Protože politici, na rozdíl od občanů, informace mají, nebo to o sobě alespoň tvrdí, určitě mají i povědomí o míře a způsobu používání referend a občanských iniciativ v USA. Rozhodně by v tomto měl mít dobré znalosti jeden z čelných odpíračů referend u nás, Alexandr Vondra (ODS), neboť byl po čtyři roky velvyslancem v USA a i během jeho funkčního období se konala celá řada celostátních referend, jak si ještě ukážeme níže. To, že Vondra o tomto nikdy nemluví a dál stereotypně setrvává na oněch pitoreskních důvodech, proč občany nepustit k referendu, znevěrohodňuje nejen jeho kompetenci v oblasti správy věcí veřejných, ale vůbec jeho morální kredit, neboť prokazatelně manipuluje s informacemi v neprospěch občanů.

Alexandr Vondra naposledy vysvětloval nezpůsobilost občanů hlasovat v referendech o čemkoli zásadním v Otázkách Václava Moravce věnovaných radarové základně. Použil tradiční demagogii odpůrců referend: "K jistým otázkám se referenda prostě nedělají. Jak by proboha hlasoval lid o daních, jak by hlasoval o trestu smrti ?". Touto sugestivní řečnickou otázkou (neboť zůstala bez odpovědi) chtěl Vondra vsugerovat, že hloupí a zmatení občané využijí první možnosti referenda ke znovuzavedení trestu smrti a k rozvrácení ekonomiky odhlasováním nulové daně. Kdyby Vondra nechtěl pouze děsit a manipulovat diváky, mohl na svoji otázku hned sám odpovědět, neboť jistě ví, že po dobu jeho funkčního pobytu v USA (1997 -- 2001) se tam konalo více než 120 celostátních referend, část z nich k daňovým otázkám. Kdyby však řekl pravdu, rozložilo by to jeho argumentaci proti referendům.

Pojďme se tedy blíže podívat na to, o čem někteří politici tak odhodlaně mlčí.

Referendum -- samozřejmost a rutina

Američané zcela běžně používají proces iniciativy a referenda na celostátní úrovni k tomu, aby si vynutili svoji vůli ve věcech veřejných. Iniciativa spočívá v tom, že sami občané, kteří chtějí vynutit hlasování o nějaké otázce, seberou zákonem stanovený počet podpisů pod petici požadující konání referenda a státní orgány jsou pak povinny toto referendum zorganizovat. Že nejde o okrajovou a obskurní záležitost, jak se nám snaží namluvit naše politická reprezentace, dokazuje fakt, že mezi lety 1904 -- 2000 se konala po celých USA celostátní referenda k přibližně 1770 otázkám a to počítám pouze ta, která iniciovali sami občané, nikoli referenda iniciovaná státními orgány. Do listopadu 2006 pak tento počet vzrostl na 2231.

Základní typy iniciativ

Legislativa týkající se referend se liší stát od státu. V některých je referendum povinné pouze k ústavním dodatkům (všechny kromě Delawaru), v některých je povinné ke každé iniciativě (včetně návrhů zákonů), ke které se sejde dostatečný počet petičních podpisů. Podívejme se trochu podrobněji, jak je to s iniciativou, tedy procesem, kdy je referendum vyvoláno občany, nikoli státními orgány. Iniciativa je v zásadě dvou typů -- konstituční a zákonná, každá se pak ještě dělí na přímou a nepřímou. Konstituční se týká ústavních dodatků (které v případě iniciativy navrhují sami občané), zákonná se týká ostatních zákonů všech dalších rozhodnutí. Přímá iniciativa je ta, kdy občané předkládají svůj text rovnou do hlasování, bez nutnosti nechat ho schválit zákonodárcem. Nepřímá iniciativa podléhá tomuto schválení. Jaká je situace v jednotlivých státech najdete ZDE .

