Pokud se občas hovoří o ,,národních zájmech" mají ti osvícenější na mysli jak národní kulturní minulost, právě tak jako budoucnost v rozměru nadprofánním, a nikoliv jen kvóty povolených komodit čehokoliv z Bruselu. Autorka končí neúnosným tvrzením, které může být nejvýše jejím osobním, navíc obtížně obhajitelným názorem. Ani já si nečiním vzhledem k omezenému prostoru nárok na úplnost. Ze všech tragedií postupně vyjímám ty, které charakterizují danou epochu vývoje.

Zmiňuje-li paní Hlinovská výše škod v USD, neříká, zda se jedná o odhady krátce po vzniku loupeží, či pozdější, nebo dnešní. Jsou to matematicky vyjádřené virtuální veličiny, které jsou objektivně vzato pouze hrubě orientační, navíc matoucí. Extremní rozdíly prodejních cen uměleckých děl v čase jsou způsobeny tím, že jdou směrem vzhůru. V čase nevzrůstá pouze ,,tržní hodnota" uloupených skvostů umění, ale hodnota umělecká i kulturně historická. Je zpravidla tak vysoká, že se nedá číselně vyjádřit. A už vůbec nelze objektivně posoudit duchovní dimenzi škody pro národní kulturní prostředí země ze které bylo umělecké dílo odcizeno. To platí zcela obecně.

Příklad : Finanční odhad všech škod v r. 1700, způsobených rabováním švédských vojsk generála Konigsmarka hovoří o částce vyjádřené celkovou částkou 12, 000 000, 00,- tehdy platných zlatých. Dokáže dnes někdo převést v té době vypočtenou částku do platného ekvivalentu současných světových měn a připočítat tržní rozdíl daných uměleckých děl tehdy a dnes? To je tak mimořádně obtížné, že se odhady i renomovaných kunsthistoriků budou nutně rozcházet. Vycházím,li z teze ekonoma ing. Václava Klause, který tvrdí : Vše co je spočítatelné je i uhraditelné, kladu si v těchto souvislostech otázku: Existuje možnost vyjádřit kulturně historickou hodnotu ztrát pro národ, jeho vzdělanost a v prospěch budoucnosti národní existence ? Obávám se, že nikoliv.

Učitel národů, nebo inspirátor gigantické loupeže?

Obecné veřejnosti nejsou zpravidla známy děje z odborného, profesního prostředí, které je uzavřené vnějšímu laickému světu. Příklad : Před pár lety se v ústním podání objevila teze českého kunsthistorika PhDr. V., že duchovním otcem švédského lupu měl být údajně J. A. Komenský. ( O co své přesvědčení opíral, ví nejspíše jen on sám.) Komenský měl prý předat kompletní seznam všech uměleckých děl Rudolfových sbírek švédské Královně Kristině. Traduje se její údajný výrok před válečným výpadem vojsk: ,,Pokud přivezete Habsburkovy sbírky, udělám z vás vzdělaný a vážený národ." ( Konec tradovaného citátu. ) Velmi pochybuji o tom, že se švédský národ stal vzdělaným díky vlastnictví uloupených kulturních pokladů odjinud. To je závažný příklad toho, že vzdělanost a duchovní rozměr jednoho národa nemohou být spoluutvářeny uměleckými díly, která nemají vnitřní kulturní souvislosti s tím, co bychom eufemisticky mohli nazvat duší národa. Mnohé kulturní a civilizační vzorce jsou totiž vzájemně nekompatibilní.

