Když chtěli radní vymýtit klobásy z Václaváku, podařilo se občanům prosadit svůj nesouhlas. Ale knihovna, podobně jako radar, jsou tak závažné věci, že je musí řešit "vyšší intelekt", intelekt českých politiků.. .

Krása historické Prahy je v tom, že byla její architektura postavena "na míru člověka". Úzké uličky, půvabná náměstí, nízké budovy, zákoutí a plácky, které promlouvají k něčemu co spočívá hluboko v lidské duši. Deset staletí architektury, která předcházela "moderní" době, měla vytříbený smysl pro to, co lahodí oku. Staří architekti věděli, jaké tvary a prostory, jaké ozdobné detaily, mají harmonický vztah k okolí. Karel IV. byl jen jedním z mnoha, kteří se postarali o vznik tohoto skvostu.

Moderní architektura ztratila lidské rozměry i radostný tón a dá se mnohdy nazvat "vynucující architekturou", která není postavena pro lidi, ale proti nim. Příkladem je architektura prodejen IKEA, která Vás nutí projít celým obchodním domem. Podobně "Nový Smíchov" u Anděla vás nutí ujít celý blok, než najdete eskalátor. Také budova naproti nemá žádnou pasáž, kterou by člověk v takovém masívu očekával. Obě budovy mají neutěšený "moderní styl", který nepotěší oko a neposkytne místo, kam se člověk může posadit a popovídat si, pokud nezaplatí. Od obchodních a kancelářských budov už to ani neočekáváme, ale mnozí stále touží po lidském rozměru v místech, které mají být pro nás.

Pompidouovo centrum v Paříži prý bylo postaveno pro lidi, ale jen málokde se najde prostor tak nepřátelský. Ohromné sterilní plochy cementových podlah vypadají jako prázdný sklad. V těchto zejících prostorech není kam si sednout, kromě studené podlahy, na níž se mladí lidé v džínsech potýkají s notebooky. Vnějšek, s agresivní mříží trubek a větracích šachet, je útokem na lidský zrak, a to na místě, kde mohlo být půvabné náměstí. Pozoruhodné je, že website centra se chlubí tím, že toto centrum představuje "ducha dvacátého století". Možná, že je symbolem psychických poruch té doby naplněné válkami.

Ne všichni stále vidí svět prismatem této minulosti. Pro kontrast se podívejme do Prahy, do parku na Letné. Vinoucí se cestičky s velkými stromy, nové druhy květin ve veselých a často vynalézavých záhonech vyhlíží na Vltavu a na Staré Město. Je to jedno z nejkrásnějších míst v Praze, plné laviček, s Letenským zámečkem, udržovaným hřištěm, pivními stánky a Bruselským pavilonem, který, ač moderní, ladí se svým okolím. Takové místo dnes člověk hledá. Není divu, že je tu vždy plno. Lidé se sem chodí osvěžit se a potěšit se tichými procházkami, hovorem a pohybem. Je tu živý duch společenství. Architekti a zahradní architekti se vskutku mohou učit od těch, kteří se o tento park starali a starají. Kaplického projekt Národní knihovny je s touto letenskou oázou v přímém rozporu.

Ptejme se: Jak by taková knihovna s povrchem vylisovaným z umělé hmoty a s purpurovýma očima, viditelná z historických čtvrtí zapadla do tohoto malebného kousku Prahy? Umístění budovy na tomto místě by připomínalo pirátský kapitalismus, korupci a deformovanou svobodu, která ještě není demokratická. Připomínala by ty, kteří dočasné zvítězili nad většinou, Většina doufala ve vládu obnovující lidské hodnoty a kvalitu soužití, ne triumfální pyramidy mocných.

Tak by se Kaplického knihovna mohla stát stejně tragickým pomníkem, jako byl ten Stalinův.