Inovace v globalizované realitě -- teoretický a praktický pohled

Již dvě staletí se ekonomové snaží přijít na to co způsobuje „tikání“ ekonomiky a co v ní vyvolává různé fluktuace. Mezi nimi byli velikáni typu Marxe, Kondratěva, Schumpetera, apod. Většina z nich přikládala velký význam vlivu nové techniky tj. inovacím jako jistému motoru ekonomického života. Na tom se nic nezměnilo ani nyní.

Ti, kteří věří jistému determinismu v dlouhodobém vývoji ekonomiky, očekávají, že v současné době dojde, podobně jako v minulosti s objevem parního stroje, automobilu, elektrotechniky a elektroniky došlo k období několika desetiletí, kdy světové hospodářství rostlo na základě rozvoje nové skupiny oborů, vytvořených inovacemi (růstová fáze Kondratěvovy vlny). Kandidátské obory v současné době pro tuto funkci jsou -- informační technika, robotika, biotechnologie, genetika, nová fáze globálních telekomunikačních systémů apod.

V posledních létech se však optimistické názory poněkud „ochladily“, protože budoucnost se ukázala, že to není „to co to bývávalo“. Dle nejnovějších údajů např. firma Microsoft v r. 2002 i když její prodej stoupl, investovala do výzkumu a vývoje o 1,9 % méně než rok předtím. Podobně i jiné softwarové firmy. Přitom mnozí očekávali, že podobné firmy budou „táhnout“ za sebou celý průmysl. Jedničkou v investicích do výzkumu a vývoje je v současné době firma Ford. Na druhém místě je Daimler-Chrysler AG. A na třetím místě Siemens AG. Čtvrtý je General Motors. Pátá je Toyota.

Globálně pokračuje (až na výjimky) jistý krizový vývoj světového hospodářství. Je to dáno tím, že světové hospodářství se nachází stále v sestupné části Kondratěvovy vlny, která způsobila pokles míry zisku a tím vyvolala tři vzájemně související jevy -- vývoz zaměstnanosti (jako část procesu globalizace), útěk do finančních spekulací a tím související relativní pokles zájmu o reálnou ekonomiku a ideologické podhoubí těchto jevů -- neo-liberalizmus. Vývoz zaměstnanosti bych ilustroval na dvou malých, ale typických případech. V Indii Raul Gupta, ředitel podniku na výrobu úsporných žárovek, zastavuje výrobu, protože Číňané prodávají podobné žárovky za cenu, které on dá za suroviny. Podobně na druhém konci světa ve Wisconsinu, USA, Cathy Schuldtová, vyrábějící nákupní vozíky ze svařovaných drátů, si stěžovala v Los Angeles Time 25. října t. r., že propouští zaměstnance, protože její zákazníci kupují čínské vozíky za cenu jejich surovin.

Důsledkem je, že klesá počet pracovních míst ve výrobě v USA a jinde i když ekonomika roste. Toto tempo hrozivě roste. První pokles o 2,5 mil. pracovních míst v USA trval více než dvacet let, druhých 2,5 mil. nastal od doby co President Bush nastoupil úřad, tj. leden 2001. Politické důsledky můžeme hádat.

Nyní však dochází k poklesu důvěry v pilíře dosavadní pravicové ideologie rozvoje, které položil tzv. Washingtonský konsensus a návazná neo-liberální ofenzíva. Důvěru ve vládnoucí pravicové názory leckde otřáslo např. selhání spekulativního ekonomického vývoje, což se projevilo nafouknutím a posléze prasknutím „bubliny dot. com“ a následným poklesem ceny akcií na světových burzách o 16 bilionů dolarů (z toho polovina v USA).

Další podobné bubliny rostou (např. trh nemovitostí) a čeká se jejich „prasknutí“. Existenci řady problémů ilustrují také události vyvolané důsledky deregulace v energetice (výpadky proudu) a v dopravě (řada privatizovaných železničních společností na prahu bankrotu). Vrcholem tohoto vývoje je nedávné selhání jednání WTO v Cancúnu (Mexiko), kde 21 rozvojových zemí, největší oběti neo-liberální politiky, již poprvé dokázaly odolat nátlaku vyspělých zemí, což přivedlo ke krachu jednání a vážnému ohrožení významu této světové organizace.

Wallerstein tvrdí, že dochází ke dvěma „geo-ekonomickým“ bitvám.

• Jedna je mezi středisky akumulace kapitálu (USA, Evropa, Japonsko a vých. Asie) s cílem přesunout důsledky poklesu míry zisku jeden na druhého. Probíhá to již třicet let a vždy po určitou dobu, si některá ze středisek vede lépe než jiná. Evropa v 70tých létech, Japonsko v 80tých a USA v 90tých. Navíc prý vždy vznikne oblast, kam se soustřeďují obory, které jsou v poklesu.
• Druhá bitva probíhá mezi centrem (Severem) a periferií (Jihem), kde centrum se snaží získat zpět jakýkoliv zisk periferie docílila v růstové fázi Kondratěvova cyklu (v době 1945-1970).

Toto jsem uvedl jako nutné pozadí našich úvah, protože to vykresluje globální ekonomické prostředí, ve kterém se nachází současné potencionální inovace.

Několik základních faktů

Jasné Kondratěvovy dlouhé vlny (nezaměňovat s cykly) lze nalézt jen v industriální fázi rozvoje společnosti tj. asi posledních dvě stě let.

Samozřejmě, že v minulosti se tyto „dlouhé vlny“ týkaly jen průmyslově rozvinutých zemí. Nyní díky globalizaci, zasahují také rozvojové země. Protože vlastně vznikla složitá globální ekonomika, s řadou růstových center, některé země se rozvíjejí (Čína), zatímco jiné stagnují (Japonsko).

Je nemálo těch výzkumníků, kteří si kladou otázku, zda vývoj industriální společnosti nebudou charakterizovat dlouhé vlny a po nich bude následovat post-industriální společnost, bez podobných periodických jevů. Tento názor je posílen tím, že za poslední desetiletí se nedaří jednoznačně identifikovat nosné obory, které by podobný růst nastartovaly. Jde o to, že v minulosti inovace v nosných oborech vytvářely také jistý „shluk“ (G. Mensch), který se navzájem ovlivňoval, vykazoval silné meziodvětvové vazby. Tak např. automobil pomohl rozvinout nejen strojírenství, ale vyvolal potřebu rozvoje chemie (rafinérie, krakování atd.), ocelářského průmyslu (kyslíkové konvertory, kontilití, plechy), služeb (čerpací stanice, servis, opravny), výstavbu silnic apod..

