Černobílé vidění, které nám veřejnoprávní televize (opět musím připomenout: ze zákona povinně placená občany - svými klienty) místo otevřené diskuse ukázala, tak bohužel dokládá, že stejně jako kdysi "za totáče", musíme být i dnes k veřejným informacím velmi obezřetní. Duch pořadu ČT byl jasný: NATO bylo uskupení, kterému v žádném případě nešlo o světovou nadvládu či ovládnutí nepřítele, ale pouze o ochranu svých členů. Varšavská smlouva oproti tomu bylo sice formálně obranné uskupení (vždyť také vznikla o řadu let později než NATO a sama sebe zrušila -- což pro někoho zřejmě nejsou žádné faktické argumenty...), ale každému musí být jasné, že chtěla vojensky ovládnout Evropu a řeči o obranné úloze byly pouze zastíracím manévrem.

Zatímco před rokem 1989 jsme k hodnotným informacím nemohli veřejně přicházet z objektivních důvodů (hrozící ruka Moskvy), dnes bychom měli být teoreticky svobodni. Aktuální stav diskuse na ČT však tento názor bohužel vyvrací. Nevím, zda je příčinou pouze určitá nevědomá informační "zastydlost" tvůrců pořadu, nebo zda jde o vědomou manipulaci v určitý prospěch při plném vědomí historické pravdy (ostatně najít ji celou a kompletní neumíme a umět nebudeme). V obou případech to však nevypovídá o zralé profesionalitě tvůrců pořadu. Představa, že na světě existuje 100 % bílá strana -- NATO a 100 % černá špatná strana - Varšavská smlouva, mi připadne velmi dětská a naivní. Je mi líto, že tvůrci tohoto jinak velmi podnětného pořadu nedokázali udržet vyšší míru objektivnosti. Ale zřejmě ještě i dnes, 18 let po převratu, takto silně působí různé emoce a předsudky.

Závěrem jen stručně: Cítím velmi vážnou obavu (emočně jako existenciální strach) -- a také historie to bohužel naznačuje skrze skutečnost, že lidstvo zatím nikdy dlouho nevydrželo bez velké válečné pohromy -- že možná postačí velmi málo a opět dojde k rozsáhlému válečnému konfliktu s mnoha miliony obětí, které budou především na "jejich" (rozuměj jejich, "černé") straně. Proto velmi pozorně sleduji veškeré diskuse "o vině a nevině", protože i dnes je (kupodivu) ještě stále v určitých situacích vyžadován široký souhlas veřejnosti (avšak jak zjišťujeme v případě radaru -- nikoliv ve všech).

Mistrnou taktikou každého, kdo chce provést svůj vojenský agresivní záměr, je proto využít "poctivého" názoru nevědomých lidí, kteří to myslí "upřímně". V ideálním případě se tito lidé najdou sami, jen jim bude cesta lehce připravena, lehce umetena. Jejich hlas bude dobře slyšet, ten druhý nikoliv.