Třídění

V nejhrubším třídění je člověk mocen překvapivě mála dějů. Člověk může něco vědět. Člověk může mít o něčem názor aneb mínit o tom – a to je víra. Ať se to nábožensky věřícím, na které seslal jejich víru jejich Bůh, nelíbí. A člověk se rozhoduje.

Řečí člověk svědčí o svém vědění, nebo míní – vykládá svou víru, nebo se rozhoduje, nebo jen vypráví.

Člověk ví o tom, co svým věděním nemůže změnit – může jen změnit své vědění.

Puštěný kámen se hýbe k zemi.
Puštěný kámen padá k zemi.
Puštěný kámen je přitahován Zemí.

Hýbat se, padat, přitahovat, gravitace – co slovo, to teorie.

Člověk může mínit jen o tom, co může svou praxí po svém rozhodnutí změnit.

Věřím ve svou spásu Pánem.

Ze všech stran otloukané ubohé slovo pravda se hodí k hodnocení svědectví o vědění tím, že posluchač svědectví úspěšně opakuje poznání mluvčího, k ničemu jinému.

Úsloví pravdy víry je uvnitř sebe sporné. Víra se šíří infekcí, a to vědění nemůže. Poznat se musí odehrát.

Jak mnoho věcí, o kterých lidé věří, že je vědí, jen věří!

Lid

Podle ideologů demokracie v ní vládnou občané. Jenže občané se rádi a často nechají svést svými vůdci k nenávisti k těm druhým, jiným. Pak je z občanů dav a lůza, které musí zas jiní vůdci uklidnit – a na nějaký čas je té „demokracie“ zbavit.

Soud

Soud je posvátný rituál, obřad – je to hra tak jako fotbal, mše, pohřeb, ... Soudce a porotci poslouchají svědectví o vědění svědků a věří jim, nebo nevěří – neboť skoro nikdy nemohou poznání svědků opakovat. Soud nemůže být hledáním pravdy, je jen hledáním víry a názoru soudce a porotců.

V srpnu 2007 se v českých médiích objevila směšná věta

Žalobce Arif Salichov rozhodl, že skutek se nestal.

Logicky korektní věta by byla slabá –

Žalobce Arif Salichov míní, že skutek se nestal. Nevěří vyprávění zdánlivých svědků o něm.

Žalobce a obhájce před soudem spolu rituálně soupeří o to, která svědectví, která se jim nehodí do krámu, před soudcem a porotci zatají.

Argument

Šéfredaktor Britských listů Čulík si tučně vysázel věty (v článku Štvanice na Jiřího Čunka)

Média nesmějí zasahovat do už probíhajícího vyšetřování. Znemožní tak férový soudní proces.

Chci tuto mantru zpochybnit. Jsou soudci a porotci a priori hlupáci neschopní hodnotit promluvy lidí a neschopní hrát hru na soud? Jen takoví by soudili podle novin. Srovnej s blbým generálem ve Švejkovi, který telegramem vydal vojsku směrnici „Bližší v novinách.“

Jsou noviny a priori neschopné přinést svědectví a jen šíří názory novinářů a vyprávějí výmysly?

–Ferko, čo ty by si veril novinám, že som ja maďarský Žid? Veď sme chodievali spolu miništrovať –

–No, vieš, keby to mali podložené –

Čulíkův argument má také své komediální stránky – hojnou žeň textů odpůrců svého argumentu zveřejnil ve svých novinách. A protože všichni kritici měli co říct k případům senátora Čunka, Čulík vyvěšením jejich kritik v novinách porušil své pravidlo.

Nedávno jsem v Britských listech četl rozvláčný článek nějaké kantorky, která jím svolávala co nejpočetnější obecenstvo na „nespravedlivý“ soud s jinou kantorkou, která si nechala vyplácet podporu v nezaměstnanosti, i když už zase chodila do práce. Případ byl špatnou prózou rozpitván do mrtě.

Robustní osobnost

Štěpán Kotrba je akademický sochař. Od toho se dá čekat pádná pěst a lomoz. A vskutku, Štěpán Kotrba se v Britských listech neobyčejně rozhojnil –

• mediálně popravuje Českou televizi a rozněcuje proti ní u svého obecenstva hysterický hon na čarodějnice, přestože Českou televizí zesměšněný vicepremiér Čunek hned podal proti ní trestní oznámení. Věc je proto sub judice a Britské listy by se o ní neměly šířit;
• mediálně popravuje neblahé žalobce v případu Čunek a rozněcuje proti nim u svého obecenstva hysterický hon na čarodějnice, přestože žalobci se melou a perou mezi sebou, a jejich věc je proto sub judice.
• chudáka Čunka likviduje tento mediální bijec jen tak mezi řečí – xenofoba ze Vsetína s mravoučnými kecy, o kterého vlastně ani nejde.

