Axiom, který pan Klíma přijal, není originální. Je to prastarý, tradiční axiom zbabělého Čecháčka, jehož předek byl kdysi, v sedmnáctém století, jednou hluboce deprimující zkušeností tak zdeptán, jehož sebedůvěra byla tak důkladně rozmetána, že se jeho potomci později vždy raději přikrčili, než aby hájili svá práva, svou svobodu a svou etnickou existenci. Jejich kultura na čas skoro zanikla. Jejich jazyk se vytrácel v dialektu. Tento axiom není dnes zdůvodnitelný logicky ani historicky a svou spornou akceptaci čerpá jen z primitivního zdroje selského rozumu, totiž z nereflektující tradice: "Vždy se to u nás tak říkalo, vždy se u nás tak myslelo, vždy se u nás tak jednalo, nemůže to být tedy špatně..."

Ale může. Tradice není než soubor kolektivních návyků o jejichž správnosti je dovoleno pochybovat. Návyků určité kulturní oblasti, které mají stejné vlastnosti jako návyky individuální. Tradice je tak říkajíc kolektivní "železná košile". Protože je tradice svou podstatou statická, nebere v úvahu ani časovou ani prostorovou variabilitu a je ze svého principu téměř vždy ve svém úsudku nesprávná. Návyk je přesto často preferován, protože usnadňuje myšlení, anebo lépe, eliminuje nutnost úvahy. Proto se celoetnickými anebo třeba jen lokálními tradicemi řídí většinou lidé s nízkým vzděláním a nízkou inteligencí, lidé, kteří jsou buď neschopní anebo líní samostatně přemýšlet. Někdy může být návyk neškodný, pokud je aplikován v oblasti, kde je jím způsobená chyba zanedbatelná, jindy ale i smrtelně nebezpečný. V každém případě však tradice vždy představuje antikreativní, ustrnulé myšlení. K tomu musíme vzít však ještě v úvahu, že je občas argumentace tradicí používána i zákeřně, desinformačně, k získání široké akceptace pro jinak neakceptovatelný postoj.

Pan Klíma se dopouští ve své úvaze kardinální logické chyby, když uvažuje o vztahu USA a České republiky jako by šlo o vztah dvou entit, které žijí samy o sobě, jen v jednoduché vzájemné vazbě. Neopírá své vývody o nic jiného, než o slabost českých zemí a mohutnost USA, které navíc v podtextu neprávem podkládá všemohoucnost. Nezajímá se o historické, politické ani geografické souvislosti. Proto nebere v potaz, že je tento vztah vetkán ve složitou interakční síť mezinárodních ekonomických i politických vztahů, které na něj mají podstatný vliv.

Je pravda, že je republika Čechů malá, tak malá, že by se počtem obyvatel několikrát vešla do řady světových velkoměst. Je také pravda že si její obyvatelé tuto malost často reálně neuvědomují. Z pohledu mimo hranice této země jsou pak činěny směšné pokusy některých jejích politiků, provádět a obhajovat státnické postoje, které si kdysi mohla dovolit prosazovat byť sporná inženýrka chemie, jež byla na čas šéfkou Velké Británie. A pro prestiž země je dokonce škodlivé, jestliže je do republiky natruc zván a se státními poctami přijímán fašistický diktátor z Jižní Ameriky, jenž je pro demokratický svět persona non grata, a to jen proto, že je to militantní antikomunista. Směšná je dokonce celá česká nediferencovaná a nereflektovaná sinistrofobie, která nemá, snad kromě tupého, nevzdělaného a ultrareakčního jihu USA, ve světě demokratických zemí obdoby.

Je směšné, když se někteří čeští politici snaží udílet politikům západních zemí rady, při čemž mají o tom, co jim radí, jen pár informací z knih plus svůj typicky provinciální pocit, že si zbytek mohou, díky své "chytré hlavě", sami domyslet. Na druhé straně je však také směšné a zároveň tragické, když se diplomatičtí zástupci České republiky ve své komplexem méněcennosti zplozené servilitě snaží ze všech sil prosazovat politické zájmy cizí země proti zájmům své vlastní. Je směšné a doslova ponižující, jestliže se český politik choulí do náručí mocného západního státníka se slzami v očích jako batole. Takové a jiné nezralé a nedůstojné chování vzbuzuje u pozorovatelů zvenčí jen pohrdání s celým etnikem. A v takovém chování, a nikoliv v počtu obyvatel, je ta skutečná a tolikrát žalovaná "česká malost". Z takového chování získávají zahraniční státníci pak dojem, že si mohou s "infantilními" Čechy dělat, co se jim zachce. Zkusí to a hle: Ono to skutečně jde. Existenční zájem české země je zaprodán cizím zájmům na zapísknutí a bez nátlaku.

