Porodní termíny

Moje těhotenství probíhalo bez jakýchkoli komplikací. Jako prvorodičku mě všichni kolem ujišťovali, že termín porodu je orientační, že dítě se může narodit čtrnáct dní před ním i po něm. Klidná a čekající jsem chodila na všechny kontroly a vše bylo vždycky v pořádku.

Na pravidelnou kontrolu jsem přišla také čtyři dny před termínem. I tam bylo všechno v pořádku, ale právě sloužící lékařka mi najednou striktně oznámila, že pokud do týdne od termínu neporodím, musejí mě hospitalizovat a porod vyvolat. Vyděsilo mě to, protože máme v rodině velmi těžký případ vyvolávaného porodu, který končil porodními kleštěmi. Začal se do mě pomalu plížit strach.

Představa, že dítě má v hlavě budík, který musí přesně odpovídat termínům určeným menstruací a ultrazvukem, mi přeci jen nepřijde stoprocentně pravděpodobná. Můj muž se před třiceti lety narodil dva týdny po termínu bez všech komplikací. Nechtěla jsem ale dělat problémy, a tak jsem začala pátrat po všech možných přirozenějších způsobech vyvolání. Nepomáhalo nic, děťátku se prostě ještě ven nechtělo.

Na prohlídku následující týden jsem dorazila už velmi nervózní. Vše bylo jako obvykle v pořádku. Lékařka mi zopakovala, že pokud porod neproběhne do sedmi dnů od stanoveného data, porod mi vyvolají.

Strávili jsme s manželem týden pravidelnými cestami na monitory a snažili se nepodlehnout napětí, které se každým neporozeným dnem zvyšovalo. V pátek, týden po termínu, jsme přijeli do porodnice rozhodnuti domluvit se s lékaři na odložení hospitalizace, pokud bude dítě v pořádku. Byli jsme oba přesvědčeni, že datum je orientační, já jsem se cítila dobře, navíc jsme celý týden pročítali různé materiály vztahující se k přesnosti porodních termínů a došli k tomu, že do čtrnácti dnů "po" je pravděpodobně vše v pořádku nejen kvůli nepřesnosti stanovování data menstruací (a dnem oplodnění vajíčka) i ultrazvukem, ale také proto, že oněch přesně stanovených čtyřicet týdnů těhotenství je poměrně nová záležitost.

Český lékař v praxi

Monitor byl opět zcela bez problémů, poprosila jsem manžela, aby mě doprovodil i do ordinace, sloužící lékařka nám vysvětlila rizika našeho vyčkávání, vyjádřila svůj nesouhlas, ale když jsme jí sdělili své pochybnosti, respektovala je a doporučila nám udělat si klidný pohodový víkend, protože stres porod blokuje. Poprosila nás o podepsání reversu, se kterým jsme souhlasili. Vyšetření i konzultace byly poněkud nervózní, protože se jednalo o mladou lékařku, která se očividně nechtěla dopustit nepřesnosti či chyby. Oznámila nám, že postup ještě zkonzultuje s hlavním sloužícím lékařem a zavolala ho do ordinace.

Když pan doktor dorazil, začal nám, aniž se podíval do jakékoliv dokumentace, velmi důrazně rozhodnutí rozmlouvat, hlasitě a několikrát požadoval podepsání reversu, i když jsme s ním okamžitě souhlasili, a opakovaně (stále hlasitě) zdůrazňoval vysoké riziko úmrtí plodu a ohrožení rodící ženy. Jeho projev byl pro mě jako nastávající matku naprosto šokující, totálně mě vyděsil a vyvolával dojem, že pokud si okamžitě nenechám vyvolat porod, dítě s nejvyšší pravděpodobností zemře a já taky. Až v závěru svého impozantního proslovu jednou zmínil, že asi bude vše v pořádku, dodal nicméně několik dalších vět o mrtvých a postižených dětech, matkách a rodinách, které pak na nemocnicích (sic!) vymáhají odškodné. Byla jsem nesmírně vděčná svému muži, že byl v ordinaci se mnou, protože to byl on, kdo dokázal slušně odmítnout takovým způsobem nabízenou péči, zatímco já jsem propadla naprosté panice, frustraci a zděšení.

Víkend, který měl sloužit k pohodové snaze porod vyvolat, jsem díky tomuto lékaři prožila ochromená strachem, spontánní porod v žádném případě nehrozil.