Patrně nedoceněným faktem je vliv rostoucího rozměru průmyslové činnosti lidstva, kdy ekonomický vliv (jejich váha) jednotlivých izolovaných inovací je „vytlačován“ (anglicky „crowded-out“) ohromným a stále rostoucím počtem paralelních ekonomických procesů v dalších oborech.

Možná že druhým nedoceněným faktem je skutečnost, že větší část aplikace informačních technologií vyvolává úspory nákladů výroby a služeb, které sice přispívají k růstu zisku, ale ne vždy k objemu výroby.

Nyní např. farmaceutický průmysl objeví nový lék proti krevnímu tlaku (nebo cholesterolu) a za rok ho vyrobí a prodá za desítky miliard dolarů. Dříve by to mělo velký ekonomický dopad. Nyní však to v celkovém obrovském objemu světového koloběhu zboží nevyvolá významný růst, nemluvě o silných meziodvětvových vazbách.

Inovace poněkud teoreticky

Přestože inovace v obecním smyslu slova jsou tak staré jako lidstvo samo, autorství moderního, zejména průmyslového pojetí inovací se připisuje americkému ekonomovi, rakouského původu, narozenému, jak jinak, na Moravě -- Josefu A. Schumpeterovi. Ve své bravurní knize „Teorie ekonomického rozvoje“ použil v r. 1912 poprvé pojem inovace. Schumpeter přisoudil inovacím téměř centrální roli v kapitalistické ekonomice. Byl to on kdo navrhl také první klasifikaci inovací a to rozlišováním inovací, na ty které zlepšují (mění) výrobek (product), výrobní postup (process), materiál, organizaci, trh.

Tato klasifikace byla dostatečně robustní, protože vydržela zkoušku času. Po 78 letech např. S. J. Kline přeformuloval inovaci takto: výrobek, technický proces výroby, sociální úprava v systému výroby, fiskální nebo právní, marketing (sociotechnické systémy distribuce a/nebo použití), systém jako celek.

Globalizace se dotkla každého z těchto šesti oblastí. Nejzřejmější výsledek inovací je neustálá záplava nových výrobků. Zde globalizace vytvořením světového trhu dovolila rychlejší návratnost neustále stoupajících nákladů na výzkum a vývoj. Jinak by např. ve spotřební elektronice se nevystřídaly tak rychle mechanický, magnetický a optický záznam zvuku a obrazu, jeho digitalizace, nemluvě o kolosálním poklesu ceny výpočetní techniky.

Již méně je zřejmý pokrok ve výrobě. Tento pokrok není jen v technologii, ale vznikly charakteristické styly řízení v USA -- post Fordismus, styl japonský, evropský (např. u firmy Volvo ve Skovde a Malmo). Navíc jsou napsány tisíce prací a dizertací o řízení velkých firem. Ukázalo se, že každá firma má své specifické vlastnosti, je držitelem důležitých poznatků, řídících procedur a rutin a také metod učení se a přípravy rozhodování. Tyto vlastnosti bylo nutno analyzovat do detailů, aby se zabezpečila efektivnost firmy na globálním trhu. Tyto vlastnosti a poznatky nahromadily i naše firmy, žel během transformace mnohé z nich byly likvidované a tím jsme navždy ztratili to čemu prof. J. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny, říká sociální kapitál firmy.

Dále se vytvořily nové vztahy výrobce a zákazníka, což vyžadovaly stále složitější výrobky, které potřebovaly servis a vyžadovaly jisté nové znalosti uživatele. To významně posílilo funkci marketingu v celé strategii podniku. Tyto otázky však by si vyžádaly více místa, než je možné jim věnovat zde.

Přitom asi nikdo neočekává, že ekonomický dopad každé inovace bude stejný. Někteří (u nás F. Valenta) mluvil o řádech inovací kdy nejvyšším řádem označil inovaci, která vede ke vzniku celých nových odvětví. Jiní označili takové inovace jako generické (generic innovations). Méně významné inovace (nižších řádů) někteří autoři označili za pseudo-inovace. Jako ilustraci lze uvést, že první digitální hodinky s budíkem vyrobila firma Texas Instruments. Budík budil pípáním. Jiná firma nahradila pípání melodií -- a na trhu získala výhodu, to byla pseudo-inovace.

Inovace a ekonomika

Schumpeter správně odhadl význam inovací. Tak jak stoupal jejich počet, stoupal také jejích vliv na osud jednotlivých podniků a společností. Inovace, v souladu s názory Schumpetera, urychluje rozvoj (přitom nutno mít na paměti, že rozvoj není totéž co růst) podniků, jinými slovy, kdo více úspěšně inovuje (tj. mění nejen své výrobky, ale i sám sebe -- to je základ evolučního modelu podniku), může předstihnout konkurenci a získá větší podíl trhu. Pro potvrzení těchto názorů existují zajímavé údaje. Populárním ukazatelem je 500 největších podniků, které pravidelně zveřejňuje americký časopis Fortune. V 50tých a 60tých létech trvalo 20 let než se vyměnila jedna třetina podniků v tomto seznamu. V 70tých letech to trvalo 10 let. V 80tých letech to trvalo jen 5 let. Způsobily to přitom firmy, které před 20ti lety vůbec neexistovaly (Microsoft, Apple Computer, Intel, Compaq Computer, atd.,). Bez globalizace by to ztěží mohli docílit.

O inovacích vznikají tisíce vědeckých prací, ale revolučně nové v poslední době mezi nimi lze těžko najít. Z mnoha současných prací lze pro ilustraci citovat zajímavou výzkumnou zprávu Světové banky -- „R and D and Development“ -- D. Ledermana a W. F. Maloneyho, World Bank Policy Research Paper No. 3024, Duben 2003. Zde autoři standardním způsobem pomocí produkčních funkcí se snaží zjistit národohospodářský dopad výzkumu a vývoje v zemích světa. Zjišťují, například, že země Latinské Ameriky jsou na tom hůře než průměr, ale země jako Finsko, Izrael, Tchajwan a Korea, investují do inovací více, než odpovídá jejich úrovni HDP. Není těžké zjistit proč tomu tak je. Podrobnější pohled odhalí, že národní technická politika v období globalizace nehraje menší, ale větší roli. Role národního státu nadále zůstává významnou jako zdroj legitimity a místa politické moci.

