Z historie samozřejmě víme, že o oslavách mezinárodního svátku pracujících celého světa bylo rozhodnuto v roce 1889 na ustavujícím kongresu Internacionály v Paříži a datum oslav bylo určeno na 1. května. Stalo se tak na paměť demonstrací chicagských dělníků ze začátku května 1886, při kterých několik z nich bylo, na základě vykonstruovaného obvinění, popraveno. V českých zemích se 1. máj poprvé slavil v roce 1890 a ještě teď mi v uších zní fejeton Jana Nerudy, ve kterém píše: "Šel jsem schválně proti všemu proudu. Červené odznaky, červené kravaty - klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu - kupodivu! - tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlajou dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou!"

Nevím, co by Jan Neruda napsal, kdyby zažil prvomájové oslavy v letech 1948-89. Dokonce i církev se přidala k prvomájovým oslavám a 1. máj byl v roce 1955 Vatikánem prohlášen Svátkem Josefa dělníka.

Chtěl bych prvomájové oslavy popsat i trochu jinak. Pocházím ze Zlína a tady měly předválečné oslavy 1. máje obrovskou tradici. Vycházely z toho, že Tomáš Baťa, který by byl z dnešního pohledu nazván workholikem, považoval Svátek práce za skutečnou oslavu práce.

Při studiu historie Baťovy nemocnice ve Zlíně jsem prolistoval všechny noviny od roku 1929 do roku 1940 a narazil jsem přitom na zajímavou věc - již čtrnáct dní před oslavami prvního máje se v novinách objevil seznam seřadišť, počet alegorických vozů, stanoviště a místa jednotlivých dílen, trasa průvodu, hesla transparentů, všude se hrála Píseň práce a na 1. máje šel Baťa v čele prvomájového průvodu spolu se svými spolupracovníky. Následujících čtrnáct dní po oslavách se v tisku jejich průběh hodnotil.

Myslím si, že slávy prvomájových průvodů za Tomáše Bati a jeho následovníka Jana Antonína Bati, který také chodil v čele svých spolupracovníků, se ve Zlíně již nikdy poté nedosáhlo, že žádný komunistický máj již takovou slavnostní událostí nebyl. Baťovci do průvodu chodili se skutečným nadšením, protože Baťovi se v té době podařila věc, která se dnes už asi nikomu nepodaří -- ve svých zaměstnancích se mu podařilo vybudovat hrdost na svoji práci, závod, spolupracovníky. Lidé, kteří pracovali u firmy Baťa a které jsem znal, mluvili o fabrice jako o "své" a když továrna hořela, plakali, brali si boty a šli "svoji" fabriku hasit.

Toto baťovské prvomájové nadšení hanili dokonce i komunističtí poslanci, viz řeč poslance za KSČ Mikulíčka z 5/1929 (dostupná na www.psp.cz):

"Pánové! Používám této příležitosti, abych objasnil určité věci, přišel jsem poněkud pozdě k projednávání svého imunitního případu, který se odehrál před 3 dny v župě, v níž jsem zvolen poslancem, a to při oslavě 1. května ve Zlíně. V tomto Zlíně, kde i české měšťácké buržoasii byl první máj roku 1918 velmi dobrou zbraní proti tehdejšímu státnímu útlaku, proti tehdejší vládě rakouskouherské, zvrhla se oslava a manifestace dělnického svátku k oslavování té nejfašističtější a nejvyděračnější kapitalistické racionalisace. První máj si vydobylo dělnictvo přes vůli všech těch, kteří měli ať hospodářskou nebo politickou moc v rukou. 1. máj byl nejen dnem Svátku práce, ale byl také vždycky dnem protestu proti vykořisťování, proti hospodářskému, politickému i kulturnímu útisku, 1. máj byl dnem, kdy pracující proletariát a poloproletariát manifestoval za své požadavky, za osvobození práce ze jha kapitálu, za 8hodinovou dobu pracovní, za všeobecné právo volební, atd. atd. Ale 1. máj na Zlínsku doznal obdobně těchže změn jako čisté učení Kristovo, toho, který hlásal rovnost před Bohem a před lidmi, doznal zprznění z řad těch, kteří dnes ve jménu jeho utiskované, týrané pracující lidi otročí, slibujíce jim odměnu za trpělivost a vzorné chování vůči vrchnosti až po smrti."

Zajímavý byl 1. máj v roce 1934, kdy se slavilo 40. výročí založení firmy Baťa. Jan Antonín Baťa požádal vedoucí osobnosti různých lidských oborů, aby napsali svou představu o tom, jak bude jejich obor vypadat za 40 let, tzn. v roce 1974. Ředitel Baťovy nemocnice MUDr. Bohuslav Albert tehdy psal o zdravotnictví. Když jeho článek čteme v dnešní době, je zřejmé, že tento člověk předběhl svoji dobu, protože hlavním cílem veškerého jeho úsilí bylo, aby byla specializovaná centra, měla by být výborná spolupráce privátních, praktických lékařů s nemocnicí a největší důraz kladl na prevenci. O rakovině napsal, že ta ještě nebude vyléčitelná, ale budeme ji lépe znát, diagnostikujeme ji v časných fázích, takže bude lépe léčitelná.

Abychom však byli zcela objektivní, je nutno přiznat, že zde byla i druhá stránka této věci. Na neúčast zaměstnanců firmy Baťa bylo vedením negativně pohlíženo. Při pátrání v archivech jsem dokonce narazil na seznam zaměstnanců, kteří do prvomájového průvodu nechodili. Nepřipomíná vám to něco? Věci se bohužel opakují a ne nadarmo se říká, že Nihil novum sub sole/nil novi sub sole/.

Ve starých novinách jsem našel ještě jednu perličku.

Byl jsem dítě, když zemřel generalissimus Stalin a jako žák první třídy jsem se musel zúčastnit tryzny, která byla ve Zlíně u Velkého kina. Byla to velká plošina, na kterou byly kladeny věnce a v čele trůnila obrovská fotografie Josifa Vissarionoviče Stalina. Kolem byly shromážděni milicionáři a za nimi plačící a truchlící davy. Protože byl březen a zima, odnesl jsem si tenkrát z toho zápal plic a dlouho jsem ležel.

Jaké bylo moje zděšení, když jsem listoval v novinách a narazil jsem na září 1937 (14.9.1937 zemřel prezident Masaryk) a já jsem na snímku v novinách uviděl tryznu prezidenta T.G. Masaryka, která byla úplně stejná jako tryzna za J.V. Stalina, dokonce i fotografie byly stejné velikosti. Jediný rozdíl byl v tom, že místo milicionářů tam stáli členové Sokola.

Takže je někdy dobré otevřít si staré noviny, přečíst si je. Jak říkal Winston Churchill:

"Chce-li někdo poznat svoji budoucnost, měl by znát svoji minulost."