Hrajete od 30. let a se Zitou Kabátovou jste jedinou tehdejší filmovou hvězdou, která dosud září. Trumfnete i Gotta. Co myslíte, která historická etapa byla pro české herce nejpříznivější?
Budete se divit, ale německá okupace. On totiž tehdy Hitler přišel na rafinovaný tah, že z nás udělá takovou kulturní Potěmkinovu vesnici Evropy. Že k nám, do zázemí, si budou říšští občané jezdit pro odreagování. Kromě heydrichiády jsme hráli devět až deset představení za týden, ročně se financovalo pětadvacet filmů. Ale zato nám samozřejmě vzali svobodu tvorby. V Praze byly tehdy paralelně štáby německých filmařů a to byli skuteční odborníci. Ta obrovská kultura, Lubitsch, Murnau, von Stroheim, Riefenstahlová. Nikdy jsem to nemohl pochopit, jak se do téhle míry kulturně vyspělý národ mohl nechat dát tak strhnout.
A jaké máte na válku osobní vzpomínky?
Samozřejmě, že převážně špatné. Sekery padaly těsně kolem nás. Po natáčení filmu Přijdu hned byla například zatčena kolegyně Letenská. Nebylo to z politických důvodů; a záměrně říkám PO natáčení. (Nechali ji film dokončit a s její rolí ho potom úspěšně promítali. To by se za komunismu nemohlo stát.) V Mauthausenu ji pak esesáci dokázali umučit za týden. Já potom viděl v novinách ty jejich protokoly -- kdy na minutu přesně přestal vězeň dýchat, kdy se pomočil... Dokonalost ad absurdum. V tom je ten pro mě nepochopitelný rozpor.
Za heydrichiády jsem byl na zájezdu na Olomoucku: Olomouc, Kroměříž, Brodek, Přerov, Prostějov. Jedna věc je zajímavá, tenkrát na Olomoucku neplatil výjimečný stav. Bydlel jsem u kamaráda Jardy, byl na nás strašně milý a pořád měl s sebou druhého, velice bodrého organizátora. Jarda to před mým odjezdem nevydržel a ve slabé chvíli se mi svěřil, že jeho rozesmátý parťák je důstojník britské tajné služby, který se má spojit s ohroženým výsadkem parašutistů v Beskydech. Vrátil jsem se domů, na všechno zapomněl a po nějaké době někdo v pět hodin ráno zazvonil. Nedivil jsem se tomu, protože jsem bydlel v blízkosti několika vináren a kamarádi mně po ránu chodili sdělovat zážitky z flámu. Klidně jsem otevřel a přede dveřmi stál gestapák s průkazem v ruce, že se jde podívat na mou korespondenci. Naštěstí slíbený balíček z Moravy, podle kterého chtěli Jardova přítele, dosud nepřišel. O tom, že já vím, o koho jde, nevěděli. To by mě stálo krk. Ale udělali si ze mě volavku. Gestapák mi pak za týden volal, že se potkáme na Václaváku. Pak kolem mne prošel, ani se neohlédl a mezi zuby šeptl: "Ještě je nemáme." Nakonec to všechno nějak utichlo. Ani nevím, jestli se z toho dostali.
Abychom se dostali k vašemu herectví: kdy jste začal profesionálně hrát?
V šestnácti na konzervatoři ve Vinohradském. Hrál jsem v Bílé nemoci a Čapek nás chodil na zkoušky sledovat. Nikdy jsem nepoznal v umění takovou poctivost. Počkejte - ano - Vančura. Ten chodil ze studijních důvodů i na zkoušky her cizích autorů.
Jednou jsem v pauze před divadlem pokuřoval a Čapek se se mnou pustil do řeči o hře -- čehož jsem si velice cenil. Čapek, to byl kulturní šlechtic. Svou nejoblíbenější roli jsem pak hrál ve filmu o něm -- Masaryka v Člověku proti zkáze.
Patří k mým nejoblíbenějším filmům. Vaše role v něm doteď tvoří v mé imaginaci vizuální představu o TGM.
