Moc kamer a mobilů

Nejprve by se muselo hovořit o parkovacích budovách, podchodech, hloubkových garážích a jiných architektonických nehostinných místech, kde se kamera vzhledem k prostorovému stísnění stává jedinou nadějí proti poškození, a k tomu klamnou. Neboť i v těch řídkých případech, kdy opravdu za monitorem někdo je, může kamera nanejvýš pomoci zločin objasnit, ale nezabrání mu. Muselo by se mluvit o moci kamer a fotoaparátů, které jsou už dlouho nasazeny k dozoru nad silničním provozem. Neboť stále vyššími pokutami se dopravní provinilci stále více dělí na dvě třídy, na tu, která si to bez problémů může dovolit a tu, kterou ze všeho nejméně pokuty a zadlužení zadrží před tím, aby si své nahromaděné pocity méněcennosti vycházející ze ztráty perspektiv nekompenzovala na ulicích.

Kromě toho by se muselo mluvit o nadměrném privátním nasazení filmových kamer a fotokamer, o neustálém focení, o zachycování a zajišťování okamžiků, o zaznamenávání prožitého dříve, než to je zažito, pojistce toho, že se také skutečně stalo to, co si člověk chce zajistit, a také o bránění vzpomínání jako vnitřním přijetí události. Dále by se muselo mluvit o přehnaném používání mobilů, o používání a zneužívání lidské schopnosti řeči k neustálému sdělování pozice ('Kde teď jsi?') a k permanentnímu přesvědčování o náklonnosti a lásce po telefonu ('Máš mě rád/a?' 'Myslíš na mě?').

Náboženství strachu

A muselo by se hovořit o kanibalismu zapsaných dat, soukromých i veřejných, která nám předstírají příběh tam, kde je zvěčněná jen náhoda, vědění, kde je jen informace, sbírku, kde je jen nahromadění a význam tam, kde je v příliš mnoha datech už jen lhostejnost. A proti čemu všichni ochránci dat světa, kteří to myslí dobře, nemohou pochodit, protože zde je už dávno k dispozici náboženství, kult model, proti kterému může pomoci pouze boj o pravého Boha. A také by se muselo hovořit o náboženství strachu a jeho hlavním božstvu - bezpečnosti.

Poznávacím znamením tohoto náboženství, které zneuctívá člověka, je toto: S úzkostmi a strachy lidí, jak nedefinovaným základním strachem tak i se specifickými obavami a úzkostmi, se nebojuje ani se je nesnaží všemi prostředky zmenšovat. Nehledají se všechny cesty k tomu, abychom, jak říká Dorothee Sőlle, "byli stále více beze strachu", nýbrž strach je to, co je dáno. Proti strachu se nepodniká nic, ale spíš proti tomu, čím se strach vyznačuje. Toto náboženství se maskuje. Říká: "Je třeba strachy lidí brát vážně." Ale tím nemíní, že je třeba se podívat na to, co se děje a prozkoumat, co nehraje. Bere vážně to, z čeho lidé mají strach, ale ne to, proč mají strach. A tak toto náboženství říká: musíme předpoklady strachu přijmout. A říká také, musíme se se strachem a úzkostmi naučit žít, a zároveň podniká všechno pro to, abychom se s těmi, kteří strach vzbuzují, žít nenaučili. Protože je lépe ponechat strach a vykázat lidi.

Velkou modlou, které ale v náboženství strachu patří veškerá kultovní úcta, je bezpečnost, bezpečí. Je výlučná a panovačná, všechno, co je mimo okruh její platnosti, sežehává kouzelným paprskem nicotnosti a marnosti. Argument bezpečnosti působí jako věštecký výrok. Kdekoli je vysloven, je každý protiargument holým nerozumem.

Závislost na bezpečnostním průmyslu

Příkladem, který, ačkoli se zdá být tak nepatrný a vzdálený, dobře ukazuje jako málokterý jiný nezadržitelnou logiku víry v bezpečnost, je cyklistická helma. Čemu se naučí děti, kterým se zapíná cyklistická helma už na tříkolce? Učí se, že jejich nejbližším a už také jim samotným se vede dobře jen tehdy, když se pohybují v bezpečnostní výstroji, a že helma je prodlouženou rukou rodičů, tak jako později mobil. Učí se, že je možno bezpečně překračovat hranice dané tělesnými schopnostmi nebo věkem. To znamená, že se neučí kontrolovat samy sebe, nýbrž se svěřují klamné bezpečnosti materiálu, která na ně dává pozor a kontroluje je. Učí se závislosti na bezpečnostním průmyslu. (Jednou bezpečnost, vždycky bezpečnost: cyklistická helma, ochrana zad ke snowboardu, poplašný systém, zbraň v rukavici, biometrické poznávací znaky.)

Děti se učí, že pocit bezpečnosti nepřichází z vnitřní vyrovnanosti, ale tomu, že ho lze zvenčí přikoupit. Učí se, že nejistota a strach před nebezpečím se nekrotí hlavně sebekontrolou a jistotou zkušenosti, ale že se odzbrojují drahými zařízeními. Učí se, že zájmy pojišťoven ovlivňují způsoby chování působivěji než svobodné a demokratické úmluvy a dohody.

Aby se velká závislost lidí na bezpečnostním průmyslu zakryla, vystupuje se zároveň ve jménu svobody proti sociálním zabezpečením. Právě proti těm systémům bezpečnosti, které jako jediné garantují svobodu a nezávislost, protože budují bezpečnost skrze solidaritu a společenskou smlouvu a ne skrze využívání individuálního strachu osamělých lidí.

Zde končím s poukazem na to, že když se při kontrole a dozoru ve veřejném prostoru jedná o symptom strašlivého náboženství strachu, můžeme tento boj vyhrát pouze jako křesťané a křesťanky, kteří ve jménu Boha ne-strachu odmítají kult božstva bezpečnosti všude, kde tento kult spotřebovává a požírá naši solidaritu, naši svobodu a naši vůli.

Z němčiny v Neue Wege 4/2007 přeložila Marta Pešková