Za pozornost stojí řada nových praktik ve světové ekonomice; za všechny vzpomenu relativně nový jev, kdy konkurující si koncerny se dohodnou na společném výzkumu a pak si opět konkurují výrobky, vzešlými ze společného výzkumu. Nazývají to někdy „před-tržní“ spolupráce tj. ve výzkumu spolupráce, na trhu konkurence. Důvodem spolupráce konkurentů jsou vysoké náklady na vývoj nové technologie, které si ani největší společnosti nemohou dovolit. Zde pomáhá globalizace, tj. přístup ke světovému trhu, protože národní trh i velmocí, by nedokázal zajistit návratnost nákladů na výzkum a vývoj. Proto také mezi velkými koncerny existují stovky dohod o spolupráci, takže mají pravdu ti ekonomové, kteří říkají, že v mnoha oborech (automobilový, letectví apod.) prakticky vzniká jeden, nebo pár globálních podniků, které vyrábí prakticky globální výrobek.

Samozřejmě i v oblasti kapitálu je to podobné. Například francouzská vláda vlastní 54 % společnosti Air France a 27 % firmy Renault, tato firma zase vlastní 37 % japonské firmy Nissan a 70 % firmy Samung, atd.

Soudobá globální realita

Kondratěvovy vlny ekonomického rozvoje umožňovaly těm národům, které byly jejich iniciátory, globální ekonomickou a i vojenskou nadvládu, tj. vznik tzv. „hegemona“. První průmyslová vlna byla vyvolána objevy parního stroje, železnic, výroby ocele (Thomas), tkacího stavu apod., všechny byly učiněny v druhé polovině 18. století a všechny v Anglii, což umožnilo postupně vytvořit mocnou Britskou říši.

Vloni v květnu proběhla v Kalifornii 27. konference o světových systémech věnovaná tentokrát hegemonickým cyklům, kde se účastníci dohadovali o tom jak probíhá „střídání“ hegemonů světa a jak si vede současný hegemon -- USA. Dle časopisu The Economist USA představují (v r. 2000) 4,7 % obyvatelstva zeměkoule, 31,2 % jejího HDP, 36,3 % výdajů na obranu, 40,6 % výdajů na výzkum a vývoj a mají 83,1 % příjmu světa z provozu kin. Přitom si ne každý všímá, že mnohé technické novinky již vznikají mimo USA. První kolejová doprava využívající magnetické levitace je v Číně, i když se podobné akce projektují i v USA a v Evropě, ale zaostávají v aplikaci za Čínou.

Je předloženo několik modelů dalšího vývoje. Někteří účastníci výše uvedené konference byli názoru, že současný světový hegemon je v mírném poklesu, který může trvat i dvě desetiletí a nelze ani vyloučit, že se znovu dostane do vedoucí pozice, tj. překlene případné dvě dlouhé technologické vlny (pokud vůbec budou).

Poslední dlouhá vlna byla vyvolána mikroelektronikou, její schopností růstu integrace planárních křemíkových transistorů dle Moorova zákona, který říká, že každých 18 měsíců se stupeň integrace zdvojnásobí. To je prapůvodem neustálého poklesu ceny elektronických výrobků a jejích bouřlivého rozšíření. Mluví se o miliardě transistorů na jednom čipu v budoucnu. V lednovém čísle prestižního časopisu elektrotechnických a elektronických inženýrů, IEEE Spectrum (2003), však zasloužilí členové této inženýrské organizace odhadují, že tento zákon bude platit jen max. 5 až 10 let a pak narazí na své fyzikální meze. Navíc se ukazuje, že telekomunikační průmysl je v současné době v největší krizi za celou svou existenci. Příčiny jsou složité, ale patrně alespoň částečně identifikovatelné pomocí modelů dlouhých vln, např. přeinvestováním (Jay Forrester to označil někde jako „self-ordering“ tj. „samo-objednávání“). Telekomunikační společnosti si půjčily téměř bilion dolarů na vybudování optických sítí, které nyní jsou nerentabilní v důsledku podstatně menšího nárůstu provozu, než se očekávalo a investoři nejsou schopni splácet úvěry, což může zase ohrozit banky, které jim půjčily.

Mnoho oborů se nevzpamatovalo z prasknutí bubliny „dot.com“, což vyvolalo krizi na kapitálových trzích. Navíc růst vyvolaný bublinou se odehrával většinou ve službách. Přitom vlády G-7 jako cíl vytýčily budování GIS -- Globální informační společnosti. Nyní se již o ní mluví poněkud méně.

Senioři IEEE odhadovali, co by mohlo významně přispět k rozvoji oboru, ale návrhy nebyly příliš revoluční. Šlo o alternativní zdroje energie, bíle světlo emitující diody (LED) pro osvětlení, což by ušetřilo mnoho energie, levná zařízení umělé inteligence, a pod. Pomaly se rozjíždí dřívější kandidáti na bouřlivý rozvoj ekonomiky jako je televize s vysokou rozlišovací schopností (HDTV) a elektromobil. Zatím je elektromobil jen v prototypech a pro praxi velmi drahý, rozjíždí se hybridní automobil, asi 120 000 kusů ve světě, ale to je nepatrné množství v porovnání s počtem klasických automobilů. Jen v USA se letos počítá s prodejem 17 milionů normálních automobilů.

Zde budu jenom citovat další nejzajímavější nové a slibné obory. Je to nanotechnologie, která se zabývá objekty o rozměrech několika molekul, nebo atomů. Slibné je využití spinu elektronu (vlastnost objevena kvantovou teorií) a mluví se o budoucí „spinotronice“. Je to dále biotechnologie, kde se očekává, že bude možno lidské orgány nejen transplantovat, ale případně, některé vyrobit. Britská prognóza předpokládá že v r. 2014 10% operací bude provedeno využitím robotů. Do r. 2015 má až 30 % vážných nemocí být léčeno genovou terapií. Není náhoda, že je velký zájem o medicínu, protože obyvatelstvo centra na rozdíl od obyvatelstva periferie stárne a potřebuje více lékařské péče.

