Události 1. května roku 1886 v americkém Chicagu znamenaly krok, který změnil tvář světa. Změnil i dnešek, neboť považujeme osmihodinovou pracovní dobu za něco samozřejmého, zač není potřeba demonstrovat, stávkovat, a nebo snad dokonce i umírat. May Day je snad doopravdy reliktem předminulého století, zaprášenou relikvií těch, kteří nevnímají změny, k nimž došlo na přelomu milénia v procesu, který dnes nazýváme globalistickou postindustrializací. Snad. Snad, kdyby nebylo snah po návratu některých nenažraných podnikatelů do dob grunderského kapitalismu, kdy bylo dovoleno vše. Snad, kdyby se s pádem socialismu neotevřela Pandořina skřínka všeho, co vousatí klasikové proletářské emancipace pojmenovali, ale co nedokázali předat jejich následovníci jako poselství příštím generacím. Někteří dnešní politici se nestydí liberalizovat pracovní zákonodárství tak, aby nebránilo zaměstnance, ale posilovalo moc zaměstnavatelů. Někteří dnešní politici se nestydí rušit ve vztazích zaměstnavatelů a zaměstnanců vše, za co bojovali a umírali jejich otcové a dědové - na celém světě. Odpovědnost společnosti, států, vlád. Sociální smír. Důstojnost těch, kteří se sami bránit nedovedou. Na celém světě, protože italský či francouzský dělník má dost podobné problémy jako zaměstnanec český

Procento společnosti tento stav projektuje a politicky prosazuje. Desetina společnosti na něm bohatne a hájí jej. Třetině společnosti tento stav vyhovuje, protože na něm tak či onak participuje a nebo se na něm přiživuje. Polovina společnosti se s ním z těch či oněch důvodů smířila. A ta druhá polovina ho zaplatí. A kvůli ní na celém světě slaví ateisté První máj jako Svátek práce, následovníci Nazaretského pak jako Svatý den Josefa Dělníka. Sexuálně žádostiví v Čechách poté od konce 19. století pozdní večer oslavují jako lásky čas, kdy hrdliččin zval ku lásce hlas.

Barva toho svátku je rudá. Jako krev. Jako krev šesti amerických dělníků a anarchistů z 3. května 1886 .