Bylo také postaveno několik lávek přes plzeňské řeky, které propojují městskou síť s dálkovými a rekreačními trasami. Nyní se chystá otevření údolí Radbuzy kolem pivovaru, včetně cyklotras, které zase stáhnou blázny z frekventovaných komunikací. Loučíme se se zastaralou představou, že auta a kola mohou jezdit pohromadě. Pomalu se také daří propojovat radiální trasy středem města. Tam bude vždycky tlačenice, než se prosadí úmysl počet aut v centru omezit. Většina souhlasí s tím, že tato část města by měla patřit chodcům. Tak holt ten blázen na kousku své cesty sleze s kola, stane se chodcem a bude se kochat krásami starobylé architektury...

Rozvoji cyklistické dopravy pomáhá i průběžné omlazování personálu úřadů či zastupitelstev, bláznů na kolech přibývá. Pro mladší lidi je již kolo samozřejmostí. Není to móda, jak se často říká. Je to návrat k něčemu, co tu již kdysi bylo. Staré fotografie, hemžící se rozesmátými blázny, nelžou...

Ten nám to ale nakreslil, to je idylka, říkají si asi nyní mnozí nespokojenci. Máte pravdu. Buďte nespokojení a zkuste tu svou nespokojenost proměnit v trpělivé úsilí při pochodu institucemi, které tu vaši nespokojenost způsobily! To je asi to nejdůležitější, co by snad bylo možné pražským cyklistům poradit. I my v Plzni máme své kolařské legendy a tragédie, bohužel také většinou uzavřené s tím, že si za to ten člověk mohl sám... Blázen.

Pražáci, vydržte, jsme s vámi. Vaše - i naše - krásné město za to stojí. Když si je chci užít, jedu ranním rychlíkem v sobotu nebo v neděli na Smíchov a pak na kole Újezdem a zastavím se až na Malostranském náměstí. Všude je prázdno a ticho. Tlačím kolo Nerudovkou, kde si připadám jako cizinec. Doufám, že až pojedu příště, nebude na Hradčanském náměstí sníh!

Zleva mi zní loretánské zvonky a před jízdárnou již houstnou Japonci. Ale to už se řítím dolů kolem Bílkovy vily na Letnou, přes Bubeneč do Stromovky, kde žasnu nad důmyslným značením tras pro pejsky, chodce a pro nás, kolaře, abychom se nepotkávali. Na Císařském ostrově jsou právě skokové soutěže jezdecké mládeže a na šlajsně za řekou se převrátil raft.

Žabí muži se vrhají do peřejí. Dávám si u stánku v loděnici pivo a pozoruju starého pána, který tlačí své starší, ale pečlivě udržované kolo mumrajem přebíhajích rafťáků. Usmívá se a já marně přemýšlím, kde už jsem ho viděl. Pak jedu kolem řeky do Libně a ocitám se před domem, podepřeným dřevěnými kůly. Bylo to tady, nebo snad úplně jinde, někde v lese? Ano, bloudil jsem tenkrát takovou zvláštní krajinou, rovinatou, pro kolo jako udělanou, ne samé kopce, jako u nás. Úplně jsem se na těch silničkách ztratil a v jedné dlouhé áleji jsem ho potkal. Slezli jsme s kol a pozdravili se. Já hledal cestu a on kočičku...

Když mi vysvětloval, kudy se vymotám z lesa, přiřítilo se auto a oslovilo nás hlasitým zatroubením. Uhnuli jsme do příkopu a na okamžik zahlédli nasupenou tvář za sklem. Rozesmáli jsme se. Inu, blázni...