O historii si lze myslet cokoliv -- ať už jsme na postu diváka nebo dramaturga, ovšem v tom druhém případě bychom svůj subjektivní názor, resp. ideologické hledisko, měli upozadit, zvláště, pracujeme-li ve veřejnoprávní televizi. Bohužel Kučera na toto velmi základní pravidlo zapomněl, a tak se debata změnila v monolog, kdy ti, jež seděli na pravé straně od moderátora (vojenští historikové Burian a Minařík) pronášeli "výklad" minulosti, zatímco pokud se k němu chtěla vyjádřit "levice" (tj. gen. Vacek), byla napadána, přerušována, ironizována. Není divu, že generál tak postupem času na jakékoliv vysvětlování rezignoval a jako správný voják se opřel do protiútoku.

Jestliže moderátor pronese větu "Vy nemůžete tvrdit, že vzdělaní lidé [nemluví pravdu]", jíž chtěl v závěru pořadu umírnit rozhořčeného generála, vyslovuje něco, co patří spíše do předrevoluční éry. Jaký mají na pravdu monopol tzv. vzdělaní lidé? Ve světě postmodernismu, kdy by média měla reflektovat diskontinuitu znalostí a spíše je uvádět do vzájemných vztahů a být si vědoma, že doba metanarativních příběhů je již dávno pryč, přinesla ČT pořad, který byl kladivem na generála Vacka.

Ovšem ani ideologický svět "pravice" nebyl moc konzistentní, naopak. Souvislosti bylo možno nalézt jen velmi těžko či jen po tématu a namísto toho, aby se pronikalo do hloubky, ulpívalo se na absurdnostech, jako zda lze dojít do Lyonu za osm dní. Když tak autoři do pořadu vkládali záběry z filmových týdeníků, potažené groteskní patinou světa za železnou oponou, neironizovali Varšavskou smlouvu. Ironizovali sami sebe -- stejně jako ideologové totality i oni vedli monolog, nikoliv vyvážený dialog, i oni vytvářeli prostředí, v němž jeden názor ubíjí druhý (či spíše osobní zkušenost, jelikož generál nebyl historik), zesměšňuje, vyvyšuje se.

A přitom sami nabídli dramaturgické východisko -- konfrontovat generála Zachariáše z dokumentárních vstupů s Vackem, neboť oba jako praktičtí generálové by měli mít stejné zkušenosti, přesto se však ve svých vzpomínkách rozcházeli. Zde by nastal prostor pro kontrast, jenž by mohl přinést i jisté poznání. Ne v tom, že skupina soudobých historiků, jakkoliv jejich odbornost může být vysoká, ubije někoho, kdo vlastně ani dějiny nikdy nestudoval.

Zřejmě dramaturgie chtěla kontroverzní téma, vytvořit konflikt. Chtěla mít "šťávu" jako její komerční sestřičky. Kvalita však nezávisí na tom, kolik lidských životů v pořadu pošlapeme, kolik osobních prožitků zdecimujeme "objektivním" názorem vědy -- ale spočívá v tom, že se pokusíme lidské nitro odhalit. To se však musí činit -- jak říkal Jan Špáta -- jemně a s pokorou. Nikoliv s obrněným transportérem za zády.