Pokud by byla teze o duchovním otcovství tohoto záměru Komenského doložena, mohl by padnout mýtus mravní velikosti giganta, který má nadnárodní rozměr. Obávám se, že zůstane jen při spekulaci, neboť je neprokazatelná. Za prvé není známo, zda za života Rudolfa II. měl Komenský vůbec přístup na císařský dvůr. Pokud ano, nevíme, zda měl přístup do Kunstkammer, poněvadž tato výsada patřila jen vyvoleným, anebo nejbližším z jejich okolí. A pokud i to by bylo možno prokázat, je nemožné, aby jedna fyzická osoba i s paměťovou kapacitou současného PC dokázala tehdy pořídit kompletní seznam přesahující cca 1.500 položek. Shrňme si fakta :

Korespondence se švédským kancléřem Oxjensternou zvaným tehdy ,,hvězda severu" byla čilá, právě tak jako byly silné respekt a úcta ke švédskému králi Gustavu Adolfovi II. Bylo zřejmě více společných plánů, které po prohrané bitvě u Lutzenu, kdy král GUSTAV ADOLF padl, skončily. Víme, že Komenský byl dlouhodobě finančně podporován tajemnou, dnes neznámou osobností vysoké švédské společnosti Van Geerem z Norkepingu. Faktem je, že následnice koruny Kristina si Komenského oblíbila. Je známo, že ho přijala na svém dvoře opakovaně. Motivy by tedy mít mohl mimo jiné proto, že Habsburky nenáviděl, spatřoval v nich nepřítele českého a moravského národa a nedal by se tedy jeho počin vnímat jako ,,vlastizrada". To je tak vše. Navíc proč by dělal seznamy,,pro strýčka Příhodu" dlouho před Bílou Horou, před násilnou rekatolizací a Růžovým paloučkem ? Tato spekulace se zdá být lichou, národní mýtus zcela zřejmě nepadne. Chybí důkazy a ty musí být : relevantní, explicitní a zpětně ověřitelné. Zemřelý historik a spisovatel PhDr. Dušan Třeštík už mi ani ostatním k naší společné lítosti neodpoví.

Velkoněmecká říše a její kořisti v Č.S.R.

Je vcelku dobře známou kapitolou dalšího z gigantických lupů a je známa téměř do detailů. Itinerář pro státem řízenou loupež na dobytém území tehdejšího Československa byl dlouho chystaným kolektivním dílem odborníků nejen z Velkoněmecké Říše, ale rovněž českých kolaborantů, koloušků a vrtichvostů. V podrobnostech odkazuji na studie a odborné znalosti českého historika PhDr. Žáka, který se této problematice dlouhá léta věnuje. Postrádám přirozenou otázku paní Hlinovské: Proč české vlády od r. 1989 neřešily důsledně problematiku navrácení všech uměleckých děl ukradených Říšskou brannou mocí od r. 1939 do r. 1945, když tvrdí, že naše vzájemné vztahy jsou od r. 1989 údajně na té nejlepší myslitelné úrovni ?

Českoněmecký fond budoucnosti by měl mít zabudovány mechanismy navrácení všeho, co bylo uloupeno. Bez podmínek z druhé strany. A pokud tak naše diplomacie činila, tak s jakým výsledkem ? Otázka : Jsou-li positivní výsledky proč naše veřejnost o nich nic neví ? PhDr. Žák ještě v prosinci 2005 konstatuje v rozhlasové besedě, že České republice ze S.R.N. z uloupených položek nebylo vráceno nic.

Důležité okolnosti : Právní kontinuitu Velkoněmecké Říše se S.R.N. nikdo nikdy nezrušil, právě tak jako nebyla zrušena právní kontinuita komunistického Československa a obou polistopadových subjektů mezinárodního práva, tedy i současné České republiky. Čtenáři i já budou českému Ministerstvu zahraničí jistě vděčni za objektivní zprávy v dané věci.

Internacionální rozměr kulturního zločinu 1945 -- 1989

Paní Hlinovská vynechala etapu vlády jedné strany za dobu 41 let a důvody zná jen ona sama. Nezmínila divoké rabování církevních a světských uměleckých děl a kulturně historických artefaktů nedozírných hodnot mezi lety 1945 -- 1950. V té době se událo mnohé zlé. I to, že jeden z klášterů obsahující velkou unikátní knihovnu ručně psaných a iluminovaných originálů, vzácných prvotisků a herbálie shromažďované od 15. století až do tehdejší doby se stal terčem ostrého dělostřeleckého cvičení československé lidově demokratické armády. Neuvěřitelný případ barbarství, kterého se dopustila nikoliv armáda cizí mocnosti, ale armáda československá a nikoliv za válečného stavu, ale v době míru. Jinak civilní oblast byla uzavřena pro veřejnost, a po střelbách zůstaly jen části obvodových zdí rozsáhlého komplexu historických budov. Přiopilý důstojník z ,,cinkajícím plechem" na prsou se pionýrům v Karlových Varech ještě v r. 1961 chlubil : ,,Hořelo to celej tejden". ( Hasičské sbory nebyly do oblasti vůbec vpuštěny.)