Přitom se nadále investuje silně do výzkumu a vývoje a neustále se objevují nové vynálezy. Obrovské sumy se nyní např. investují do vývoje levných plochých displejů pro počítače, ale také pro telefony a televizory. Je to boj mezi LED a LCD (tekuté krystaly).

Práce na dlouhých vlnách ve vývoji světové ekonomiky, které mají za cíl lépe pochopit současný vývoj, si všímají také dalších jevů, které stojí za zamyšlení. Jde o charakter společnosti v jednotlivých civilizacích. Původní zemědělská civilizace byla decentralizovaná a práce, vzdělávání a odpočinek se prolínala celým životem jedince. Přitom vzdělávání bylo převážně neformální- pomocí práce.

V průmyslové civilizaci vzdělávání, práce a odpočinek byly oddělené. Také tato společnost byla více centralizovaná a charakterizovaná úsporami z rozsahu, tj. čím větší stroj tím levnější jednotka produkce.

Informační společnost pokud vznikne, bude mít, zdá se, nové rysy. Levné zpracování informací umožňuje efektivnost malých výrobních jednotek, proto často ruší úspory z rozsahu (viz. například efektivnost mini-hutí). Prolínání učení, práce a rekreace je závislé na oborech, apod.

Zdá se, že teorie dlouhých vln ani jiné teorie, zatím nedostatečně zpracovaly kvalitativní změny současnosti a nemohou zatím nabídnout spolehlivé řešení aktuálních problémů, i když pomáhají pochopit ekonomické procesy a jejich důsledky. Minulé a nejčastěji analyzované dlouhé vlny ve vývoji světové ekonomiky se udaly v situaci, kdy hrozil světu nedostatek téměř všeho a neexistovaly zřejmé meze růstu, proto všeobecně více, znamenalo lépe. Nyní ani jedna z těchto podmínek neplatí. To je ohromná kvalitativní změna v situaci, která si žádá kvalitativně nové přístupy a řešení.

Všechno je jinak. Ale jak?

Tento výrok známého pražského rodáka rabína Jehúda Löwa lze korelovat s výrokem známého filozofa Hegela o téměř dvě století později, že „myšlení je v podstatě negace toho, co máme bezprostředně před sebou“. Jinými slovy, myšlení je kritický rozbor toho, co nám „realita“ předkládá.

Pokusme se aplikovat tyto myšlenky na některé obecně přijaté „pravdy“, které jsou s úspěchem používány při ovlivňování názorů veřejnosti v oblastech, které jsou velmi důležité.

Jednou takovou pravdou, známou již ve středověku bylo, že ten král je bohatý, který má bohaté sedláky. Na přelomu 18 a 19 století byla vyslovena podobná pravda, která se dochovala až do současnosti, že „nic nepřispívá více k prosperitě a štěstí země jako vysoké zisky“. Autorem výroku byl věhlasný anglický ekonom David Ricardo, který byl slavný, když K. Marx byl ještě miminkem. Ricardo zemřel v roce 1823, kdy Marxovi bylo 5 let.

Asi o jeden a půl století později přišel další věhlasný činitel (John F. Kennedy) s analogií, že „příliv zvedá všechny čluny“. Pro těch pár co ještě nevlastní jachtu bych to přiblížil tak, že šlo o to, že příliv (bohatství) do národního hospodářství nějak „prosákne“ na každého člena společnosti.

Všechny tyto pravdy však obsahují jeden skrytý předpoklad -- a to, že existuje interakce mezi danými aktéry. U prvního příkladu se předpokládá, že sedláci splní svoji povinnost a dají králi „co jeho jest“. U druhého a třetího příkladu musí existovat mechanizmus jak zisky (nebo příliv) dostat ke každému členu společnosti. Jinými slovy, že nebude člunu, který by zůstal na suchu, tj. voda by se k němu nedostala.

Budeme-li pokládat středověké sedláky za funkční ekvivalent dnešních podniků, tak nám neunikne jejich dlouhá symbióza s národním hospodářstvím v minulosti, což měl na mysli Ricardo. Pro ilustraci by bylo možno uvést jeden z vrcholů této doby, například kolem poloviny minulého století, když Alfred. P. Sloan, tehdy předseda správní rady General Motors (GM) v USA řekl, že co je dobré pro GM, je dobré pro USA.

Žel v posledních létech dochází k jistému rozpojení vývoje ekonomiky národních států a jejich největších firem. Například nadnárodní koncerny v posledních dvou letech zaznamenaly v Německu 100 % nárůst výnosů z akcií, zatímco ekonomika Německa téměř stagnovala. Podobně tyto výnosy činily ve Francii 50 %, v Japonsku 70 % a v USA 35 % („The Economist“, 23. února 2006). Dokonce se zdá, že čím větší zisk z akcií, tím menší růst domácí ekonomiky, zcela v rozporu s učením Ricarda. Přestávají, zdá se, platit základní premisy minulého kapitalizmu. Něco je shnilého ve „státě dánském“, pardon, v současném daňovém. Pro pochopení si můžeme pomoci analogií z fyziky. Stále platí Newtonův zákon, že hmotné těleso v gravitačním poli země padá konstantním zrychlením k zemi. Nicméně ptáci a letadla nepadají (většinou), protože využívají vztlaku svých křídel. Tím neruší platnost Newtonova zákona. Podobně nadnárodní podniky využívají křídel globalizace a jejich zisky odplachtí na Kajmanské ostrovy, nebo na Bahamy (Ricardo ale dále platí).

Směrováním zisků do daňových rájů velké podniky provádí daňové úniky nebývalých rozměrů. Vlády přihlížejí. To je důvodem neuvěřitelné situace, že např. konkrétně německé koncerny, které byly dosud základem prosperity společnosti, dostávají od státu větší subvence, než mu odvádí daně. Kdo jim ty subvence financuje? Dochází k nové formě vykořisťování, a to koho kým?

