouském Linci. Měla vzniknout po válce, aby svědčila o velikosti Říše. Akce "loupež století" začala v dubnu 1938 po obsazení Rakouska a pokračovala v následujících letech v řadě okupovaných evropských zemí. V depozitářích se začaly hromadit nakradené umělecké poklady... Během války tak byly shromážděny na různých místech Říše naloupené umělecké předměty z celé okupované Evropy. Postupující armády Spojenců po nich začaly pátrat - ale ne všechny byly po válce objeveny. Jsou nezvěstné, zničené nebo bez vědomí původních majitelů zdobí soukromé sbírky či obývací pokoje. Dokument především zdůrazňuje organizovanou loupež ze strany Rudé armády na příkaz samotného Stalina, který chtěl vystavit takto získané předměty v Moskvě. Západní spojenci zde vystupují v pozitivnější roli, i když dokument poznamenal, že řada předmětů skončila také u Američanů v soukromých rukách.

Jaká byla skutečnost, popisuje především kniha "THE SPOILS WORLD WAR II" od Američana Kennetha D. Alforda, žijícího v Richmondu ve Virginii. Autor dokumentu, který u nás vyšel pod názvem "Kořisti II. světové války", sloužil v americké armádě v Německu a potom se 36 let živil jako počítačový technik i viceprezident banky. Studiem historických materiálů o 2. světové válce se zabývá déle než třicet let, o rabování Evropy nacisty napsal několik knih. Pomáhá i maďarské vládě při hledání zmizelých uměleckých děl. Spolu s Theodorem Kavasem vydal o tom dokument, který u nás vyšel pod názvem "Hitlerovi milionáři" . Spolupracuje s televizemi jako konzultant u pořadů, které se zabývají ukradenými poklady. Několik kapitol z jeho knihy o velkých pokladech 2. světové války posloužilo jako podklad pro dokumentární seriál TV stanice History Channel.

Alford ve své knize dochází k poznání, že všechny okupační síly rabovaly a americká armáda nebyla výjimkou. Rabovalo se bez váhání a náznaků hanby, přičemž se na tuto činnost nepohlíželo jako na loupež.. Armáda svým příslušníkům povo¬lila posílat domů ukořistěné nepřátelské předměty za před¬pokladu, že pro ně "nebylo možné najít vojenské využití". Vojáci měli formálně zakázáno posílat domů věci, které sebrali v německých civilních obydlích nebo veřejných budovách. Nařízení to sice bylo ušlechtilé, ale jen zřídkakdy uplatňované. Příležitostně se sice některý velící důstojník pokusil nařízení dodržet, ale i přes rozdíl v hodnostech si mohl řadový voják zařídit vše tak, aby důstojník schválil jeho balík, aniž by prově¬řil obsah.

Jak uvádí kniha, nejrozšířenější byly zejména krádeže motocy-klů, pistolí, pušek, nožů, fotoaparátů a dalekohledů. Po těchto předmětech totiž toužil každý průměrný voják. Mnohé z nich byly velice drahé a krásné. Do poštovních pytlů směřovaly dokonce i celé sady starožitných zdobených mečů nevyčíslitelné hodnoty. Nejvýnosnějšími rýžovišti byla opuštěná rozbombardovaná města. Typický americký dobyvatel se v takovém případě pro¬táhl dírou ve stěně domu a obhlédl trosky. Vzal si, co se mu zachtělo.

Alford zaznamenává, že když byla budova neporušená, otevřel voják dveře a strá¬vil uvnitř noc. Někdy se sice stalo, že při svém odchodu za¬nechal dům v původním stavu, mnohem pravděpodobnější však bylo, že naházel cigaretové oharky na koberce, rozřezal závěsy, mrštil židlí do zrcadla a pak v páchnoucí uniformě a zablácených polních botách usnul v navoněné posteli. Následují¬cí ráno si naplnil kapsy a sbalil všechno, co se mu zalíbilo. V mnoha případech nařídili vojáci celým rodinám, aby se do třiceti minut vystěhovaly ze svých domovů, jejichž pány po¬tom učinili sami sebe. Zneužívání obydlených domů americ¬kými vojáky by se dalo v nejlepším případě nazvat vandal¬stvím, v tom horším přímo zločinem. Drahocenné koberce propálené cigaretami, nábytek vyházený ven na déšť, rozboře¬né přepážky, stěny zohyzděné primitivními - většinou sprostými - kresbami, ukradené cennosti.

Řadoví vojáci, důstojníci a ošetřovatelky posílali domů celé soupravy stříbrného a porcelánového nádobí, vázy, obrazy, li¬turgické předměty, šperky, hodiny a hodinky, křišťálové sou¬pravy, ložní prádlo, hračky, knihy a neuvěřitelnou směsici domácího harampádí. Řadoví vojáci postávali před úřadovnami vojenské správy a "odchytávali" civilisty, kteří přicházeli odevzdat zbraně a další předměty. Americké pro¬viantní jednotky vyhotovovaly seznamy zabavených věcí. Soupisy automobilů a šperků úřadovny vojenské správy ještě "posílily" o předměty "zabrané" pro vysoké americké důstoj¬níky. Ti se specializovali zejména na získávání komfortních německých automobilů.

Dobyvatelé Německa, jak poznamenává autor, rovněž podnikali nájezdy na muzea, knihovny a ostatní veřejné budovy. I mezi americkými vo¬jenskými lékaři a dentisty se našla řada talentovaných zlodějů, kteří vykrádali lékařské přístroje a vybavení nemocnic. Koncem války se začalo říkat, že pokud jde o drancování, byli Američané a Rusové stejně brutální. V okupovaném Berlíně se rozšířil vtip, který tvrdil, že jediný rozdíl mezi americkým vojákem a ruským vojákem je v tom, že Američan se myje.

Alford v knize "Kořisti II. světové války" dochází k závěru, že loupení bylo v dějinách posledním psychologickým útokem namířeným proti poraženému a vykrvácenému pro¬tivníkovi. Veřejné předvádění uloupeného majetku dodávalo vítězství ještě vyšší lesk. Masové rabování se v dějinách vyskytuje od doby, kdy za¬čaly být vedeny války. Nicméně drancování, k němuž docházelo v průběhu 2. světové války a po ní, dosáhlo rozmě¬rů, do jakých nedospělo rabování v žádné jiné předcházející válce. Jeho rozsah se navíc ještě nikomu nepodařilo úplně zdo¬kumentovat. Kenneth D.Aldorf se ve svých knihách pokouší tuto mezeru překlenout odhalením rozsáhlých loupeží, jak nacistů tak jejich pokořitelů. Je přitom cenným doplňkem pro různé jiné dokumenty o tomto období.