Autorka nezmínila ani kapitolu kdy kradli straničtí funkcionáři. Otázka : Kam se poděla sbírka uměleckých děl ,,z majetku" ministra vnitra komunistické vlády Baráka ? (údajně přes 200 obrazů ). Za zvláště barbarský počin jedné z komunistických vlád je nezbytné považovat projekt takzvaných,,Sdružených sbírek". Pro ty, kteří nejsou pamětníky, dodávám : Kdosi z komunistických ,,kultůrtrégrů" přišel na nápad svézt ze všech památek umělecká díla a artefakty podle svého druhu každý vždy do jediného památkového objektu? Objem loupeží vedoucí k ziskům bez právního důvodu soukromých osob,nebo škody vyplývající z vandalství dnes nikdo nespočítá. Výsledek: Přirozená autenticita prostředí původních zámků a hradů byla rozmetána tak, že to nikdy nikdo nedá dohromady. Katastrofa pokračovala: KSČ zřídila za ministra Zd.Nejedlého zvláštní komisi, ta sbírkové fondy uměleckých děl a artefaktů zkoumala z marxistických ,,ideologických"hledisek.Co dle jejího mínění nesloužilo ,,socialistickému člověku", bylo prostřednictvím P.Z.O. ART CENTRUM vyváženo do všech světových dražebních síní a prodáváno ,,za valuty". Výtěžek šel složitými penězovody zpět na ledacos. Zejména na ,,internacionální podporu osvobozeneckým hnutím", navíc celá dlouhá léta. Ty prostředky nešly tedy jen na kulturu, ale na Kalašnikovy a Semtex, i na uzavřené výcvikové prostory a kursy pro teroristy odkudkoliv z celého světa.

Kulturní zločiny pokračují 1989 -- 2007

Čas oponou trhnul, komunistický systém se zhroutil a po čtyřech letech práce autorů, umělců a spolupracujících právníků UNIE VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ ČESKÉ REPUBLIKY v r. 1992 neuznala vláda premiéra Pitharta v r. 1992 za vhodné pustit ani do prvého čtení Poslanecké sněmovny pracovní varianty ZÁKONŮ O KULTUŘE. Několik z nich bylo věnováno důsledné ochraně uměleckých děl. Na přímou otázku v červenci 1992 v kulturní komisi OF mě premiér Pithart sdělil: ,,Nikde na Západě je nemají, my je nebudeme mít také" Za pět let v r. 1997 uveřejnily všechny naše celostátní deníky ( vč. Lidových Novin ) článek převzatý ČTK z britských TIMESŮ. Titulek : Č.R. UTRPĚLA OD R. 1989 NA SVÝCH UMĚLECKÝCH DÍLECH NEJTĚŽŠÍ ŠKODY OD TŘICETILETÉ VÁLKY. Autor: Vysoký představitel a odborník New Scotland Yardu. Předseda Senátu JUDr. Pithart mně k věci sdělil : ,,No -- my jsme to tehdy podcenili". Psal se r. 1997. Otázka, kterou si po přečtení fundované studie experta v potírání podloudného obchodu s kradenými uměleckými díly ( pouze v Británii ) čtenář položil byla prostá : Proč tento vysoce postavený funkcionář volil formu otevřeného sdělení, navíc v renomovaném britském tisku a nevolil formu vnitřního, obvyklého diplomatického kanálu ? Jedna z možných odpovědí je, že očekával adekvátní odpověď v podobě zkvalitnění práce naší strany. ( Na všech úrovních. ) Další otázka: Jestliže komunistické vlády aktivně iniciovaly a režírovaly kulturní loupeže na úkor kulturně historického prostředí země, kterou měli spravovat co by odpovědní hospodáři ve prospěch příštích pokolení, jak nazvat chování všech po sobě jdoucích polistopadových vlád ? Bezradností ? Nekompetencí ? Neschopností ? Kalkulem zlých úmyslů od samého počátku ? Kladu nejenom sobě dvě historické a osvědčené otázky : ,,QUI BONO ? " -,,QUI PRODEST ? "

