Svůj odvážný čin parta zveřejnila na internetu. Přítomny byly dokonce i dívky. Hrdinské chování chlapců jim zřejmě imponovalo. Pokud policie tyto pachatele činu dohledá, čeká je peněžitý trest nebo jeden rok odnětí svobody, již beztak dosti značně omezené.

Takové symbolické, ekonomické a sociální potrestání má těmto rozmazleným a drzým příslušníkům mládeže dát ponětí o bolesti, kterou způsobili ubohému bezbrannému tvoru. Na základě principu souvztažnosti "nečiň druhým, co nechceš, aby druzí činili tobě", je má odradit od podobného chování. Nebo je případný netělesný trest ještě více utvrdí v tom, že jejich vnímání, myšlení a jednání jsou správné a ve shodě se všeobecně uznávaným zákonem padajícího exkrementu a vlezlé kanální análně-orální loajality.

Čin mládežnické party byl přece ve shodě se všeobecně uznávaným a ze všech oficiálních míst vytrubovaným, křiklavě a přehloupě zakrývaným přesvědčením, že silnější může ubližovat a mstít se slabšímu. Uznáváme přece svobodnou soutěž? Zvláště, když ji organizujeme jiným, předem oklamaným a podvedeným slabším obětem. Nebo neznáme, že kdo nejde s námi, jde proti nám; že proti větru nelze foukat; že nadřízený má vždycky pravdu; že patříme do protektorátní civilizace toho momentálně přilezlého a silnějšího Velkého bratra, a tak dále? Nemažeme pečlivě hradní korouhvičku, aby se dobře točila ve větru, abychom věděli, kam jde vítr a potom náš plášť?

Zákon entropie všeobecně uznává celá naše kultura a civilizace - její ideologie, náboženství, filosofie, věda, politika, ekonomie, umění aj. Nikdo se přece nechce vzpírat vůli našeho všemohoucího boha, stvořitele, osudu, dějin a jejich zákonům. Vše je poplatné gravitaci a za dobrou službu otrok dostane možnost mírného odlehčení. Třeba tím, že opije sebe nebo kočku, kterou potom mučí a zavraždí.

Silnější se přece mstí slabšímu, okrádá jej, svádí na něj vinu a uvaluje na něj nelehká břemena, zákony, povinnosti, daně a poplatky. Navíc se tomu servilně musí říkat svoboda. Na spodku pyramidy se však těžko hledá slabšího a tak musí "člověk" vzít zavděk nějakým tím slabším zvířetem. Může třeba doma trápit cizokrajného papouška nebo hada. Nebo může na zahradě předhodit vzteklému psovi opilou kočku a pak ji šlápnut na hlavičku. Nelze se tomu divit.

Myslím, že takových občanů se vůbec nemusí nikdo bát - ani ostatní občané, ani jejich problematická vláda. Ačkoliv jsou dosud mladí a nezkorumpovaní, jistě se proti holi a ruce, která je bije, nikdy neoženou.

Všeobecná poplatnost zákonu padajícího kamene má však jednu velkou a zásadní chybu. Pokud si zákon entropie a gravitace uvědomujeme, jsme vědomím víceméně mimo něj a jsme tudíž do jisté míry svobodní a odpovědní za své činy a svoji dobrovolnou a bezvýhradnou podřízenost jeho samospádu. (Již jenom aktem uvědomění dokazujeme vzestupnou opačnou platnost tohoto zákona.) Jaký je potom v třeba rozdíl v odvaze politika, který slouží svým chlebodárcům a týrá občany ekonomikou, jednou prý tržní a druhdy prý plánovanou a v hrdinství mladíka, který mučí nebohou kočku? Jsou to vůbec lidé?

Jsou lidmi ti, kteří, pokud se jich to nedotýká, pro druhé srdnatě rozdmýchávají industriální i vojenské války, soutěžení, konkurenci, selekci, potlačování a požírání slabšího silnějším, byť tak činí pomocí líbivé humanistické, svobodářské a demokratické rétoriky?

Není člověkem spíše ten, kdo se postavil na zadní nohy, vztyčil se a vzepřel hlavou proti tíži padající hmoty i kříže na něj kladeného, a nikoliv požírač výkalů svého zestárlého, samolibého, rozkládajícího se, umírajícího a senilního pána?