Že člověk není "homo economicus", který by se rozhodoval jen podle kvantitativních hodnot, to je jasné každému, kdo ví, že se všechno, po čem lidé touží, nedá koupit. Na tohle přišli kdysi dokonce i ekonomové, když zjistili, že pro ohodnocení státního rozpočtu by bylo vlastně zapotřebí myslet nejen na věci, které nemají oficiálně cenu, ale i na ty, které jsou pro společnost negativní, jako je například znečišťování životního prostředí. Vzhledem k tomu, že vědci věděli, že právě tento fakt by měl mít význam pro politické a hospodářské rozhodovací procesy, začali o kvantitativním a kvalitativním hospodářském růstu bádat a diskutovat. Proto, že pro některé cíle vlastně neexistují tržní ceny, ačkoli ty cíle mají tržní hodnotu, se stalo tématem i to, jak se má rozhodovat při existenci vícedimensionálních cílových systémů.

Racionální řešení problémů, ve kterých existují nejen věci, které se dají koupit, je však nejen věci politiků, ale i každodenního života všech lidí. Předpokládáme-li, že člověk normálně před jednáním přemýšlí, musí uvážit, co mu jeho jednání může přinést, a to i tehdy, když na jedné straně čeká například větší výdělek, a druhou možností je večer s rodinou. Tohle vědí nejen zastánci, ale i kritikové kapitalistické racionality, avšak v diskusi o teoretickém rozhodovacím procesu na to často zapomínají.

Je ovšem oprávněné, že vědci rozvíjejí teorie a zkoušejí je aplikovat na "normální" (a někdy také na "nenormální") lidi. Když si však nejen ekonomové, ale i sociologové myslí, že člověk jedna iracionálně, protože nejedná podle vzoru homo economicus, tak se mýlí. Já si dokonce myslím, že jde o základní omyl, protože člověk, který nejedná uvědoměle, nemůže tvrdit, že jedna iracionálně, protože nevíme, jak se jeho jednání připravovalo v jeho podvědomí. Příklad? No, alespoň teoreticky. Vy asi taky znáte existující teoretické alternativy jednání, které pro vás prakticky nemají význam, protože vám patrně už vaše podvědomí předem zabrání tomu, abyste o nich vůbec uvažovali.

To, že někdo jedná údajně iracionálně, je vždy výtkou od druhé osoby, které ale neví, podle jakého zvažování užitku se jednající osoba rozhodovala. Proto v očích toho, který jednal, může být taková výtka vlastně jen odůvodněním pro začátek diskuse o důmyslnosti jeho jednání. Nebo si myslíte, že ne?