Ostatně situace se do značné míry ve své kvalitě změnila k horšímu. Hranice již neexistují, celní kontroly jsou zapomenutou minulostí, prostředí organizovaného zločinu a obchodu se internacionalizovalo v celém prostoru zemí Schengenu a vzkvétá. Navíc Česká republika se z prvotně rabované země stává zemí cílovou pro odcizené umělecké předměty v sousedních zemích. To je naprosto nová kvalita celého souboru souvisejících problémů. Poměry eskalují v závislosti na ekonomickém růstu a kupní síle domácích milovníků umění. A naše P.Č.R. stále pracuje podle starých pracovních schémat, zjevně je rozsah problematiky přesahuje a zřejmě nedokáží pružně reagovat na dynamicky se rozvíjející vnější okolnosti. Příklad : Pokud se po dlouhých měsících pečlivé práce kriminalistů podaří odcizená umělecká díla zajistit, ještě na našem území, díky trpělivé a mravenčí práci se zabrání nelegálnímu vývozu nedokáží naše orgány zajištěná umělecká díla ztotožnit s oloupenými legitimními vlastníky. A co teprve osudy mnoha set položek uměleckých děl, které jsou české straně za celá léta vracena národními policiemi sousedních zemí ? Hnijí v depozitech a svého vlastníka příslušné orgány neznají. Otázka : Existují způsoby a metodika, alespoň k částečnému odstranění těchto důsledků ? Odpověď: Existují. Je zde metodika, která to umožňuje a očekává svého realizátora. Zdá se však, že chybí poctivá vůle celý soubor problémů řešit. Termíny od voleb do voleb nepřejí systematické práci na stále expandující problematice a přerušení kontinuit je zejména v této oblasti záhubné pro věc samu.

Historie a současnost ve výtvarných uměních

( Aktuální vsuvka.)

Dosud bylo hovořeno o uměleckých dílech, nikoliv o umělcích. Krátce : Málo kdo z občanské veřejnosti dnes ví, že vidění hodnot skrze prizma Klausů, Dybů, Ježků a ctihodných ministrů kultury, zvláště pana Uhdeho jako vrchního hrobaře vrhlo obory profesionálních výtvarných umělců o celých 100 let zpět. Vítám všechny čtenáře na počátku třetího tisíciletí zpátky v poměrech Rakousko-uherské monarchie. Ve všech svých oborech výtvarných umění se nacházíme přibližně v r. 1890. Zmiňovaní výtečníci dočasně postižení mocí odvrhli a zlikvidovali škrtem pera celý kulturní vývoj naší společnosti ve výtvarných uměních. Je zatraceno celoživotní úsilí řady mimořádných osobností prezentující národní kulturní prostředí mnoha generací ( kterých si vážil okolní svět více než domácí scéna.) Namísto toho, že měla být zlikvidována jen ideologická dogmata a ty části komunistické praxe, které měly politický charakter zmizelo vše. Byly zapomenuty oborové zvyklosti, postupy a metodika odborné praxe, která se přirozenou cestou vyvíjela až po sovětizaci celé naší společnosti. Zmizely odborné oborové umělecké komise, které měly významnou funkci : Modelovaly a artikulovaly úroveň současné umělecké tvorby jednak směrem dovnitř profesního prostředí, ale současně i ven. Dnes nikdo ( ani vrcholné orgány státní správy nedokáží ani vypsat řádnou výtvarnou soutěž na umělecké dílo. ) Výtvarný umělec se stává zneužívanou námezní silou v duchu svévolně artikulovaných pseudopravidel, která vycházejí z Obchodního zákoníku a zcela opomíjí nový Autorský zákon, který jednak nikdo nerespektuje z důvodu, že je špatný a proto, že není ve státě síly, která by donutila jakýkoliv subjekt ho respektovat, dodržovat a ctít. Zpět do historie. Co s tímto vpravdě neúnosným stavem chtějí pachatelé ohavných kulturních zločinů udělat mě známo není.