Počty států s jednotlivými typy iniciativy:

iniciativa (24)

• konstituční (18)
  • přímá (16)
  • nepřímá (2)
• zákonná (21)
  • přímá (14)
  • nepřímá (9)

* Státy Utah a Washington jsou započítány v obou kategoriích, neboť umožňují jak přímou, tak nepřímou zákonnou iniciativu.

O čem mohou občané rozhodovat

Témata předkládaná občanům k rozhodování jsou pestrá: volební reformy, regulace alkoholu a jiné obchodní regulace, vzdělání, pracovní právo, přistěhovalectví, ochrana přírody, bankovní reformy, zdravotnictví, práva zvířat a mnoho dalších, v neposlední řadě též daně a trest smrti. Ano, čtete správně. V celé řadě států USA mohou občané nejen zamítat a revidovat zákony, které schválili jejich zákonodárci, ale mohou zákony i sami předkládat k všelidovému hlasování. A to včetně zákonů daňových a zákonů upravujících trest smrti. A jak to funguje ? Světe div se, ale žádný bankrot se zatím nekonal. A pokud jde o trest smrti, je to podobné, jako když o něm rozhodují zákonodárci -- někdy je přijat, někdy odmítnut.

Úspěšnost iniciativ

Nemám k dispozici žádnou statistiku, která by dokumentovala úspěšnost iniciativ, tedy jaké procento petic nakonec dosáhlo zákonem předepsaného počtu podpisů, aby organizátoři vůbec dosáhli prvního cíle -- konání referenda. Byl by to určitě zajímavý údaj, nicméně zřejmě není v lidských silách shromáždit pro něj podklady. Naproti tomu úspěšnost referend je doložitelná poměrně snadno. Od r. 1904 do listopadu 2006 se konalo 2231 referend iniciovaných občany, z čehož se voliči v 909 případech vyslovili pro schválení návrhu. Celková úspěšnost iniciativ, které to dotáhly až k referendu, je tedy 41%.

V následujících grafech jsou zobrazeny celkové počty iniciativ (které se dostaly až k referendu) a tmavou barvou pak počet iniciativ, které byly v referendu schváleny.

Mezi státy s největším počtem iniciativ patří Oregon (341), California (315), Colorado (196), North Dakota (175) a Arizona (165).

Po určitém útlumu v letech 1940 -- 1970 dochází opět k renesanci zájmu a počet iniciativ stoupá.

Daňová referenda

Navzdory všemu strašení, že občané nejsou schopni rozhodovat o daňové a vůbec fiskální problematice bez toho, aby se rozpočet zhroutil a rozpadl, občané v USA takto již dlouhá léta bez vážných problémů činí. Pojďme se na tyto daňové iniciativy a referenda podívat blíže. Použiji k tomu studii Billa Pipera A Brief Analysis of Voter Behavior Regarding Tax Initiatives, která je k dispozici ZDE.

Studie se zabývá daňovými iniciativami v USA v období 1978 -- 1999 a hledá nějakou definici toho, jak se občané-voliči v těchto iniciativách chovají. Z obecného hlediska dochází k závěru, že voliči nejsou v těchto daňových iniciativách unáhlení, příliš neriskují, a to, co při svém rozhodování preferují, je především stabilní daňová politika. Nechtějí, aby je nekontrolovatelná inflace nutila zvedat daně a nechtějí dramaticky měnit daňový systém způsobem, jehož následky mohou jen těžko předpovědět. Chtějí mít jistotu, že jejich daně v příštích letech nekontrolovaně neporostou. Větší část iniciativ je v samotném hlasování odmítnuta a ty, které jsou schváleny, jsou většinou výsledkem dlouhodobé nespokojenosti s tím, jak danou problematiku řeší volení zákonodárci.

Zatím co voliči hledají stabilní daňový systém, nepotvrdilo se, že by nutně hledali také co nejnižší daně. Naopak, většina iniciativ snižujících či odstraňujících daně byla zamítnuta a v některých případech voliči schválili návrhy na zvýšení daní. Voliči někdy daně snižují a někdy zvyšují, ale co preferují nejvíce je jistota, že daně které platí a veřejné služby, které za ně dostávají, jsou pod jejich kontrolou.

