Parafrází známého "kdo se bojí, nesmí do lesa" jsem chtěl vyjádřit podstatu toho, o čem Jan S. ve své knize píše. Pro pravidelné čtenáře Britských listů, ve kterých Jan S. občas publikuje, asi není třeba tento rébus vysvětlovat. Pro ty, kdo nečetli autorovy interpretace pohádek pomocí psychoanalytického klíče, prostě dodávám, že hluboký, tmavý les je běžnou metaforou nevědomí. A právě oblast nevědomí je pro Jana S. nekonečnou studnou (mohu-li si dovolit tento také silně metaforický výraz:) pro odhalování základních principů nejen v chování jedince, ale lidského světa vůbec. A hluboký les nevědomí věru není místo pro zbabělce.

Kniha je složená z do velké míry samostatných esejů, nechybí ani oblíbené interpretace mýtů -- tentokrát byly psychoanalyticky rozebrány pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký a také pohádka, kterou většina čtenářů bude znát z filmového ztvárnění pod názvem O statečném kováři. Je poněkud nezdůvodnitelně rozdělena do tří částí -- Základní vzorce, Kultura a Média. Zařazení esejů do jednotlivých částí někdy odpovídá, někdy by bylo možné představit si danou kapitolu na kterémkoliv jiném místě knihy. Jan S. v předmluvě sám polemizuje nad tím, zda čtenář má číst eseje seřazené za sebou. Není to skutečně bezvýhradně nutné, čtenář je v tomto smyslu hodně svobodný.

Strukturální samostatnost esejů neovlivňuje poutavost četby, ani nezastírá to, co chce Jan S. sdělit. "Velká" témata, jako třeba (post)modernita, technika, civilizace, kultura, média, náboženství, sekty, vztahy sociálních tříd jsou ruku v ruce propojovány se zdánlivě bezvýznamnými jevy současnosti, jako jsou telenovely, nakupování v hypermarketech, letité či současné popové hity nebo reklamní shoty. Autor, který často v minulosti ve svých snech "procházel zdí", se v podstatě o to stejné snaží ve svých analyticko - literárních průstřelech "realitou". Ta se v jeho režii vyjevuje s celou krásou "nevědomého" pozadí, v němž tahají za drátky takoví "loutkáři", jako falus, oralita, analita, genitalita narcismus nebo sado -- masochismus,. Za "vznešenými" pojmy Svět, Zákon či Moc se pak sebevědomě šklebí Dobrý a Zlý prs, penis nebo docela obyčejné hovno, veličiny oděné literární licencí Jana S. do jakési mrazivé upřímnosti kombinované s potlačovanou dobrosrdečností. Při čtení knihy Jana S. se můžete cítit jako divák v divadle s odhaleným zákulisím, kde se překvapivým způsobem zhmotňují a zpředmětňují mystéria odehrávající na jevišti. Divák tak má možnost nejen zhlédnout drama, ale paralelně rozplést vnitřní svět autora. Záleží zde zejména na tom, zda se potká sám se sebou.

Jak bylo již řečeno, a jak mnozí čtenáři Britských listů dobře ví, psychoanalytickým přístupem Jan S. vcelku obratně odhaluje nečekaná dramata v jevech, které jsou často považovány za samozřejmé (viz Červená Karkulka, aneb příspěvek tichá hysterky k ateismu). Ostatně v dojmu samozřejmosti vidí autor největší nebezpečí a zároveň motivaci k tomu, aby v samozřejmostech hledal jejich civilizačním a kulturním nánosem skryté nebo v obranném procesu lidské psychiky potlačené podstaty. Není přitom nutné zpozorovat v tom dávnověký a ne zase tolik unikátní princip skepse coby neopominutelné podmínky v hledání (nejen) filosofické pravdy. Jak jsme řekli na začátku, vcelku starý recyklát. Na druhou stranu ale je nutno přiznat, že Jan S. dokáže svůj myšlenkový "second hand" (drtivá většina z toho, co Jan S. říká, už bylo nějakou formou někde jinde řečeno) podávat "zábavným" způsobem, dokáže čtenáře překvapovat, dráždit ho a provokovat. Ani ve svých nejoriginálnějších interpretací přitom není zdaleka první.

Pohádky a mýty vykládali psychoanalytici od Freuda dodnes, ale Jan S. umí být svým interdisciplinárním přístupem, v němž navíc kombinuje určité historicky podmíněné (současné fenomény), velmi občerstvující. Možná to souvisí se zvláštní zkušeností příslušníka generace "Husákových dětí", k nimž mám také tu čest se hlásit, v jejichž osobnostech vnikl díky sociální dynamice, která je zformovala, zvláštní pohled na svět

. Nepochybně velkou roli zde hraje i osobní život autora, stejně jako v případě všech "zasvěcených", které fascinovala psychoanalýza. V knize se autor k některým determinujícím situacím svého života vyjadřuje, a to skutečně velmi otevřeně. Kdo kdy četl něco z díla Sigmunda Freuda, dobře ví, jak elegantně dokázal obcházet tajemství vlastní psýché, ačkoliv jeho dílo o něm říká v podstatě všechno. Jan S. je v tomto případě ještě odvážnější a upřímnější a bezelstně definuje sebe sama jako "vítězného Oidipa" i mnoha dalšími aspekty vlastního psycho -- sociálního vývoje. Nabízí tak čtenáři hodně a také hodně dává v sázku. Ve své podstatě ale podněcuje to, co považuje za kulturně důležité a o co se sám, musím přiznat poctivě, snaží -- radikální (konzervativně založení znalci recyklátu mohou s klidným svědomím číst "kritické") čtení.