Já mám velký frňák a Masaryk měl ušlechtilý nos. Nevěděli jsme, co s tím udělat. Chtěli jsme, abych měl na sobě něco, co skutečně patřilo Masarykovi. Sháněli jsme všude jeho brýle; nebyly. Až přišla Masarykova vnučka, že má dědečkův cvikr doma. Nasadil jsem si ho na nos, a maska byla hotová. Nechal jsem si udělat fotku v kostýmu Masaryka - a z deseti lidí, kterým ji ukázala moje přítelkyně, britská herečka českého původu Sylva Langová, si jich deset myslelo, že jsem Masaryk.
Teď mě napadlo - vy považujete za svou vrcholnou filmovou roli Masaryka? A co Ríša v Pohádce máje nebo poručík Lukáš? Anebo dvojice s Rudolfem Hrušínským v Hostinci U kamenného stolu?
Rád vzpomínám na filmy, které jsem dělal s Rudolfem Hrušínským, se kterým jsem jeden čas tvořil dvojici. Jen ve filmu jsme si dělali partnery celkem dvanáctkrát.
Jsem fanda na Kamenný stůl a slyšel jsem, že po jeho uvedení došlo k drastickým zákazům pro celý štáb.
Máte pravdu. Režisér Gruss byl čelný komunista, měl všechny výhody, ale ministr kultury Václav Kopecký řekl, že Kamenný stůl je obdivování měšťáctví, a tím byl s Grussem konec - s námi taky. Rudolf i já jsme potom dostali dištanc na sedm let. Ironií osudu se ale moje poloha v tom filmu tak vžila, že jsem potom dostával role samých měšťáků.
Dostal jste charakterový šuplík.
Dostal jsem šuplík a z něj se pak vyvinuli moji slavní Briti. Přitom já neumím ani anglicky, začal jsem se učit až před koncem války, a než jsem se ohlédl, byli tu Rusové, a angličtina byla k ničemu. Platná mi za celý život byla jen francouzština mé ženy. Jezdíme totiž každý rok dovolenou ke známým do Francie.
Na rozdíl od Francie se o naší zemi říká, že kultura bez státní podpory umírá na úbytě? Proč myslíte, že to tak je?
Zaprvé proto, že všechno rozkradli bývalí komunisti a seshora se s tím nedá nic dělat, protože nahoře jsou taky bývalí komunisti. A těm je vždycky kultura volná. Ale ani před válkou se shora s ničím nedalo nic dělat. Nemyslete si, Masaryk také neměl žádné pravomoci. Byl ale tak taková osobnost, že co řekl, to sedělo, a stal se z toho národní program.
Vaše tvorba má něco společného ještě s ještě s jedním prezidentem. Náš bývalý pan prezident dělal u Vás v Komorním divadle v šedesátých letech asistenta režie. Jaký to byl "zástupce šéfa"?
Ota Ornest, bratr Jiřího Ortena, režisér, překladatel, dramaturg a dlouholetý ředitel Městských divadel pražských, si Havla jako kulisáka všiml v ABC a přeřadil ho jaksi poloilegálně k nám coby člověka s neobyčejnými schopnostmi, které je třeba využít. Radok ho dosadil do funkce svého osobního osobního dramaturga a byla to skvělá dvojice. Radok vždycky dokázal držkatýho herce utřít a Havel utěšit. Havel (stejně jako Čapek) je kulturní šlechtic a vždycky si stál za svým. Zdvořilý úsměv, jakási stydlivost, ale pevnost. My tam měli díky Ornestovi, Radokovi a Havlovi elitu. Taky jsme se o komunismu bavili tak, jako já teď s vámi, a nikdy nic neprosáklo.
A jaká byla práce s Radokem?
