31. 7. 2007
Je správné, pokud práva občanů omezují moc lékařůPříspěvek "Tvrzení o znepokojivém stavu lidských práv v psychiatrických ústavech se neopírá o pravdivé údaje" polemizuje s doporučeními Výboru pro lidská práva při OSN, které se týkají psychiatrie. Tisková zpráva Ligy lidských práv a MDAC samozřejmě pouze veřejnosti přiblížila některá z doporučení Výboru v kontextu lidskoprávních problémů, kterými se dlouhodobě zabýváme. Reakce autora výše zmíněného textu zcela pomíjí podstatu adresovaného problému a pouze poukazuje na to, co Výbor samozřejmě ví: dle § 23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb. musí být pro nedobrovolné držení v léčebně splněny 2 důvody -- osoba musí "jevit známky duševních choroby" a musí být "nebezpečná sobě nebo svému okolí". Výbor nezpochybnil druhou podmínku, zabýval se však jen tím, kde je problém: např. judikatura Evropského soudu pro lidská práva hovoří o tom, že diagnóza duševní poruchy musí být nepochybně prokázána (nestačí tedy, že "osoba jeví známky duševní poruchy", jak zní česká úprava). |
Právě znění zákona a zejména pak jeho formalistická a nedostatečná interpretace soudy vede k tomu, že osobní integrita lidí je narušována tím, že jsou drženi v psychiatrickém zařízení a léčeni proti své vůli, přestože nikoho neohrožovali a nechtěli ani spáchat sebevraždu. Formulace "jeví známky duševní poruchy" totiž může odpovídat řadě situací, kdy se člověk rozčílí nebo je vyveden z míry. Ve srovnání se zahraničím je zarážející nefunkčnost soudního přezkumu, který by měl plnit funkci záruky proti nezákonné hospitalizaci. Jak jsme zjistili ze statistik samotného soudu, např. Obvodní soud pro Prahu 8 v roce 2005 ve všech 797 případech, kterými se zabýval, přijetí pacienta proti jeho vůli schválil (podobně dopadlo 858 řízení v roce 2006). Síťová lůžka prý potřebujeme, slyšíme již řadu let. V uplynulých letech jsme to slyšeli i z úst zástupců ministerstva práce a sociálních věcí -- a přesto nový zákon o sociálních službách již jejich používání od tohoto roku neumožňuje. Potřebujeme je prý alespoň na psychiatrii -- pak je ale zarážející, že se bez nich obejdou nejen ve většině Evropy, ale již i v některých českých psychiatrických léčebnách... Problém je však skutečně jinde. V řadě západních zemí proběhla v minulém století transformace psychiatrických služeb, v rámci které byla velká psychiatrická zařízení ve značné míře nahrazena specializovanými službami v komunitě tak, aby služba, kterou občan dostává, byla co nejméně restriktivní a nevytrhávala člověka tolik z jeho sociálního prostředí. Systém musíme změnit a nelze se přitom stále vymlouvat na nedostatek peněz. Jde ale také o to, kam mají peníze směřovat. Kupříkladu Bohnická léčebna pro jejich úsporu zatím raději omezuje provoz preventivně zaměřeného Centra krizové intervence, což je cesta špatným směrem. Při projednávání v Ženevě experti Výboru na více místech poukázali na to, že v českém zdravotnictví zřejmě není něco úplně v pořádku -- máme zde protiprávní sterilizace, omezující prostředky, které nejsou regulovány zákonem, problémy s nadužíváním zbavování způsobilosti k právním úkonům... Chybí zde kvalitní vzdělávání zdravotnických pracovníků v oblasti lidských práv a rovného přístupu k občanům. Čeští lékaři, včetně psychiatrů, si budou postupně muset zvyknout na to, že jejich moc nad občany v budoucnu bude omezenější. To se samozřejmě řadě z nich nelíbí. Cesta z postsovětského paternalistického systému zdravotnické a psychiatrické péče tak bude ještě dlouhá a trnitá. Autor působí jako právník Centra advokacie duševně postižených (MDAC) a Ligy lidských práv. |