Proti tomu jsem se snažil dokázat, že můj prospěch a prospěch společenství, jehož jsem členem, se nacházejí v dialektické jednotě. Zjednodušeně řečeno, pomoc druhým je ku prospěchu i tomu, kdo tuto pomoc poskytuje (viz můj text "Kapitalistická racionalita". To ovšem platí jen v rovnostářských spolupracujících komunitách.

Mám tedy zásadní výhrady k druhé větě této citace: "Z každodenní zkušenosti však plyne, že se lidé zdaleka jako abstraktní homo economicus nechovají ani tehdy, nestojí-li jim nic v cestě. Například dokáží v rozporu se svým osobním užitkem, prospěchem nebo štěstím velmi mnoho obětovat."

Dovolím si uvést citaci z jiného kulturního okruhu ke stejnému tématu: "Kdo dal dar, má víc, než ten, kdo dostal dar." Již z toho zásadního rozdílu obou pohledů je snad patrné, jak dalece je myšlení i společenských vědců podmíněný dějinami a kulturou společnosti, v níž se narodili a byli vychováni.

Ve textu Františka Koukolíka a Jany Drtilové je uvedena skutečně široká definice "racionálního chování", jež neobsahuje závazné pojetí cílů, ale jen požadavek "logické a objektivní analýzy všech dostupných informací". Podle této definice je ale stejně racionální rozjet se rychlostí 100 km/h autem proti zdi jako pečlivé dodržování dopravních předpisů, kouřit 100 cigaret denně jako dodržovat zásady zdravé životosprávy atd.

Ovšem v dalším textu, prakticky ihned na následujících řádcích, je vyložena teorie racionální volby, jež ve svém širokém pojetí obsahuje právě ty typicky kapitalistické cíle - maximalizaci individualisticky pojatého prospěchu - jako svůj definiční cíl. Zde tedy především chybí diskuse o vztahu "úzké" či "široké" definice racionálního chování především k tomuto "širokému modelu racionální volby". Možná, že by se při této diskusi ukázalo, že volba zde vůbec není tak racionální, jak se zdá a jak se nám snaží sám název modelu sugerovat. Ona široká definice racionálního chování je tak v následujícím textu prakticky opuštěna, což považuji za věc velmi závažnou.

Tolik k první poznámce z jejich reakce na mé výhrady.

Ad 2) a 3): Jen bych uvítal, kdyby tato distance od neoliberální doktríny, s níž rovněž nesouhlasím, byla v textu poněkud explicitněji vyjádřena.

Ad 4) Každý pojem je vědecký, pokud vystihuje ze skutečnosti něco podstatného.

Pojmy jako "kapitalistická racionalita", stejně jako "socialistická věda" označují historicky reálně existující způsoby myšlení (viz rovněž klasickou práci Maxe Webera na téma duch kapitalismu) a jim odpovídající instituce (spíše však naopak -- instituce a jim odpovídající způsoby myšlení). Nevztahují se tedy sice k široké definici racionality, ale již mají hodně společného s širokými modely racionální volby. Poukazují na jejich historickou a společenskou podmíněnost.

Zisk za jakoukoliv cenu se nemohl nikdy stát převládajícím modelem chování uvnitř skupiny. Vedl by k jejímu zániku. Ve vztahu mezi skupinami byl pak v dějinách převládajícím, možná jediným modelem chování.

Ad 5) Souhlasím.

Ad 6) Zde je problém v rozdílném úhlu pohledu. Pocit štěstí se na úrovni mozkových procesů jeví stále stejný, jenže v uvedené diskusi jde o něco jiného, o teorii lidského chování a jeho motivaci. A zde již s metodologickým individualismem nevystačíme. Podstatné z tohoto pohledu je, co toto štěstí vyvolává, o jaké cíle člověk usiluje, aby je zažíval. Opět zjednodušené, neboť usilujeme o dosažení řady cílů, nikoliv pro pocit štěstí, ale z jiných důvodů, i když se při jejich dosažení tento pocit dostaví. Tvrdím, že tyto cíle jsou složitě podmíněné jak naší přirozeností, tak kulturně a společensky a ovšem i naší individuální historií. A proto je samotný pojem štěstí v tomto kontextu nedostatečný.

Ad 7) Viz výše.

Ad 8) Naprosto nesouhlasím. Stačí se jen minimálně zajímat o politické dění u nás i ve světě, abychom zjistili, kde je pravda (pro ilustraci viz kauza radar, Kosovo atd.). Doporučuji např. knihy a texty Noama Chomského, Michela Chossudovského, Naomi Kleinové, knihy sociologa Baumana, zvláště jeho Globalizaci, z českých autorů pak především Jana Kellera, rovněž např. knihu Pavla Barši Hodina impéria, o protikladu mezi kapitalismem a demokracií viz Gray, J., Marné iluze atd., a určitě stojí za to i čtení Britských listů např. ZDE či ZDE.

Ohledně severských států i západní Evropy doporučuji jednak pozornější pohled na současné dění, především však pohled na to, odkud především ony severské státy vyšly a jak, na základě jakých procesů se dostaly tam, kde nyní jsou. Rozhodně to nebylo díky altruismu vyšších vrstev (jen pro ilustraci stačí vzít v úvahu vztah švédské vlády k severským kočovníkům ještě počátkem druhé poloviny 20. století atd.).

Ad 9) Princip odcizení působí všude tam, kde je člověk ovládán člověkem. Takzvaný komunismus byl jen jeho specifickým případem. K vyvrácení mého tvrzení o rozvojových zemích by bylo nutné dokázat, že státní moc v těchto zemích drželi v rukou občané, a přesto bylo státní vlastnictví rozkradeno či bylo naprosto neefektivní. Osobně se ovšem domnívám, že mezi státním vlastnictvím a kolektivním či společným vlastnictvím je nepřekonatelný rozpor, to je již ovšem na jinou diskusi.

Podstatné je, jestli autoři sami považují člověka za sobecké individuum maximalizující svůj osobní prospěch (a pokud ne, tak jen proto, že je na to příliš "stupidní") a dodržující morální normy jen pod nátlakem jakési záhadné autority, jak tvrdí neoliberální doktrína a pojetí člověka jako homo economicus, či nikoliv.

Anebo naopak, jestli sdílejí, např. s Erichem Frommem, pojetí člověka jako přirozeně aktivní, tvořivé a společenské bytosti. Což mimochodem také znamená, že jej nikdy nemůžeme pochopit vytrženě ze společenství, ze systému vztahů s druhými, v němž žije.

Mnoha těmito otázkami jsem se zabýval v knize Svět na předělu, naposledy pak v knize Češi v neklidné době ZDE