Jedním ze stěžejních rysů tohoto vztahu je jakýsi implicitní předpoklad, že úhel pohledu, kterým česká škola vnímá anglosaské školy je obecně platná norma, od které se odvíjí chápání světa kolem nás. Tím se už od základů střetává s filosofií, kterou se anglosaské školství snaží vyznávat (a i zde samozřejmě platí, že se tak děje v menší či větší míře), jež naopak potírá platnost jednoho úhlu pohledu či jedné autority. Tím ovšem často dochází ke zpochybňování i zdánlivě jasných tvrzení a na druhé straně k posměšné reakci, které takové zpochybnění vyvolá na půdě českých škol. Zde totiž "appeal to authority" má mnohem větší váhu a často je zdůrazněn pocitem intelektuální výjimečnosti.

Že někdo intelektuálně vyčnívá nad ostatní je samozřejmě jedině dobře jak pro dotyčného, tak pro společnost, která takové lidi určitě potřebuje. Tím zajímavější (či rozporuplnější) může být existence vzdělávací instituce, která se takové lidi snaží pěstovat. Na druhé straně je neoddiskutovatelným faktem, že ani intelektuálně výjimečný jedinec nemůže předem tušit do jakých situací se v životě dostane a už vůbec ne, jak je má řešit. Poslední co mu v těch chvílích pomůže bude pocit jeho intelektuální nadřazenosti. Naopak anglosaské školství se, a to často i na nízké úrovni, vykazuje větší pružností a praktičností. Spíše se zde projevuje touha něco v životě vytvořit než podat obraz toho, jak svět vypadá, anebo jenom jak by měl vypadat.

Cílem tohoto zamyšlení není hanit naše školství, ve kterém působí mnoho vzdělaných lidí, ale pozastavit se nad vztahem českého školství vůči sobě samému. Nad jeho tendencí vnímat existenci jiného světa téměř jako útok na svou domnělou nadřazenost. Ta je možná přiživovaná i faktem, že v pražských českých školách je mnohem větší ostudou, jak ze strany kantorů, tak žáků, něco nevědět, než v anglosaských. A tím se i pocit nadřazenosti v mnoha renomovaných gymnáziích v Praze a pravděpodobně i jinde v republice vyživuje. Jak je možné, že v anglosaských školách se neví taková základní informace? Často je i snadnější se přidat k této otázce a tak tím zakrýt vlastní neznalost. Ale už jenom těmito dohady se točíme v kruhu, který se vzděláváním nemá moc co do činění a namísto toho se stává bezpředmětnou litanií nad vlastní "výjimečností".