Nemíním se kriticky pouštět do názorů pražských radních – v každém je určitě něco užitečného. Napadlo mne ale, že vyjadřovat se umím také a i názory na dopravu, v Česku obecně a v Praze především, mám. Před loňskými pražskými krajskými a obvodními volbami jsem je dokonce, jako disciplinovaný člen mé místní organizace ČSSD, nabídl s mnohaměsíčním předstihem mým spolustraníkům jako součást naši pražské volební kampaně. Schůze vedení obvodní organizace mé návrhy bez námitek schválila, ale nikdy nepoužila, ani nepředložila krajské programové komisi (pokud nějaká vůbec byla). Z toho jsem si vyvodil důsledky.

Pravdou zůstává, že na rozdíl od skvěle promyšlené a uskutečněné volební kampaně ODS na všech úrovních , sociální demokracie v Praze prakticky žádnou skutečnou volební kampaň nevedla. Není pak divu, že bez ohledu na trvalou dominanci v hlavním městě, ODS volby drtivě vyhrála. Pan primátor si přitom pomohl nabídkou 'Dejte mi pět minut, já vám dám čtyři roky‘, aby si po volebním vítězství vzal dvouměsíční dovolenou a odjel se na vrchol světa rekreovat. Asi si musel po namáhavé a vítězné kampani odpočinout horolezením, slovo ovšem porušil dost rychle. Nemíním mu to vyčítat, to by měla dělat například sociální demokracie v Praze. Ta ale po prohraných volbách dál odpočívá.

Pokud jde o trvalou pražskou dopravní kalamitu, ta sužuje především prosté občany všech kategorií, ať chodí, nebo jezdí čímkoli. Pár relativně prostých opatření by jistě všem výrazně ulevilo. Jde mi o vymýcení nejméně dvou obtížných nešvarů:

1. Praha patří mezi světové metropole nejnavštěvovanější turisty zvenčí – domácími i zahraničními. Velká část jich přijíždí autobusy, které se pak zabývají masovou osobní dopravou městem. Zabírají také neuvěřitelné množství parkovacích ploch, rezervovaných výhradně pro ně po celém městě, včetně nejfrekventovanějšího centra. Zabírají také část práce těm, kdo se živí individuální osobní dopravou i část příjmů dopravnímu podniku. Město si jistě za takové parkování „přespolních“ vybírá poplatek, ovšem na úkor utrpení svých obyvatel. Znám řadu turisticky frekventovaných měst ve světě, do nichž autobusy zvenčí – kromě linkových, jež mají stanoviště na svých konečných – vůbec nesmí. Místo toho mají turistické autobusy, domácí i zahraniční, zřízená velká parkoviště na hlavních příjezdových trasách za městem. Tam samozřejmě také musí zaplatit poplatek. Do města k ubytování pak vozí turisty místní minibusy, ať už městské, či soukromé. Ty pendlují podle svého jízdního řádu, parkovat mohou tam kde místní doprava, ve městě se vytvoří nové pracovní možnosti, poněkud se uvolní dopravní stres i mnoho míst k parkování pro obyvatele a občany vůbec. Zmizí též nešvary jichž se běžně a většinou beztrestně dopouštějí řidiči zájezdových autobusů a většina z nás, včetně odpovědných politiků, si poněkud oddechne. Je možné, že kvůli vytvoření okrajových parkovišť bude nutné pozměnit územní plány – nejen Prahy ale třeba i předměstských obcí. Ale s takovou věcí by si zvolení správcové hlavního města měli být schopni relativně lehce poradit. Nejednou si poradí i se složitějšími problémy a třeba i přes hlavy svých voličů. Kdyby tato má úvaha měla padnout na živnou půdu, mám též živě před očima počínající honbu minipapalášů s „dobrými kontakty“ o vykupování vhodných pozemků u hlavních tahů za městem. Ale to by se snad i dalo uhlídat a udržet v mezích – konec konců, na co máme zákon?

Praha není moderní město, vybudované se širokými víceproudými tepnami v  řídce obývané zemi, ale historický skvost s dopravními omezeními, jež tomu odpovídají. Rád bych věděl, jak si městští radní a zastupitelé představují pořádání olympiády za stávajících okolností, kdy navíc k popsaným problémům zažíváme neustálé uzávěry, objížďky a přestavby všeho druhu. A to jsem se ani nezmínil o průjezdech kamionové a jiné užitkové dálkové dopravy hustě obydlenými částmi města. I zde totiž platí, že nákladní doprava si nemá rutinně zkracovat cestu obytnými čtvrtěmi, což je v Praze prakticky bez výhrad tolerováno.

1. Tím se dostávám k jinému trpěnému nešvaru, k parkování užitkových vozidel, mimo jiné autobusů a těžkých nákladních automobilů, včetně tahačů s návěsem v rezidenčních čtvrtích, nejednou i na rezidenčních parkovištích. Kdokoli projde s fotoaparátem sídliště a kdysi klidné rezidenční části Prahy, může zasypat média průkazným materiálem. K věci patří, že zmíněná vozidla jsou běžně zaparkována v rozporu s předpisy, zcela nebo částečně zakrývají rozhled a nevím o jediném případě, kdy by takové vozidlo bylo odtaženo, či aspoň registrováno a řidič, majitel, nebo oba byli potrestáni. Kdyby se to totiž dělo, tyto nešvary by relativně rychle vymizely, úplně nebo aspoň částečně. Jsem přesvědčen, že by ubylo stresu a všem občanům Prahy by se žilo o dost lépe. Městská i státní policie by tak prospěly občanům víc, než když někteří jejich příslušníci posilují své ego šikanováním řidičů soukromých osobních automobilů za drobné, často nesmyslné a nevýznamné prkotiny.

A pokud by média věnovala zmíněné problematice pozornost, veřejnost by jistě tento užitečný druh „investigativní“ žurnalistiky, prosazující dodržování zákonů a předpisů v zájmu obyvatel, náležitě ocenila. Takový investigátor by dělal své řemeslo v zájmu celé společnosti a nemusel by přitom sám požadovat výjimky ze zákonů a předpisů, k nimž stejně není oprávněn.