Analýzy totiž ukazují, že horní vrstva nehodlá vyřešit potíže daňového státu v době globalizace. Již počátkem 80tých let minulého století, jedna studie „Ústavu středního stavu“ (Mittelstandsinstituts Niedersachsen) v Dolním Sasku ukázala, že velké německé kapitálové společnosti „per saldo“, již léta dostávají více subvencí, než zaplatí státu na daních (Hamer, E.: „Wer finanziert den Staat?“, 2. vydání Hannover/Minden 1982). Závěrem lze říci, že prakticky žádný „globální hráč“ nezdaňuje své zisky tam, kde jsou daně vysoké. Jako velmi oblíbený z jednoduchých triků je, že se přemístí holding z Německa, kde je daň 50 %, do Švýcarska kde je daň 8 %. Takovými triky globalizované koncerny vypadly natrvalo jako plátci daně ze hry.

Přitom by bylo nespravedlivé obviňovat jen manažéry daných podniků. Manažeři říkají, že ekonomické výsledky odpovídají spíše výsledkům globální ekonomiky, než výsledkům sklerotické domácí ekonomiky. Má to však patrně i nečekané důsledky; při rekordních ziscích (globálního charakteru) dochází k rekordně nízkým investicím (které jsou vždy lokálního charakteru). To je jednou z příčin vysoké a těžko odstranitelné nezaměstnanosti. Patrně manažeři, do kterých se dlouho „hučelo“, že mají myslet mezinárodně a ne národně poslechli a odtrhli se od národního státu a rozvíjejí své podniky bez ohledu na potřeby své mateřské země.

Navíc studie ukázaly, že alespoň podle německých zdrojů, dělnictvo (die Arbeiterschaft) také odvádí, ve svém souhrnu, daňovému státu (konkrétně v Německu) méně, než dostává na různých sociálních příspěvcích. Tak dostala černého „daňového“ Petra jediná zbylá vrstva obyvatelstva a to tzv. střední vrstva. Tato vrstva, která tvoří základ státu blahobytu a byla při placení daní disciplinovaná, až „blbá“ (dodává Prof. Dr. Eberhard Hamer), začala také unikat z daňové povinnosti a v Německu se odhaduje až 10 milionů účastníků tzv. „schwartz systému“, kteří usilovně pracují, aniž by platili daně. Stát reagoval posílením finančních úřadů o 10 000 pracovníků, aby přísněji zajistil výběr daní. Pro současný daňový stát občan již dlouho není ten „suverén“, pro jehož dobro a v jehož zájmu stát jedná, ale je „potenciální daňový hříšník“, kterého lze obrat jen z „přinucení“. Výsledkem jsou zesílená kontrolní a řídící opatření státu. V Německu od dubna 2003 každý kreditní ústav má povinnost poskytnout základní data (jméno, data narození, číslo konta, typ konta, datum zřízení atd.) na požádání státnímu úřadu BAFIN (Bundesanstalt fuer Finanzdienstleistungsaufsicht).

Výsledkem snížení výběru daní je, že se dostává méně prostředků na pokrytí potřeb než dříve a vlády „unisono“, ať pravicové nebo levicové, musely začít zeštíhlovat a to nejen svou přebujelou státní administrativu, ale i tzv. sociální stát, jež spotřebuje více než polovinu veřejných výdajů.

Samozřejmě, hlavní aktéři nemají zájem odhalit plnou pravdu a proto se veřejné mínění vědomě odkloňuje na falešné cíle, jako, že stát neumí zacházet s penězi, zejména s důchody, proto je nutno tuto agendu privatizovat. Že je také mnoho důchodců, negativní demografický vývoj, státní administrativa je neefektivní apod. Bylo by zbytečné argumentovat, že státní administrativa je vrcholem efektivnosti, to zajisté není, ale problém není v tom. Navíc pokusy privatizovat služby a sociální zabezpečení již prokázaly, že ve více případech privatizace selhala.

Neodváděním daní státu se tyto hodnoty samozřejmě neztratí a skončí na soukromých kontech. Důkazů pro to je mnoho, ale jeden nepřímý, jež vzbudil nedávno pozornost analytiků, je <a href='www.slate.com/id/2138564'>urychlení růstu počtu dolarových miliardářů ve světě</a>. Před dvaceti léty jich bylo 140. Před třemi léty jich bylo již 476 a letos jich je 793, každý s průměrným bohatstvím 3, 3 miliardy US dolarů.

OSN zase uvádí, že 500 nejbohatších lidí má majetek stejný jako 3 mld. obyvatel zeměkoule. Žijeme v období informační revoluce, ale Kofi Anan řekl, že ještě dvě miliardy lidí nikdy netelefonovalo a 800 miliónů uléhá denně hladoví. Rozdíly v bohatství lidí jsou největší v dějinách lidstva. Tento výsledek docílila hnutí, která se chlubila tím, že chce svobodu, rovnost a občas dokonce bratrství. Není někde chyba?

Vliv globálních problémů

Vývoj ekonomiky České republiky v daném horizontu bude vystaven stoupajícímu vlivu globálních problémů. Identifikace těchto vlivů není snadným úkolem, protože ještě probíhají přechodové jevy vyvolané historickým kolapsem Sovětského bloku, který zásadně změnil rámec většiny úvah o dlouhodobém vývoji. Lze to srovnat s dopadem myšlenek Yukichi Fukuzawi, které publikoval v roce 1872 v Japonsku pod názvem „Gakumon no Susume“ (Pobídnutí k učení). Tato práce začíná slovy „Nebe nevytvořilo jednoho člověka nad druhého ani jednoho člověka pod druhého“. Jeho názory způsobily, že Japonsko se přeorientovalo z východního asijského prostoru na západní a začalo dlouhodobý růst. Zatím však důsledek změn, které se udály koncem 80-tých let ve světě není tak jednoznačně positivní.

Před těmito změnami aktivisté usilující o mír slibovali „mírový bonus“, který lidstvo dostane, když se skončí závody ve zbrojení, protože se uvolní tím značné prostředky. V politické oblasti se dokonce předpovídal „konec dějin“, protože zvítězí s konečnou platností racionální liberální demokratický proud [Fukuyama 1992]. Po pěti letech změn není snadné najít tento bonus (dividendu) ani na západě ani na východě.