Hospitalizace

V pondělí jsem smířená nastoupila k jeho vyvolání. Tentokrát jsme měli štěstí. Na porodním sále sloužili dva porodníci, mladý lékař si podrobně pročetl můj porodní plán a ujistil mě, že neočekávám nic nereálného. Byl však v polovině konzultace odvolán na operační sál, a tak vyšetření dokončil jiný lékař, který se rozhodl pro jemnější postup vyvolávání porodu pomocí vitamínových injekcí s možnou pozdější aplikací prostaglandinu (urychlovacího hormonu) v průběhu dne. Byla jsem tedy hospitalizovaná a čekala jsem, jak se vše bude vyvíjet. Kolem 16.30 jsem byla na dalším monitoru, dítěti se opět dařilo dobře a stahy postupně zesilovaly. Ošetřující lékař mi po výsledcích monitoru sdělil, že se porod pomalu rozbíhá a že už dnes nebudou prostaglandin aplikovat. Dojde na něj jen, pokud bych neporodila do rána. Byla jsem tomuto mladému lékaři velmi vděčná i za jeho velmi slušný a laskavý přístup, podařilo se mu mě uklidnit a já jsem cítila silnější kontrakce.

V tu chvíli se bohužel měnila služba a dorazil lékař, který mě v pátek vyděsil k smrti. Významně poznamenal, že on měl tedy pravdu (že jsem od pátku neporodila), okamžitě mi oznámil, že teď má tady zodpovědnost on, protože teď slouží, můj nález k porodu podle jeho názoru není dostatečný (přestože rozhodnutí a stanovený postup předchozího lékaře byl odlišný) a že to tak nenechá. V 17 hodin mě nechal podepsat další revers o odmítnutí lékařské péče, který platil do 20.00 hod a oznámil mi, že pokud se můj podle jeho názoru nedostatečný nález k porodu do 20.00 výrazně nezmění, bude mi urychlující hormon prostaglandin aplikovat.

Svým projevem mi rozbíhající se porod zastavil. Postupně zesilující kontrakce odezněly a já jsem znovu upadla do obrovského napětí, co bude následovat. Protože porod se (kupodivu) dostatečně rychle nerozběhl, aplikoval mi ve 20.30 část tablety prostaglandinu s tím, že pokud do 22 hod. nezačnu rodit, píchne mi injekci na spaní, protože jsem unavená (!).

Kdo nerodil, těžko si dokáže představit, jaký zmatek ve mně tento přístup rozpoutal. Snažila jsem se vše pochopit a racionalizovat, byla jsem vyděšená, bála jsem se doktora, porodu a o své dítě. Porod do stanovené hodiny opět nezačal, takže se lékař rozhodl mě uspat. Píchli mi uspávací injekci.

Porod

O hodinu později vyvolal aplikovaný hormon natolik silné kontrakce, že je ani spánková injekce nepřebila. Doslova jsem se doplazila do sesterny, kde mi sloužící sestra oznámila, že zavolá panu doktorovi, on že mi něco na spaní připíchne. To už jsem skutečně nevěřila svým uším a hlavou mi poskakovala čísla statistik císařských řezů, protože jak chcete ve spánku rodit jinak? Než se však lékař dostavil, byly kontrakce natolik silné, že nemělo smysl snažit se mě uspat, místo toho mě odvezli na porodní sál. Ještě před odvozem mi lékař doporučil nechat si píchnout plodovou vodu, aby byl porod rychlejší (nebyla jsem si jistá, zda se k tomuto zákroku při posledním vyšetření nechystá sám), to už mé zoufalství dosahovalo vrcholu, protože jsem věděla, že jestli něco nechci, tak tohle.

Krátce po jedenácté v noci mě odvezli na porodní sál, po celodenní hospitalizaci to byla nesmírná úleva. První dobu porodní jsem strávila ve sprše, voda mi pomáhala při bolestech. Byla jsem po omámená z injekce na spaní, vší silou jsem se snažila udržet ve stavu bdělosti. Porod postupoval poměrně rychle. Jeho průběh kontroloval sloužící porodník, který pravidelně přicházel zjistit stav, a porodní asistentka, která přenosným monitorem zjišťovala stav dítěte. Ve fázi, kdy jsem již měla minutové stahy, mě donutili podepsat odmítnutí klystýru. Nebylo možné, aby ho za mne podepsal manžel... Nechtěla jsem si nechat zavést epidurální anestezii, protože by to znamenalo opustit sprchu, která mi v bolestech nesmírně pomáhala. Největším tlumičem bolesti však pro mě byl můj muž a dula, kteří o mě naprosto úžasně pečovali tím, že mi pomáhali změnit polohu, což pro mě v omámení nebylo vůbec snadné, dávali mi napít, drželi mě a především mi poskytovali pocit bezpečí, protože po předcházejících hodinách jsem v polospánku a totálním vyčerpání bojovala se strachem a pocitem ohrožení ze strany personálu porodnice. Porodní asistentky se nicméně chovaly profesionálně, až na občasné povzdechy, že moc křičím, a na tlak přesunout nás do porodního boxu k pevnému monitoru.