Nelze pak skutečně zamezit "svádění" k pochybnostem nad těmi místy, v nichž Jan S. propojuje dominantní psychoanalytický přístup s dalšími dvěma pilíři svého emocionálního a racionálního světa -- s komunismem a vegetariánstvím. K těmto dvěma pilířům čtenáři chybí jasná cesta, po níž Jan S. došel k psychoanalýze a kterou tak dobře, ať už přímo či nepřímo, popisuje. Spojení komunismu a psychoanalýzy, z hlediska konformní morálky nehezkého pohledu na konstituci a Sílu toho, čemu jsme navyklí říkat "já", je překvapivé a Jan S. se v knize sám pokouší vztyčit mezi těmito dvěma nezávislými mohutnostmi most. Zajímavým místem v knize se tak stává konec kapitoly, v níž Jan S. interpretuje pohádku O Valibukovi (O statečném kováři). Jan S. plynule a velmi zkušeně táhne z pohádky pevné filozofické vlákno ukotvené v obecných rysech mýtu a tažené do současnosti. Je to skutečně obdivuhodný výkon. Hlavní pointa interpretace pak přichází v závěru. Kromě už dříve získaného zasvěcení v jiném smyslu, přichází hlavní hrdina, podle Jana S., k intenzivnímu prožitku solidarity. Zástupným symbolem zde má být obětování vlastního masa hrdinou v okamžiku, kdy nemá možnost obětovat něco jiného ("jeho maso je jako maso obětovaných"). Svým způsobem je k tomuto aktu donucen, pro Jana S. to však vyznívá jako akt solidární. A není samozřejmě komunismu bez solidarity. Otázkou zůstává, proč má Jan S. potřebu dokazovat, že ho ke komunismu dovedla svou "pravdou" právě psychoanalýza. A nejen ke komunismu. Akt obětování vlastního masa v pohádce o Valibukovi je zároveň vyjádřením kauzality "vědomého vegetariánství" Jana S. coby "vyvážení lidské ne-přírodnosti a ukončení války s přírodou". Je přitom podle Jana S. také vegetariánství "nevědomé, regresivní, zplozené 'zelenou mytologií`"...

Jakoby zrovna v tomto okamžiku začíná být interpretace více znásilňující a při radikálním čtení, ke kterému nás Jan S. nutí, přichází pochybnost.

Jsou však i místa, kde se Jan S. dobrovolně vzdává psychoanalýzy, jako třeba při pokusu o sémantickou dekonstrukci normalizačního hitu Dopis Svobodné Evropě, v němž byl oslavován agent StB operující dlouhá léta v "pupku" ideologického nepřítele, nebo třeba částečně v eseji Kouzlo třídního násilí a odkouzlení buržoazie. Jednak se mu to ale úplně nedaří, když sám hledá "jinou úroveň ukotvení" vlastních interpretací, a jednak se při odložení psychoanalytického skalpelu Jan S. stává trochu méně "kriticky čtivým", ačkoliv radikalitu rozhodně neztrácí ani v těchto okamžicích:). Někdy také velmi složitě dochází ke vcelku banálním závěrům, jako že "Dělnictvo a buržoazie jsou dvěma neoddělitelnými složkami jediného příběhu zvaného Novověk, dvěma tvářemi jednoho procesu." To je jistě možné konstatovat i bez tolik originálního přístupu, jaký si Jan S. osvojil. Je pravděpodobné, že různě poučený čtenář může najít různé podobné případy zbytečně komplikovaného případu, pro jednoho čtenáře jich však určitě nebude mnoho:)

Ale vraťme se zpět k psychoanalytickému přístupu, který je bezesporu dominantní a jenž si Jan S. zvnitřnil skutečně virtuosním způsobem. Natolik, že atakuje a dobývá hranici mezi rozumem a vírou. Jan S. v jednom z vícero vyznání říká: "Freudova pravda je univerzální, absolutní, náboženská, mystická."

Jinde Jan S. popisuje, jak se stal vyvoleným (stal se vítězným Oidipem). Nejsem si jist tím, do jaké míry to myslí s nadsázkou a do jaké míry je tím skutečně uhranut. Pokud ale vezmeme v úvahu, že ve Freudově -- nesporně velkolepém -- dekódování lidské psychiky vidí nejen pravdu, ale zároveň i víru ("Ani Mojžíš nikoho neobracel na víru, věděl, že víra patří jen připraveným a odvážným"), je dobré ptát se proč.

Možná proto, že Jan S. je mystik, ale je mystik upřímný. Jeho mystérium se nehalí do mlhy metafyzických halucinací, naopak řeže, obnažuje a boří náboženské kulty, ať už je jejich totem jakýkoliv. O to více fascinující je přiznaná náboženskost, přitakání prorockému principu okcidentální civilizace kořenícímu v "divokém židovství", vysmívání se slepé cestě filosofie, kterou "vymyslela parta řeckých teploušů jako první druh městské zábavy", návrat před tento vrtoch rozumu k rozvzpomenutí se na to, kdo jsme, odkud přicházíme a k prorokování toho, kam jdeme. Jan S., vyvolený "vládce tlampače" na pouti zvané svět, o němž sem tam vykřičí nějakou pravdu. Pošetilé? Snad, ale stojí za to si to nejprve přečíst a teprve poté určit, kde končí pravda a začíná náboženství. Protože i když Jan S. nepochybně popisuje svůj vlastní svět, se všemi démony, které v něm viděl, potkal a s nimiž svádí boj, nelze ho tak jednoduše odmítnout. Konstituující fragmenty jeho popisu světa, ve větší či menší míře, v sobě najde každý z nás. Pokud má odvahu "jít do lesa" a přiznat si to.