Ve sledovaném období proběhlo 131 daňových iniciativ na celostátní úrovni. 87 z nich (66%) lze charakterizovat jako proti-daňové v tom smyslu, že snižují, omezují růst či úplně ruší některé daně. 27 iniciativ (21%) bylo pro-daňových, neboť zvedaly či rozšiřovaly určitou daň. Zbývajících 17 iniciativ bylo "neutrálních", například zvyšovaly jednu a snižovaly jinou daň. Z těchto 131 iniciativ bylo v referendu schváleno 51, tedy 39%. Porovnáme-li to s celkovým poměrem schválených iniciativ bez rozdílu tématu (41%), zjistíme, že voliči nepreferují daňové iniciativy o nic víc, než ty ostatní.

Úspěšnost proti-daňových iniciativ byla 47%, což je více než v obecném průměru (41%). U pro-daňových iniciativ byla úspěšnost pouze 37%, tedy pod obecným průměrem. Roste též opozice vůči daním vyjádřená počtem schválených návrhů. Zatím co v letech 1978 -- 1989 bylo schváleno 40% pro-daňových a 43% proti-daňových návrhů, v letech 1990 -- 2000 (březen) to bylo 35% u pro-daňových a 53% u proti-daňových. Z podrobnější analýzy vyplývá, že tam, kde zákonodárci vyslyšeli požadavky voličů na úpravy daňového systému, dochází k propadu počtu proti-daňových iniciativ. Voliči tedy nevykazují potřebu zasahovat do rozhodování, pokud zákonodárci přiměřeně respektují jejich požadavky.

Návrh 13

Asi nejslavnější daňová iniciativa proběhla v r. 1978 v Californii a byla následována spoustou dalších. Je známa jako Návrh 13 (Proposition 13) a jejím obsahem bylo omezení majetkové daně na max. 1% z odhadní ceny a též omezení maximální míry meziročního nárustu daně. Byla to mediálně velmi sledovaná událost v celých USA a někdy se o ní mluví jako o revoltě daňových poplatníků. Voliči návrh v referendu schválili a ten se posléze stal dodatkem californské ústavy. Podle některých byla tato a další iniciativy, které následovaly, příčinou ekonomických problémů Californie, podle jiných na ně naopak neměla zásadní vliv. Situací se obsáhle zabýval např. prof. John Matsusaka z Universiy of Southern California ZDE. Ten dospěl k názoru, že občanské iniciativy nebyly zásadní příčinou problémů, neboť blokovaly použití ne více než 32% rozpočtových financí na konkrétní účely a i bez těchto iniciativ by zákonodárci na většinu těchto účelů peníze stejně vyhradili. Iniciativa navíc jen minimálně omezovala schopnost zákonodárců zvyšovat státní příjmy.

Bez ohledu na to, kdo se kloní ke kterému názoru, důležité je, kdo nesl odpovědnost za výsledky odhlasovaných změn -- sami voliči, kteří je z větší části prosadili. Oni přijali rozhodnutí, oni byli vystaveni následkům. Žádná fiktivní politická odpovědnost, o které se mluví v souvislosti s údajnou odpovědností politické reprezentace. Pokud jejich rozhodnutí zhoršilo jejich ekonomickou situaci, oni sami to přímo pocítili. A oni také mohli iniciovat nápravu, pokud by chtěli.

Rozpočtová referenda ve Švýcarsku

Referenda k veřejným rozpočtům nejsou pouze americkou vymožeností, konají se ve velké míře například i ve Švýcarsku. Kantonální rozpočty podléhají povinnému schválení referendem v 17 kantonech z 23 (nebo 26, pokud počítáme rozdělení 3 kantonů na půl-kantony). Stejná praxe pak platí na místní úrovní v mnoha městech a obcích. Procesně je k dispozici opět několik metod: povinné referendum (navrhované výdaje musí být schváleny referendem), volitelné referendum (výdaje jsou schvalovány, pokud si to občané vyžádají peticí) a iniciativa (referendum, ve kterém mohou občané předkládat i návrhy zákonů). Ze studie, kterou provedli prof. Lars P. Feld z University St. Gallen a již zmíněný prof. Matsusaka, mimo jiné vyplývá, že kantony s institutem povinného referenda k rozpočtu mají o 19% nižší vládní výdaje, než ostatní kantony. Studie je k dispozici ZDE.