Odezva ekonomik, národů, etnických skupin nebyla vždy v souladu s očekáváním a předpovědí hlavních proudů ekonomické a politické vědy. Jako ilustraci lze uvést, že hlavy vlád G-7 předpovídali v roce 1992 konec světové recese na polovinu roku 1993. Když se sešli v tuto dobu (v Tokiu), konstatovali, že světové hospodářství nezačalo růst podle očekávání, ale ještě rychleji klesalo. Přivádí to nejednoho vědce k novému nezaujatému zkoumání změněných pravidel ekonomiky [Gintis 1992] a samých základů demokracie počínaje řeckou (od Periklese po kritiku demokracie Platonen) až po dnešní dobu [Held 1993].

Velmi pravděpodobně proto také poslední Nobelovy ceny pro ekonomiku nebyly dány známým představitelům hlavních proudů ekonomické vědy, ale tzv. institucionalistům -- R. Fogelovi a D. Northovi (v roce 1993, jde o příspěvek staršího data -- pozn. redakce).

První z nositelů je autorem kontroversní publikace, která mimo jiné tvrdí, že otroctví bylo produktivní, ale bylo zavrženo na základě morálních a politických námitek.

Jednou z nejvíce znepokojujících otázek je a bude boj proti nezaměstnanosti. Ekonomická teorie napovídá, že vyšší ekonomický růst vytváří pracovní příležitosti a zmenšuje míru nezaměstnanosti. Údaje o vztahu mezi ekonomickým růstem a růstem pracovních míst za posledních 22 let ve vybraných západních zemích nedává jednoznačné závěry, jak ukazuje následující tabulka [Hingel 1993].

	Růst HNP 1970--1992	Růst zaměstnanosti
SRN	70 %	8 %
F	75 %	7 %
I	84 %	8 %
GB	52 %	3 %
USA	76 %	45 %
EEC	73 %	7 %

Zajímavá je tato teoretická otázka: kdyby vztahy růst/nezaměstnanost z minulých desetiletí zůstaly nezměněné, jaký růst by musel být docílen v jednotlivých zemích, aby zcela eliminoval nezaměstnanost?

Odpověď je v následující tabulce.

	Nezaměstnanost červen 1993	HNP by bylo nutno zvýšit o
EEC	10,6 %	68 %
SRN	5,6 %	49 %
I	10,9 %	117 %
GB	11,4 %	198 %
F	10,8 %	113 %

Při současných ročních přírůstcích by takový růst ekonomiky bylo možno dosáhnout jen hluboko v příštím století.

Na základě těchto údajů přicházejí někteří ekonomové k závěru, že je nutno změnit charakter ekonomického vývoje, jinak není šance eliminovat nezaměstnanost. Jak ekonomický vývoj změnit však není dosud jasné.

Zdá se, že se množí varování před pokusem vypracovat tradiční indikativní prognózy, protože v minulosti zpravidla neodhalily významné změny, trendy nebo objevy. Máme-li citovat autoritu v oboru H. Simona (nositel Nobelovy ceny), který pokládá za nejlepší vypracovávat scénáře, ale doporučuje omezit se jen na identifikaci směru vývoje, který vyplývá ze současné konfigurace. Dokonce nedoporučuje modely o mnoha stech proměnných, jejichž jedinou ctností je, že využívají velké počítače. H. Simon doporučuje přehledné modely s 3--4 proměnnými [z projevu H. Simona na 3. Konferenci IIASA v roce 1988].

Tolik pro ilustraci situace a výchozího stavu. Je patrno, že ne všechny ekonomicky významné procesy jsou známé a jejich důsledky identifikované s přesností potřebnou pro praktická rozhodnutí.

Přitom o globální prognózy po případě o globální modelování není nouze. Za mnohá věhlasná díla lze uvést Meadowse [Meadows et al. 1972], [Kahn 1979], Interfutures [1979] a Krelleho model [Krelle 1989].

I když tyto práce jsou z části použitelné, jejich nevýhodou je, že vychází z existence bipolárního světa. Práce vzniklé v devadesátých letech zaměřené na dlouhodobý vývoj, obsahují mnohem konkrétnější názory. Nicméně tyto názory tvoří široké spektrum ve srovnání s více optimistickými např. D. Lipton a J. Sachs [1990], kteří pokládají za možné, že životní úroveň v reformovaných zemích bude trvale růst. Upozorňují ovšem na možné překážky, například možnost, že střední a východní Evropa se stane předmětem „sametového“ kolonialismu západní Evropy [Topfer 1990] až po vidinu Březinského, že světový vývoj se „utrhl z řetězu“ [Out of Control 1993].

Pro Evropu jako celek jsou předpovědi smíšené. Na jedné straně panuje shoda, že Evropa má potencionálně větší předpoklady stát se partnerem USA, co do ekonomické moci, než Japonsko [Thurow 1992]. I když díky své kulturní a etnické heterogenitě má a bude mít problémy s integrací nebo v oblíbených výrazech EU problémy s docílením „kohese“. Na druhé straně globální úvahy odkrývají další problémy. Stárnoucí a prakticky ubývající blahobytné obyvatelstvo Evropy je obklíčeno „světovým proleteriátem“ od Marekeše v Maroku po východní Asii [Lasourne 1993] a bude zdrojem migračních tlaků.

V současné době dochází ke „zlomu“ trendů v Evropě a tudíž rozkladu dřívějších optimistických výhledů, což přivedlo předního prognostika E. Fontella (1994) k předložení čtyř možných scénářů pro vývoj integrace.

Vývoj budou formovat tyto problémy:

• ekonomický růst a zaměstnanost

Po krátkém optimismu z konce 80-tých let je opět nezaměstnanost EU 10% a ukazuje se, že ekonomický růst, kterého se dosahuje, nezvyšuje zaměstnanost. Je nutno najít nová řešení strukturální nezaměstnanosti.

• konkurenceschopnost

Podíl Evropy na světovém obchodu s high-tech výrobky (a zejména informatiky) klesá a obchod s nesofistikovanými výrobky stoupá.

• stárnutí a migrace

Složení populace dle věkové a vzdělanostní struktury je stále méně a méně vhodná pro moderní výrobní systémy.

• zvětšování

Každý přírůstek do EU vyvolává četné operativní potíže, komplikuje proces rozhodování. Integrace je otevřený proces. Zvětšování EU mění rovnováhu moci.