Teprve tady se rodí

Druhá doba porodní byla poměrně krátká. Syn měl při porodu 3 920 gramů, ultrazvuková prognóza chybila téměř o kilo. Jeho zdravotní stav byl naprosto výborný (Apgarové skóre bylo nejvyšší možné), nejevil žádné známky přenášení. Já jsem ale nebyla schopná vnímat a prožít radost z narození svého dítěte, byla jsem fyzicky i psychicky úplně vyčerpaná (měla jsem poměrně vysokou poporodní horečku 38,4 stupně). Pochopila jsem výraz ukradený porod a hořkost, kterou jsem po narození dítěte cítila u spousty žen. Tuším, jak krásné a důležité můžou být chvíle po narození dítěte, a dodnes se nemůžu zbavit pocitu, že mě o ně v porodnici na Bulovce připravili.

Jak jsme se stali alternativními rodiči

Ve 24 hodinách po porodu se mi ještě několikrát vrátila horečka (v důsledku vyčerpání), takže jsem nebyla dost silná na to, abych o syna hned od začátku pečovala. Strašně mě to mrzelo. Byla jsem ubytovaná na běžném pokoji na oddělení šestinedělí a nepocítila jsem v této době přes nestandardnost našeho porodu žádnou zvláštní zášť nebo nekorektní zacházení ze strany personálu porodnice, za to jsem všem velmi vděčná.

Teprve v den, kdy jsem měla být propuštěna (shodou okolností byla v tento den tzv. velká vizita) přišel přednosta kliniky a sdělil mi, že o mém případu proběhla debata a že se vše dělo ve prospěch dítěte. Také podotkl, že manžel je pravděpodobně alternativec, a že mají špatné zkušenosti s tím, že do porodnice vozí podchlazené děti po domácích porodech a že tzv. alternativní rodiče striktně odmítají lékařskou pomoc, i když je nutná.

Pan profesor mi pomohl alespoň částečně pochopit přístup lékařů a zmírnil mé porodní lékařské trauma. Jsem však stále přesvědčena, že zdaleka ne všechno bylo nutné. Já i můj muž jsme si od počátku byli velmi dobře vědomi rizik a odpovědnosti, kterou jsme na sebe vzali, a snažili jsme se po celou dobu naslouchat názorům lékařů. Věděli jsme, že se z pohledu ošetřujících lékařů pohybujeme na hranici prevence, která má být provedena v náš prospěch (a ve prospěch našeho dítěte) a snažili jsme se vysvětlit, proč nabízené ošetření v daném okamžiku ještě nepovažujeme za nutné a vhodné. Vnímali jsme konflikt odborného, ze statistik čerpajícího pohledu prevence rizik a našeho subjektivního, konkrétního a výsostně osobního postoje.

Má pan doktor vždycky pravdu?

Jestliže naši konkrétní situaci začneme pitvat a zobecňovat, dostaneme se ke dvěma dílčím problémům. Jednak k otázce, nakolik je vhodné k porodu přistupovat jako k nemoci, a tudíž nakolik do něj zasahovat z preventivních důvodů a popřípadě kdy a jak mu nechat volný průběh (stále mluvím o situaci porodu bez komplikací), a jednak k otázce vztahu pacienta a lékaře.

Tady se nabízí srovnání s jinými evropskými zeměmi, zažila jsem lékařské ošetření v Německu a Velké Británii (vždy se jednalo o základní péči) a největší rozdíl byl v přístupu lékařů, v jejich ochotě vysvětlovat zákroky a také respektovat pacienta jako partnera v dialogu. To se projevovalo mimo jiné tím, že mi vždy podali ruku a představili se (v porodnici na Bulovce jsem se s tímto přístupem setkala u dvou mladých lékařek a příjemně mě překvapil). Takový postoj v sobě zahrnuje i vědomí, že jako lékař nemám vždy nutně univerzální výlučný patent na jedinou pravdu, že pacient může mou pomoc odmítnout. Že pacient je partner a má právo o sobě spolurozhodovat. Že nemá tolik odborných informací jako lékař, ale má zase spoustu jiných, osobních, které lékař nedokáže postihnout. Jde o jediné: Je u porodu (a nejen u něj) možné se domluvit a vzájemně respektovat? Nebylo by to ku prospěchu a spokojenosti obou zúčastněných stran?