Měl jste vidět ty jeho inscenace. To byl vždycky svátek divadla. Povolili nám oficiální překlad Moliérova "Misantropa", ale náš přítel J. Z. Novák, zvaný "Jézetdé" ho přeložil s použitím stranické hantýrky a my to pak v tom překladu nastudovali. Byl to průšvih na zavření divadla. Ale příště jsme si udělali u komunistů ještě větší průser. My byli v Městských divadlech pražských s Rokokem a ABC od konce 50. let první znovuobnovenou opozicí k tehdy všeobjímajícím "realistickým divadlům". Teprve pak se k nám přičlenil Semafor, Činoherák...
Mohl byste zavzpomínat na někoho ze svých tehdejších divadelních kolegů?
Můj dobrý přítel byl Václav Voska, s nímž jsem alternoval hlavní roli v jedné z nejlepších Radokových inscenací, v adaptaci Čechovovy povídky Švédská zápalka, kterou Radok sám zdramatizoval. Voska se mnou jezdil na chatu, učili jsme se tu roli spolu. Ale pak tu roli dali jen mně -- a on mi to časem odpustil. S Voskou jsme měli takovou domluvu, že když si nebudu s něčím vědět rady, sedne si do hlediště a poradí mi, jak by to hrál on. A obráceně. Tak jsme třeba během zkoušení jedné hry vstávali a chodili se do hlediště dívat jeden na druhého. Vašek byl herec od Pánaboha.
Velká legrace byla s taky s Mirkem Homolou a jeho pověstným smyslem pro humor. Radok s oblibou rozebíral hru od filosofických prazákladů jejího významu, citoval, říkal spoust faktů a Homola mu na to obyčejně odpověděl: "To mě nezajímá pane režisére, mně stačí jen říct odkud mám přijít a kudy odejít!" O takového režiséra, jako byl Radok, se v tomto případě pokoušely mdloby. "Homolo, vy jste strašný člověk!" zařval Radok. A to byl právě čas, kdy přišel na řadu jeho smířlivý asistent Václav Havel.
Celý život jste hrál v tzv. "kamenných divadlech", jen jednou jste si zahrál v divadle avantgardním. Ta hra se jmenovala Dr. Johann Faust, Karlovo náměstí 40, Praha II.
Tenkrát mně volal Jiří Suchý a tím svým typickým hláskem říká: "Dobrý den, tady Suchý, já se Vás chci zeptat, jestli byste si s námi nechtěl zahrát, já jsem totiž pro vás napsal roli." Tak říkám: "To mě moc potěšilo pane Suchý, ale Vy jste úplně jiný druh divadla, to si budu muset setsakra rozmyslet." A on: "My Vás zveme k nám do Semaforu, můžeme si jen tak posedět u kávy, seznámíme se - a tu roli přece brát nemusíte. Ale když ji nevezmete, tak budu ztracenej." Tak jsem tu roli vzal. Strašně jsem se bál, že budu muset zpívat, ale ten strach byl zbytečný. V Semaforu musí zpívat každý. A tak jsem ani já nebyl výjimkou. Hrál (a zpíval) jsem Wagnera, který je v Suchého podání číšník. Jejich typ divadla je půvabný, miluju Suchého i Molavcovou. Hrál jsem s nimi rád a časem mezi námi vzniklo hluboké přátelství.
Tak mě napadá; koho vůbec považujete za nejlepšího českého herce?
Nás vždycky učili Zdeněk Štěpánek, Rudolf Deyl starší a Jiří Plachý, že nejlepší herec byl Eduard Vojan. Ten na přelomu století vnesl do Národního divadla nový fenomén: zlidštění. S tímhle revolucionářem jsou všichni dnešní herci nesouměřitelní. Já ho sice nepamatuju, ale ta pověst, která ho přežila, byla tak velkolepá, že ještě za nás, ve třicátých letech se nesla hereckými šatnami. On byl svého druhu pánbůh. Nemělo by se na něj zapomínat - doufám, že dnešní herecký dorost o Vojanovi stále mluví.
Všichni se Vás ptají na váš vztah s Adinou Mandlovou, já to dělat nebudu, i když se ve mně trochu bouří zvědavost...
Já se vás na oplátku nebudu ptát, kdy zaplatíte činži.
Děkuji.
|