• koheze

Tento pojem není možné snadno definovat. Jde v podstatě o sbližování životních podmínek chudších a bohatých občanů Evropy, o aktivní solidaritu, šíření poznatků a hledání společné identity. Koheze je životně důležitou otázkou sjednocení Evropy. Pokud se vývoj od římských dohod po Maastricht hodnotí pozitivně, je to proto, že vzrůstala kohese v Evropě. Devadesátá léta však ukazují, že zde dochází k problémům.

Na základě řešení těchto problémů lze očekávat čtyři možné scénáře budoucího vývoje v Evropě.

• Maastrichtský scénář

Ten je založený na společné měně. Společná měna je pokládána, i na základě historických zkušeností za nejlepší prostředek k vytvoření „evropského“ nacionalismu. Pro odhad pravděpodobnosti tohoto scénáře nutno říci, že tento návrh byl přijat v době, kdy Evropa procházela jistou konjunkturou (koncem 80tých let) a předpovědi pro léta 91--95 byly 3 -- 3,5 % růst a pro dalších pět let 3,5 -- 4 % růst.

Tento výhled vytvářel riziko stimulace vyšší spotřeby a cen, tedy nebezpečí inflace, proto koordinace makroekonomické a zejména monetární politiky se zaměřila na restriktivní opatření. Nedostatek vise nebo informací způsobil, že tato politika byla zavedena současně se začínající recesí v USA. Souhrn restriktivní měnové politiky a recese měl za důsledek existující problémy růstu v Evropě.

Maastrichtský scénář však může zahrnovat také postupné prvky, např. kdyby silné ekonomiky (SRN a Francie) zavedly Maastrichtské dohody a využívaly by volný obchod s ostatními zeměmi, vznikla by situace „více-rychlostního“ ekonomického rozvoje v Evropě, která by mohla zkomplikovat možnost jednotného postupu k sjednocení.

• Jednotný trh

Další možný scénář je v pokračování jednotného trhu, jehož statický vliv na HDP Evropy byl odhadován na 4,5 % ročního růstu a dynamický vliv na dvojnásobek. Předpokládá se tiché opuštění přechodných opatření Maastrichtských dohod (monetární unie) a přenechání ekonomického sjednocení mechanismům trhu a sociálnímu sjednocení, které eventuálně vyústí v monetární unii. Tento scénář je podobný předešlému, ale počítá s podstatně delším obdobím.

• Rozvojový pás

Třetí možný scénář počítá s vytvořením „rozvojového pásu“, který by byl vytvořen propojením jižní a východní Evropy do společného ekonomického prostoru, který by z jihu obepínal nové centrum představované Německem (popřípadě Francií). Předpokladem tohoto scénáře je podpora rozvojového pásu základními dohodami v klíčových oblastech týkajících se oběhu primárních faktorů výroby a služeb, jakož i politiky difůze technologií a průmyslu z centra na periferii EU. Tímto procesem však tento scénář může mít tendenci vyústit v monokulturní společnost hledající uniformitu pomocí difůze dominantních systémů z centra.

• Diverzita

Další možností by mohl být scénář „rozdílnosti (diversity) „, pluralitní kultury, životního stylu, institucí atd., který má v Evropě historické kořeny a který by jí mohl pomoci získat dominantní pozici ve světě a také schopnost řešit světové problémy a navrhovat světové organizace řízené multi-kultutními hodnotami. Scénář není vyjádřením současných tendencí v Evropě, kde naopak dochází k postupné ztrátě diversity ve spotřebě, výrobě a v systémech ovládajících ekonomický a sociální rozvoj (energetika, doprava, zdravotnictví, policie atd.).

Celkově lze říci, že velmi pravděpodobně do r. 2005 se EU může stát:

• největší ekonomickou velmocí co do velikosti vnitřního trhu (obyvatelstvo a kupní síla),
• prototypem budoucí světové ekonomiky s fungujícím trhem zboží, služeb a výrobních faktorů a pravidly demokratické vlády, který by mohl sloužit jako vzor pro anti-nacionalisticky laděné světové společenství.

Pro uskutečnění této vise je však nutné přijmout jistá opatření:

• ve velmi krátké době skončit proces silového monetaristického sjednocení, který jak se zdá ohrožuje již samé základy skutečného sjednocení a soustředit se na jednotný trh,
• v krátké době vytvořit proces volného připojení méně vyvinutých zemí Evropy k jednotnému trhu, který by byl doprovázen vědomou politikou společného rozvoje,
• ve střednědobém horizontu nutno usnadnit možnost různorodé produkce, spotřeby a systémů, jako nositele soutěživosti evropských území (regionů, ne nutně států).

Očekává se, že v rámci těchto strategií založených na podpoře trhu a investic, podniky znovu najdou elán, který momentálně ztratily v monetárních a finančních zákrutách Maastrichtu.

Vědecko-technická kapacita zemí střední a východní Evropy ve srovnání se světem

Země SVE mají zvláštní charakteristiku, což platilo před pádem komunismu a platí to zatím dodnes. Je to dáno tím, že některé socio-ekonomické parametry mají horší než řada rozvojových zemí (infrastrukturu), zatímco jiné mají srovnatelné s rozvinutými. Tak například ve zdravotní péči ČSFR a Maďarsko měly 280--310 obyvatel na lékaře, zatímco rozvojové země v horní polovině středního příjmu měly 1 220 obyvatel na lékaře. Také úmrtnost nemluvňat byla třetinová [Dunning 1993]. Poněkud podobná situace je v nákladech věnovaných na výzkum a vývoj a ve vzdělanosti obyvatelstva. Tyto parametry jsou velmi důležité pro odhad srovnatelné, absorbční schopnosti nových technologií a inovací.

Podrobnější údaje ukazují [Radoševič 1993], že v zemích SVE je podíl středoškoláků v mladé populaci nižší o 10--20 % než v rozvinutých zemích a stejným dílem je vyšší než v chudých zemích Asie (např. Malasie) nebo Latinské Ameriky (Brazílie, Peru). Jižní Korea však má vyšší podíl středoškoláků než mají země SVE (kromě Rumunska). Tato globální pozice se v 80tých létech zhoršila, protože země dříve rozvojové výrazně zvyšují vzdělanost svého obyvatelstva.