Umělecké dílo jako hodnota trvalá

( Kategorie vymykající se pouhému účetnictví.)

Vycházím z teze, že umělecké dílo "v objektu" je vnitřním sdělením autora. Fakt, že se může stát předmětem obchodu, není primárně rozhodující a výše prodejní ceny uměleckého díla v daném čase nemusí vyjadřovat jeho skutečnou hodnotu. Je otázkou vzájemné dohody. Navíc : Umění a umělecká díla představují kategorii, která se vymyká standardním účetnickým počtům již proto, že obsahují hodnoty které nelze změřit, zvážit, ani jinak kvantifikovat v přesných kategoriích účetních režimů. Je naprosto nerozhodující, zda je prvotně oloupen jednotlivec jako fyzická osoba, nebo stát. Součet všech kulturních majetků představuje to, co tvoří bohatství národa a státu.

K téměř závěrečné poznámce článku Evy Hlinovské. Tvrdí, ( cituji ) : ,,A v 21. století už začíná být jedno, jestli jsou Elginovy vlysy ve Velké Británii, Francii, Řecku nebo Španělsku." ( Konec věty a citátu.) Pokud by měla mít pravdu, pak je mi záhadou, proč řecká vláda usiluje o navrácení všech uměleckých děl nejenom ze sbírek Britského Královského muzea, proč staví prostorově předimenzovanou moderní budovu svého Národního muzea, proč o totéž vyvíjí maximální úsilí Egypt a další dříve okradené země?

Obávám se, že výrok paní Hlinovské je hrubý paralogismus a opakuje účelová tvrzení mnohých před ní. Užívali jej v různých dobách jednak pachatelé, a překupníci resp. jejich ,,alter ego" když umenšovali rozměr svých vin za loupeže uměleckých děl, pak obchodníci s uměním, kteří ve snaze očistit se od těch dříve jmenovaných činí zpravidla vše možné aby ujistili společenské prostředí o své zaručené počestnosti a mravní bezúhonnosti a tvrdí to i ostatní. Ku příkladu i technokraté a ekonomové s rozhledem nejvýše od jedné mezinárodní bankovní instituce k druhé. Obávám se, že jeden z nositelů této zhoubné teze zůstal dodnes neústupný stejně tak, jako ve svých názorech na klimatologii a estetiku v architektuře. Zvláště pozoruhodné výroky Václava Klause postupně v jeho všech veřejných rolích jsou zpravidla otřesné citáty a teze, které nejsou ničím jiným než bezcennými floskulemi, kterými významným způsobem škodí. V souvislosti s faktem, že naše země zvaná dříve Kulturní pokladnicí Evropy je brutálně vykrádána od r.1989 až do dnešních dnů v rozsahu, který je v dobách míru historicky nesrovnatelný ucedil ( cituji ) : ,,Až budeme bohatší,tak si je koupíme zpět". ( Bez komentáře).

Paní Hlinovská naprosto ignoruje fakt prověřený kulturní historií celého světa, že: Autenticita přirozeného historického prostředí je kromě uměleckého díla samotného primární hodnotou. Umělecké dílo, kulturně historický artefakt může v celé síle svého vnitřního poselství a umělecké síle plnit svojí základní funkci v autentickém prostředí svého vzniku, či tam, kam je přirozené a legitimní vlastnické vztahy usadily. V tomto ohledu sdílím stejný názor jako kdysi český historik Václav Novotný, první ředitel Městského Muzea Hlavního města Prahy PhDr. Antonín Novotný ( do r. 1939 ), PhDr. V.V. Štech a mnozí současní kunsthistorici a kolegové. To je primární faktor od kterého se mimo jiné odvozuje i duchovní svět a úroveň obyvatel každého starého národního státu.

(Autor je profesionálním výtvarným umělcem ve svobodném povolání od r. 1967.)