Popisek k ilustrační fotografii zní: Jeden z nejlepších manažerů Německa Klaus Zumwinkel nechtěl odevzdat většinu platu. (Ve skutečnosti šlo o to, že šéf německé pošty Klaus Zumwinkel se dopustil drsných daňových podvodů.)

Až se přestanete dusit smíchy, čtěte prosím dál. Německá média, zdá se, opravdu ztratila veškeré zábrany. Renomovaný ekonomický časopis Manager Magazin 3/2008 například vyšel s titulkem „Zničí superkapitalismus demokracii?“ na obálce. Alibisticky citujme redaktora Henrika Müllera:

Kancléřka a její ministři nyní vysílají národu důrazná varování. Pokud by to s topmanažery mělo takhle jít dál, varují, hrozí celému systému sociálního tržního hospodářství ztráta důvěry. Pak bychom tedy měli jaksi jinou republiku. A jak by vypadala? Zestátnění klíčových odvětví průmyslu?

Takto se vládnoucí nevyjádřili. Zatím. Ale hrozba visí ve vzduchu: jde to i jinak, pokud se hospodářská elita neumravní.

A důvěra mizí, v tržní hospodářství, v politiku, v budoucnost. Výsledek: globální krize demokracie, píše dále Müller a pléduje za „rozumnou politiku přerozdělování“. Nestačí šetřit. Na přírůstku blahobytu musí mít podíl velká většina. Jistěže ne všichni stejně. Ale kdo něco dělá, musí to pocítit i finančně.

A předpověď: „Varovné signály – od úvěrové krize až po lichtenštejnskou aféru, a cokoliv se ještě objeví – mohou být předzvěstí cesty zpátky do budoucnosti. Dojde pak k důrazným zásahům do trhu. Můžeme se dočkat zestátnění klíčových odvětví. Když selhal management, dost bank se přece již dostalo do rukou vlastní vlády nebo je ovládly cizí státy. Další zestátňování může následovat. Kandidáty jsou provozovatelé infrastrukturních služeb. Například energetika, když se nebude více investovat do výroby energie. Lze si představit i omezení mezinárodní mobility kapitálu, aby bylo možné bohaté lépe zdanit.

Kde selhává vlastní odpovědnost, odnímá se svoboda. Přát si to nemůže nikdo. Ale obávám se, že k tomu již nějakou dobu směřujeme.“

Česká média jsou prostě dost zvláštní média. Ale ta představa o tom, co je „spravedlnost“, se zřejmě Němcům podařila vštípit dost dobře a bude se měnit dost těžko. Podívejme se na jiný případ.

Když nedávno německý týdeník Focus uveřejnil na svých internetových stránkách článek o incidentu s přeletem ruského strategického bombardéru TU-95 nad americkou letadlovou lodí USS Nimitz ve vodách jižně od Japonska s obligátním titulkem Ruské bojové letouny provokují americkou armádu, diskusní příspěvky německých čtenářů byly zajímavé. Od otevřeného „klobouk dolů před Rusy“, přes „to ale fakt není hezké, ukazovat někomu, jak je zranitelný“, až po proamerické výkřiky o nezodpovědných provokatérech. Převládal ale umírněný postoj ve smyslu „ti si tak mají co vyčítat“, případně rozvážné volání po zdrženlivosti. Dost časté ale byly poznámky typu: USA provokuje Rusko v Polsku a Čechách – Rusové provokují Američany jinde, oko za oko... Nebo pobavené „že by ruské bombardéry byly neviditelné?“ Případně „je pro mě novinka, že americké hranice začínají na jih od Japonska“. Nepřekvapuje, že v německé diskusi vládne rozvážnost a kultura, i tady je znát ta „zvláštní interpretace pojmu spravedlnost“, jestli tedy smíme citovat Reflex. Ale vstřícnost vůči Rusům a věcný a vcelku jednotný názor na americké rakety a radary v Evropě jako na jasnou provokaci Američanů namířenou proti Rusku, to už byste asi nečekali, že. A pak humor.

Mimochodem, německý humor. Na jednom ruském chatu věnovaném tomu, jak západ komentuje tamní prezidentské volby, cituje kdosi nejmenovaného „německého publicistu“ a jeho vyjádření, že podle mnoha chytrých lidí ze západu, kteří píší ty články, se zdá, že by stálo za to do Ruska vyslat vojska, pokud by tato myšlenka nebyla již v minulosti nejednou zdiskreditována.

Věřím, že si to ten Rus nevymyslel. A smekám.