Hon na čarodějnice

Obávám se, že šéfredaktor Čulík nechápe dobře smysl úsloví hon na čarodějnice.

Jakmile trestní věc začne v Británii vyšetřovat policie, věc je sub judice a média musejí počkat na rozhodnutí soudu. Jinak se soudní a policejní líčení snižuje na úroveň hysterického honu na čarodějnice. ... Kotrba právem upozornil, že informace, cíleně vypuštěné z oficiálního policejního vyšetřovacího spisu do médií, se rovnají neférovému a protiprávnímu honu na čarodějnice.

Zdrženlivost po dobu „vyšetřování“ si uvalila na sebe sama média, nebo si ji vynucují soudci? A jestliže soudci, tak proč bez odporu podléhat jejich mínění? Hledal jsem ve slovníku úsloví sub judice a našel jsem sub colore iuris – pod pláštíkem práva.

Musí média působit jen tak, že rozněcují dav k „hysterickému honu na čarodějnice“? Shora popisovaná kantorka rozněcovala dav k hysterickému honu na žalobce a soudce? To jsou dost neobvyklé „čarodějnice“.

Mohou média vynést rozsudek?

Všichni mají někdy chuť užít své moci proti druhým – soudci, žalobci, obhájci, policajti, obecenstvo, média, ... víc, než jim dovolují pravidla. Je to dostatečný důvod k jejich rituálnímu umlčení a priori?

Ad absurdum – média mohou také rozhodnout o vývoji a výsledku války. Měla by se média – podle rozhodnutí vojáků – zdržet výkladů o válce, dokud ta není čestně dobojována na bojišti železem a krví?

Nejsou mediální obrazy války nutně manipulativní a nerovnovážné? Skoro všechny ukazují stranu odesílatele – kanón pálí, bomby odpadají, raketa stoupá, ... Kolik jich ukazuje stranu příjemce, hromadnou proměnu člověka v mrtvolu?

Musí se soudní proces, o kterém svědčí média, dít špatně? Neodmítají soudci a žalobci někdy některá svědectví o věci?

Jsou, nebo nejsou obhájci utkáni ze lží? Vystavím tu své horší já, nebo své pokrytecké já?

Hospodský tlach Štěpána Kotrby

Uvedu příklad vyprávění, mýtického užití řeči (ve fejetonu Čunek může být čuně...) –

Bohužel my se zde nebavíme o autentickém čichu, o novinářském pátrání, vedené [sic] étosem veřejné služby, spravedlnosti. My se bavíme o informační převaze příslušníků tajných služeb a policie, kteří vedou soukromou válku s politiky a zneužívají k tomu novináře. My se zde bavíme o zneužití pravomoci úředního činitele. My se zde bavíme o porušení zákonů novináři. Válka se vede o vliv na výpalné, o vliv na větší pravomoci tajné služby, o vliv na podobu zákonů, o vliv nad svobodou a bezúhonností jiných. Určují, jak dopadnou volby, kdo bude oblíben a jak se které straně budou vyvíjet preference. Dokonalá vlastní ochrana, krytí a utajení, dokonalá mediální analytika, dokonale promyšlené scénáře, nasazené vlivové osoby – provokatéři a agenti na jedno použití, dokonalé styky s novináři, dokonalé styky se soudci a státními zástupci. Agentura, která vznikla před více než deseti lety, nerušeně operuje dodnes. Uvnitř státních orgánů, uvnitř policie, uvnitř bezpečnostních služeb i celní správy.

Vskutku se jen bavíme v zábavním průmyslu. Věci nedáváme víc víry než vtipu o blondýně, který se také děje v mýtickém modu řeči, ve vyprávění –

Dvě blondýnky jdou každá po jednom břehu řeky.

–Ty, jak se dostanu na druhou stranu?

–Dyť už tam seš!

Dá se v Kotrbově tlachu najít nějaké svědectví? A protože jeho bájení zažíváme jako dobré pivo, nerozněcuje nás k hysterickému honu na čarodějnice. Jen moudře pokýváme hlavou. Bažeť, kmocháčku –

Je třeba chytit obludu za křídlo a vytáhnout ji na světlo ještě prskající (Sartre).

Nekorektní závěr

Svého vicepremiéra a ministra přátelé ve vládě odhodili hned, jakmile se zesměšnil. Svého předsedu odhodí lidovečtí straníci, jakmile se jich shromáždí na jednom místě dost k tomu, aby to mohli udělat. A obecenstvo, ach, to roztroušené obecenstvo ve Vsetíně, to bude mít svého senátora ještě pět let.

Von ten senátorskej plat taky nejni k zahození!