Na univerzitní úrovni je pozice zemí SVE horší. Podíl vysokoškoláků v mladých ročnících je prakticky za většinou zemí, je horší než v Latinské Americe a v méně vyvinuté části Evropy (Portugalsko, Irsko, Španělsko). Posledních 20 let země SVE měly nejnižší přírůstky podílu vysokoškoláků a pozoruhodné je, že nejnižší přírůstek podílu vysokoškoláků byl zaznamenán v Maďarsku, ČSFR a v Polsku. Lze říci, že na počátku 70tých let SVE vycházela se světového srovnání lépe než na konci 80tých let. Co se týká středoškolsky vzdělaných lidí, je nyní SVE na lepší úrovni než Latinská Amerika a v podílu vysokoškolsky vzdělaných je na úrovni Latinské Ameriky. Vzdělanost je přitom pokládána za „náhradní“ ukazatel schopnosti společnosti absorbovat společenské a průmyslové inovace.

Výzkum a vývoj

Pro mezinárodní srovnání by bylo možno uvést celkový počet pracovníků ve výzkumu a vývoji a objem finančních prostředků věnovaných na tuto činnost v minulosti. Bylo by to však zavádějící, protože dle minulé metodiky řada pomocných útvarů (normalizace, VTEI) byla zahrnuta do výzkumné základny a tím by vznikl obraz přeceňující pozici výzkumu a vývoje v zemích SVE.

Významné je, že rychlost přírůstku vědců a inženýrů ve výzkumu byla poloviční v porovnání s většinou zemí (méně vyvinuté země v EU, Latinská Amerika). V Jižní Koreji byl přírůstek vědců a inženýrů třikrát větší. Zde je nutno vzít také v úvahu různé výchozí pozice zemí. Srovnatelné celkové náklady na výzkum a vývoj v zemích SVE (na základě kupní síly) ukazují, že v 80tých letech byly dvakrát vyšší než ve Španělsku a v Irsku a čtyřikrát vyšší než v Řecku a Portugalsku. Typický je průběh pro Maďarsko -- prakticky žádný růst nákladů v 80tých letech a na konci dalšího desetiletí ostrý pokles, čímž se země SVE dostaly mezi skupinu zemí s nižšími náklady na V a V (jako podíl nákladů na V a V na HDP). Nicméně v relativních nákladech (na obyvatele) země SVE byly nad méně vyvinutými zeměmi EU (v roce 1989).

Z tohoto srovnání nám vyplývá jistá inkonsistence minulých strategií technického rozvoje. Relativně lépe podporovaná výzkumná základna musela „čelit“ hůře vybavené výrobní základně (se srovnatelně menší vzdělaností a tudíž menší absorbční schopností). K tomu nutno připočíst negativní důsledky monopolního postavení tradičního průmyslu a jejího silného „lobby“ jakož i důsledky autarkie a vyjde nám rozluštění jedné záhady býv. socialistických zemí, že při vyšších srovnatelných parametrech vědecké základny byla inovace v průmyslu nižší než ve srovnatelných zemích. Tuto hypotézu podporuje také skutečnost, že citační index zemí SVE je srovnatelný s méně vyvinutými zeměmi EU, ale je daleko před východoasijskými zeměmi [Science Watch 1993]. Ovšem vzhledem k nákladům na V a V v SVE by se předpokládala vyšší produktivita (měřeno citačním indexem). Nižší produktivita výzkumné základny má řadu příčin, ale autarkické prostředí (mezinárodní isolace) může být nejvýznamnější. Nakonec dle amerických patentů udělených zemím SVE, tyto země jsou na stejné úrovni nebo lepší než méně vyvinuté země EU. V každém případě tyto údaje ukazují, že V a V základna v ČR představuje důležitý kapitál, který je vzhledem k potřebám budoucího rozvoje nutno zachovat.

Tato kusá analýza ukazuje, že absorpční kapacita našeho průmyslu a společnosti jako celku měřená vzdělaností obyvatelstva a parametry výzkumu a vývoje, i když není srovnatelná s předními zeměmi EU, je v řadě parametrů lepší než méně rozvinuté země EU. Z těchto důvodů vyplývá jednoznačně nutnost udržet tyto parametry (krátkodobý cíl) a připravit program dalšího zvyšování vzdělanosti. Je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že ve světě kde se kapitál pohybuje rychlostí elektronů a nová technika se rychle prosazuje do světového hospodářství, žádný národ nemůže zůstat bohatý a ekonomicky mocný, když jeho lid bude hloupější než lid ostatních zemí [Cohen 1993].

Literatura

• Cohen, Stephen C., 1993: Geo-Economics: Lessons from America's Mistakes, In: Martin Carnoy et all: „The New Global Economy in the Information Age“ Reflections on our Changing World, The Pennsylvania State University Press, p. 259--271
• Dunning J. H., 1993: The Prospect for Foreign Direct Investment in Eastern Europe, In: „Foreign Investment in Central and Eastern Europe“: Artisien P. et all. (Ed), St. Martin's Press, Inc., New York, p. 16--33
• Fukuyama F. 1992: The End of History and the Last Man: London, Hamish Hamilton
• Gintis H., 1992: New Economic Rules of the Game Challenge, September-October, p. 47--53
• Hagedoorn J., 1993: „Strategic Technology Partnering and International Corporate Strategies“ in European Competitives: Hudges K. S. (Ed.), Cambridge University Press
• Held D., 1993: Democracy: Past, Present and Possible Futures, Alternatives 18, Num. 3, Summer, p. 259--271
• Hingel A. J., 1993: Note on „A New Model of European Development“ Innovation, Technological Developement and Network-led Integration, FOP 361-EN, Commission of the European Communities
• Krelle W. (Ed.), 1989: The Future of the World Economy. Economic Growth and Structural Change. Springer Verlag
• Radosevic S., 1993: Eastern European Science and Technology Capabilities during the Transition: A Provisional Assessment of Effects and Prospects, Background paper for the conference „The Role of Science and Technology Policy in Economic Transformation Programs with Particular Regards to East-Central Europe and the Former Soviet Union“, Lyon, 10. --11. December 1993
• Toffler A. 1990: Power Shift, Knowledge, Wealth and Violence at the 21st Century, Bantam Books, New York, p. 438

Prof. Ing. Tibor Vaško, CSc. vyučoval na International Institute for Applied System Analysis (IIASA) v Laxenburgu (Rakousko)