Mně osobně nepřipadá ta jistá obnošenost a nenápaditost v odívání, kterým je český dav pověstný, jako velký problém či újma. Ani si nemyslím, že by to cokoli vypovídalo o vnitřním světě těch dotyčných, jakkoli se nám lifestylové časopisy pokoušejí namluvit opak.

Zaujaly mne spíš ty přecitlivělé reakce ve stylu: "konečně to někdo otevřel, ten vřed, ten bolavý problém!" Stejně se ale k podstatě žádný z pisatelů nedobral.

Problém dle mého soudu spočívá v tom, že průměrně vydělávající občan našeho státu si ze svého platu nemůže dovolit žít jako lidská bytost, ale jen jako mlčky trpěná či přezíraná "socka", co do práce jezdí tramvají, nosí šaty od Vietnamců a z nutnosti obráží výprodeje a živí se téměř výhradně potravinami, kterým zanedlouho vyprší trvanlivost.*) A že si ten to stav uvědomuje jako svou újmu.

Možná by stálo za to otevřít diskusi na téma, co vlastně člověk ke svému životu potřebuje? Je to výlet k moři každý rok? Je to "domeček se zahrádkou na předměstí"? Je to červený naleštěný automobil s koženými sedadly a volantem potaženým leopardní kůží? Myslím, že bychom nakonec společně dospěli k tomu, že důležité je, aby člověk měl pocit, že dostává to, co si zaslouží.

Ale pokud budeme žít v představě, že máme NÁROK na dovolené u moře, každou pětiletku nový automobil a patřičně rozlehlý byt nejlépe v centru, budeme všichni zklamaní a nešťastní. Je podle mne chyba používat materiální argumenty v tomto případě, protože množství hmotných statků je omezené, přestože rychle roste populace a její potřeby. To, na co ale máme nárok všichni, je slušnost, ohleduplnost a zdvořilost. A ta by se měla zachovávat jak při vznášení požadavků, tak i při jejich případném odmítání a kritice.

Nehodnotím teď příspěvek jistého Svobody (ani při nejlepší vůli nemohu napsat "pana"), protože ten patří do psychiatrického okénka, které zde ještě nebylo otevřeno.

Mám na mysli ty sebelítostivé komentáře reagujících přispěvatelů. Protože ani sebelítost a ufňukanost se se slušným chováním dle mého soudu neslučuje. Kam se poděla hrdost, velkorysost, sebevědomí? Dokud se budeme takto chovat, takto skuhrat a litovat se, nikdy se nedobereme toho, abychom byli schopni spolu mluvit a jednat na úrovni, kterou ke svému dobrému pocitu potřebujeme. Ztrápená a frustrovaná úřednice sjede stejně vydeptaného občana a nikomu se ani trochu neuleví. A všichni budou dál volat po zachování lidské důstojnosti a budou tím myslet hlavně tu svou.

*) Pozn. JČ: Nechtěl jsem nikoho urazit, když jsem psal o ošuntělosti, měl jsem dojem, že výrazně přibylo lidí, na nichž je vidět, že si nemohou dovolit základní oblečení. Jinak tím netvrdím, že by občan měl mít právo na přehnaný konzumerismus.