13. 7. 2007
Strukturální násilí - neviditelné zdiDorothee Wilhelm
Hlavní referát ze setkání Komise švýcarských církví pro mír, spravedlnost a zachování stvoření v St.Gallen ve Švýcarsku. Termín pochází od norského badatele Johana Galtunga, zakladatele bádání o míru a konfliktu. Podle Galtunga je třeba považovat strukturální násilí za právě tak závažné jako násilí, které vychází z úmyslného destruktivního jednání jednoho pachatele nebo skupiny pachatelů, a je třeba ho brát stejně vážně. Galtung definuje: 'Strukturální násilí je vyhnutelné krácení základních lidských potřeb nebo, vyjádřeno obecněji, života, které reálný stupeň uspokojování potřeb snižuje pod to, co je potenciálně možné.' |
Podle tohoto rozšířeného pojmu násilí je vše, co jednotlivci brání v tom, aby plně rozvinul své nadání a možnosti, formou násilí. Sem spadají nejen všechny formy diskriminace, nýbrž také nerovné rozdělování příjmů, příležitostí ke vzdělání a životních očekávání, stejně jako propast v životní úrovni mezi tzv. prvním a tzv. třetím světem. Sem patří také všechny omezené životní příležitosti, u nichž by omezení bylo vyhnutelné, také omezení zápasu o více sebeurčení, jak je veden lidmi s tělesným ale také duševním postižením. V této obsáhlé definici nemůže už být násilí připisováno konkrétním, osobním aktérům, nýbrž je založeno ve strukturách. Na straně pachatele nemusí tedy stát žádná konkrétní osoba. A na straně obětí? Pojem strukturální násilí se vzdává předpokladu, že osoba nebo skupina osob musí subjektivně násilí pociťovat, aby bylo o náslií možno hovořit. Strukturální násilí často nepostřehnou ani oběti, protože omezující životní normy jsou už vnitřně přijaty. Strukturální násilí je neviditelná zeď a zeď samozřejmá, zdánlivě přirozeně nutná nebo bohem chtěná. Bertold Brecht to zřetelně vyjádřil jako nikdo jiný: Ve svém díle 'Me- Ti. Kniha obratů' píše: Je mnoho způsobů zabíjení. Člověku lze vrazit do břicha nůž, lze ho zbavit obživy, je možné člověka neuzdravit od nemoci nebo ho strčit do nevyhovujícího bytu, je možné někoho udřít k smrti, někoho dohnat k sebevraždě, někoho poslat do války, atd. - jen málo z toho je v našem státě zakázáno.' Strukturální násilí je zkrystalizované, zmrazené násilí, zamrazené v zákonech, hodnotách, normách, institucích a stereotypech, zamrazené také v hlavách jako samozřejmost. Strana pachatelů už není sama o sobě viditelná, ani často neví, že je stranou pachatelů. Strana pachatelů, to jsou ti, kdo profitují ze statu quo, aniž by si viditelně ušpinili ruce - to jsme také my. Naši předchůdci a současníci nám zašpiněné ruce odebrali a zanechali nám struktury, které to násilí, z něhož my profitujeme, nechávají automaticky plynout dál: Existují zákony, které diskriminují cizince a uprchlíkům odpírají asyl. Existuje pevnost Evropa, na jejíchž zdech ročně ztroskotají stovky člunů s uprchlíky. Proč není žádná levicová koncepce bezpečnosti? Donedávna panovala buržoasní ideologie, která muže a jeho rodinu chrání před přehmaty státu, ale pak už členy rodiny nechrání před přehmaty vlastní skupiny. Tím bylo násilí v soukromí učiněno neviditelným a podpořeno zákonem. Teprve v ještě úplně nové skutkové podstatě trestného činu domácího násilí byla tato panující samozřejmost prolomena. Domácí násilí, tedy násilí v privátní sféře rodiny, je formou