Představme si jen zcela hypoteticky, že by měli soudobí čeští státníci rozum a dostatečný rozhled a zájmy jejich země by jim ležely na srdci. Uvědomili by si, že jejich republika neleží v sousedství Texasu, ale v srdci Evropy. Že je obklopena zeměmi s demokratickým zřízením. Mohli by dělat něco jiného, než se snažit o harmonické soužití a spolupráci se svými demokratickými sousedy na svém kontinentě? Anebo by si je svým počínáním z rozumných důvodů znepřátelili a stali se pátou kolonou zaoceánského imperia? Jak by takové "rozumné důvody" mohly asi znít? Nijak. Proto ten panický útěk do iracionality. Proto se sentimentálně žvaní o "vděčnosti" za vysněnou službu, za něco, co prokazatelně nikdo nikomu nikdy neprokázal. A proto tzv. "odpovědní činitelé" v Česku prostě ignorují politické a psychologické škody, které své zemi svým chováním a jednáním na dlouhou dobu způsobí. Ale není nám tento "tradiční" model chování snad odněkud znám? Neopakuje se tu, jen s jiným předznamenáním, tragedie února 1948?

Je čirý nesmysl se domnívat, že by Česká republika mohla být USA sankcionována, jen proto, že nevyhověla jejich absurdnímu přání, odstoupit centrální část svého velmi malého území cizí suverenitě. V Evropě nelze provádět to, co se s velkými škodami pro světovou supervelmoc provádí dnes na arabském poloostrově. Navíc zde k tomu nejsou ani základní geopolitické důvody. Je sice známé, že ani trojnásobný doktorát nikoho neochrání před prolukami hlouposti, ale může vysokoškolsky vzdělaný autor, jako pan Klíma, brát skutečně vážně v úvahu možnost, že by USA vyhlásily České republice válku? Že, jak se sám duchaplně vyjádřil, by mohla "znepřátelená velmoc z tohoto státečku kdykoli udělat kůlničku na dříví"? Opravdu mohla? Kdykoliv? Domnívá se snad pan Klíma, že senát a sněmovna v USA nejsou jen konzervativní, ale zcela pomatené? A domnívá se, že by Evropa a zbytek světa takovému činu, k němuž by se mohl rozhodnout snad jen politik s mozkem negramotného "kravího hocha" pasivně přihlížela? Neuvědomuje si pan Klíma, že by vojenská intervence USA v Evropě, jejíž hrozbou on fakticky zdůvodňuje nutnost být USA po vůli, byla pro Spojené státy zcela kontraproduktivní? A že by se s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, mohla stát dokonce iniciací třetí světové války? Anebo to ví a poskytuje jen PR služby současné vládě?

Pohled na dnešní Českou republiku je smutný. Lze si klást oprávněnou otázku, proč se chtěli obyvatelé české kotliny zbavit před časem jednoho autoritativního režimu, když zase už pěstují tradiční český defétismus a nečinně přihlížejí, jak se z chatrné, formální, ale přece jen jakés takés demokracie stal přes noc, palácovým převratem, realizovaným s pomocí dvou korupčních přeběhlíků, nový autoritativní režim. Režim, jehož arogantní oligarchie si zase už dělá co chce. Situace, která by měla postiženou populaci vyhnat na barikády je akceptována takřka jen s pokrčením ramen. Zdá se, že nikdo raději nechce do všech důsledků pochopit o co tu v historické perspektivě jde. O základně se šíří zase už podařené vtipy. Není divu, že se česká kotlina "tradičně" ocitá stále znova v krajní existenciální nouzi.

Skutečnost ale není tentokrát pro zasmání. Radar udělá z této kotliny objektivně primární terč atomového útoku. Při omezené rozloze země to pro její obyvatele nebude ovšem tentokrát jen přechodný, ale definitivní konec. Páni Klímové nás ujišťují, že to jinak nejde.