Trest smrti

V USA se k trestu smrti konala řada referend, zde je jejich přehled.

1912 Oregon -- zrušení trestu smrti -- neschváleno

1914 Arizona -- zrušení trestu smrti -- neschváleno

1914 Oregon -- zrušení trestu smrti -- schváleno

1916 Arizona -- zrušení trestu smrti -- schváleno

1918 Arizona -- obnovení trestu smrti -- schváleno

1975 Washington -- trest smrti při vraždě prvního stupně s přitěžujícími okolnostmi -- schváleno

1978 Oregon -- obnovení trestu smrti -- schváleno (následně zrušeno soudem)

1984 Oregon -- trest smrti za vraždu, záruky proti krutosti -- schváleno

2000 California -- trest smrti za vraždu ve spojení s gangem -- schváleno

V některých státech je tedy situace kolísavá a po zrušení trestu smrti následuje zase jeho obnovení (Arizona, Oregon). Naproti tomu je v USA 5 států, kde je trest smrti zrušen a zároveň mají voliči možnost ho obnovit pomocí iniciativy, přasto se tak zatím nestalo: Alaska, Maine, Massassuchetts, Michigan, North Dakota. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že možnost hlasovat v referendu automaticky znamená zavedení trestu smrti.

Mlčení jehňátek

Státy USA nejsou zdaleka jediné, kde se v praxi potvrzuje, že rozhodování občanů v referendech není v žádném případě více destruktivní či problematické, než rozhodování samotných volených zástupců a že metody přímé demokracie jsou naopak vhodným nástrojem ke kontrole těchto zástupců a k prosazování těch zájmů občanů, které volení zástupci, navzdory slibům, nerespektují. USA jsou v tomto však také dobrým indikátorem toho, jak selektivně přistupuje česká politická reprezentace k informacím a jak bezostyšně lže svým voličům do očí, aby si uchránila zbytky své moci.

To, že v tuto chvíli je vlajkovou lodí proti-občanské demagogie ODS, neznamená, že těm levicovým stranám, které se nyní k referendu hlásí, lze s klidem důvěřovat. ČSSD sice opakovaně chodí do sněmovny s návrhem zákona na obecné referendum, který je již rituálně zamítán. Byl to však předseda ČSSD a zároveň premiér Stanislav Gross, kdo v březnu 2003 zařídil faktickou likvidaci místních referend. Předložil tehdy ve sněmovně návrh nového zákona o místních referendech, kterým se měl nahradit zákon předchozí, údajně z důvodu většího oddělení od zákona volebního. Zamlčel však, že hlavní změnou bylo zdvojnásobení minimálního počtu voličů, nezbytného pro uznání platnosti referenda: z 25% na 50%. To v praxi znamená, že referendum má šanci na úspěch pouze v krajně vypjatých situacích a to ještě jen v menších obcích. Účast 50% voličů v místních referendech je naprosto nerealistická a Gross to samozřejmě dobře ví. Pro novelu pak hlasovala prakticky celá sněmovna. VíceZDE

Nezbývá tedy, než se spolehnout na první pravidlo zdravého rozumu: nevěřím ničemu, co mi říká moje vláda. Za vším je potřeba hledat konkrétní zájem. A zájmy ministrů a poslanců vůbec nemusí být stejné jako zájmy jejich voličů. Ve lživé vládní rétorice kolem referend je to v těchto dnech vidět křišťálově jasně.

Grafy a studie jsou dílem Initiative & Referendum Institute při University of Southern California ZDE. Legislativní stav iniciativy a referenda v jednotlivých státech: ZDE

Seznam iniciativ v rozmezí let 1904 -- 2000: ZDE