násilí, která postihuje zdaleka nejvíce žen a dětí, které ve Švýcarsku vůbec násilím trpí. Páry cizinců, které nepocházejí ze zemí EU, a cizí partneři švýcarských občanů jsou ale novým cizineckým zákonem, který byl přijat 24.9.2006 nuceni k soužití v témž bytu, nechtějí-li ztratit své právo pobytu. Tím podporuje jeden zákon nadále domácí násilí proti této skupině, poněvadž už útěk do domova pro ženy znamená přestoupení tohoto zákona. Tolik k násilí v soukromí, které se jako násilí proti menšinám nadále strukturálně předvídá. Naproti tomu se veřejný prostor vyzbrojuje, aby byl obyvatelstvu zprostředkován pocit bezpečnosti. Ve jménu bezpečnosti je veřejný prostor stále více a šířeji hlídán a kontrolován. Pocit bezpečí, kvůli kterému se zaznamenávají naše pohyby a jednání, nám má umožnit, abychom žili dále tak, jako doposud. Části obyvatelstva, které jsou podezřelé z narušování normálního běhu, jsou preventivně sledovány nebo postihovány represí. To, co chybí, je levicová koncepce bezpečnosti, která spočívá na spravedlnosti, na vyrovnávání zájmů bez násilí, na perspektivě pro všechny, na základních právech pro všechny. Pro takovou koncepci je už všechno zde. S ní bych se cítila bezpečněji dnes i v pohledu do budoucnosti. A co vy? "Nepřivykneš si" Nebo si na sledování zvykneme? Přivyknutí, samozřejmost - to je základna pro strukturální násilí. Strukturální násilí funguje hladce jen tehdy, když si neumíme představit už vůbec nic jiného. Tak jsme si zvykli na to, že provoz na silnicích si ročně vyžádá mnoho obětí. Všímáte si toho způsobu řeči? Provoz žádá oběti. Tak, jako vyžaduje oběti krvežíznivé božstvo. Oběti, které jsou mu s úctou přinášeny na oltáři hospodářské nutnosti. Náboženské výrazivo, náboženské obrazy, náboženská logika. Bůh bible, ne muž, ne žena, neidentický s obrazem toho, kdo právě panuje, se od takových božstev za obětními oltáři odlišuje. On či ona o sobě říká: Jsem, který jsem, jako ten, kdo se pokaždé projevuje a prokazuje. Ústředním rozlišovacím znamením, kriteriem, které Boha odlišují od oněch božstev je toto: Bůh nepožaduje žádné lidské oběti. Osvobozením Abrahama a Sáry od obětování jejich syna je otázka lidských obětí pro židovstvo a tím také pro křesťanství vyřízena. Jinak řečeno: Kdo vyžaduje lidské oběti, je modlou nebo modloslužebníkem, nepřítelem Božím. To je základní směrnice pro orientaci. Ta pomáhá při analýze strukturálního násilí. Jedenácté přikázní, jak řekla Dorothee Sőlle, zní: "Nepřivykneš si". Když zvyklosti, samozřejmosti, automatické procesy zabíjejí lidi, skupinám lidí brání v plném životě, diskriminují je a oklešťují jejich život, pak jsou strukturálním násilím. Naše ochota zvyknout si připravuje pro strukturální násilí úrodnou půdu. Pokud se bude přijímat a snášet, že lidé předčasně umírají, žijí bez perspektivy, potud bude panovat strukturální násilí. Pokud my nežijeme tak, aby všichni mohli žít, je to strukturálně špatně. Tak, jak to je, to nesmí zůstat. Roztrhněte svá srdce - ne svůj oděv (Joel 2.13)! Dorothee Wilhelm se v St.Gallen sama představila takto: "Budu k Vám zde dnes hovořit o strukturálním násilí. Jmenuji se Dorothee Wilhelm, jsem katolická theoložka a pedagožka, pocházím z Německa, 12 let žiji v Zurichu a je mi 43 let. A kromě toho jsem na vozíku." Z němčiny v Neue Wege 4/2007 přeložila Marta Pešková |