Jirka předtím, než vzal roha z Čech, měl značné problémy se svým synem narkomanem. Syn byl již dospělý a nechtěl se jít léčit. Stále jen vyváděl a chtěl peníze, jinak byl na rodiče velmi zlý. Jirka jej napřed přesvědčoval. Nejprve si o něj dvakrát zlomil ruku a pak synovi zlomil dvakrát paži v předloktí. Nepomohlo to. Na policii mu sdělili, že nemohou nic dělat, jestliže se nechce syn dobrovolně léčit. Taková blbost, copak se chce někdo závislý někdy léčit? Možná pak, až bude úplně na maděru. Jenže potom to stejně nemá cenu, protože do konce života takový člověk již není vůbec k ničemu. Stejnou písničku mu řekli v protidrogové poradně. Za komančů by se s ním nepárali a dávno, než by se jako nezletilý dostal ke stříkačce, tak by seděl a přemýšlel.

Jednou, když byl jeho syn ještě nezletilý, tak byl dokonce vyšetřován na protidrogovém oddělení u policie. Dostal se jako svědek až k soudu. Když však uviděl na sedadle mezi veřejností nějakého sebevědomého dealera, tak své svědectví odvolal. Dostal potom podmíněný trest za křivé svědectví.

Jirka měl známého u policie, nějaký major na vyšší funkci, a ten mu mezi čtyřma očima, s úšklebkem a s poťukáním na čelo sdělil, že se obrátil se svým případem na to "pravé místo". Měl vyhodit syna na ulici. To bylo jediné řešení. Pro narkomany, bezdomovce, opilce a marginály nebylo v celém městě místa pod střechou. Jirka tedy syna vyhodil z bytu ven na ulici, ale bylo to ještě horší než, když byl syn doma. Číhal na matku zákeřně na ulici, napadal ji, obtěžoval ji v zaměstnání, dělal dluhy a šílenou ostudu. Prostě jakýmkoliv způsobem vydíral peníze. Byl sice řešen na policií za přestupek nějakého domácího násilí či co, ale pokutu museli nakonec zaplatit stejně rodiče. Tak kdo byl vlastně potrestán?!

Jirka už nevěděl co si počít. Syn byl čím dále tím více agresivnější a požadoval stále větší peníze. Obrátil se tedy na svého šéfa v zaměstnání, jestli by mu nezvýšil plat. Ten se jenom rozzlobil. Jirka bezradný přišel z hospody a pustil se do syna, s tím, aby svému drogovému dealerovi vysvětlil, že rodiče prostě víc peněz nemají a když nebudou mít na nájem, jídlo, služby a energie, že prostě nemohou synovi dávat "kapesné" a že půjdou sami na ulici. Přitom mimochodem nadával na svého šéfa, že mu nechce zvýšit plat.

Nic se nedělo. Syn pokračoval a bylo to s ním čím dále tím horší. Fetoval nějaké nečisté svinstvo, takže měl na obličeji červené bobule velké skoro jako šípky. Matka začala navštěvovat psychiatrii a začala fetovat prášky. Jirka už nevěděl, co si počít. Nevěděl, jestli má zastřelit sebe nebo syna, nebo jestli nemá začít fetovat také?

Pak si všiml, že vedle v sousedství pracují na stavbě nějací Ukrajinci. Jednou s nimi mimoděk prohodil kus řeči. Slovo dalo slovo, rozuměli si a domluvili se. Jirka mluvil polo-rusky a Ukrajinci polo-česky, prostě parusky a pačesky. Jirka jim vysvětlil svůj problém a zajímalo jej, jak to chodí u nich doma -- s tím státem a mafií. Usmívali se. Tím to skončilo.

Netrvalo dlouho a Jirkovi v zaměstnání zvýšili velmi podstatně plat, ačkoliv svoji práci díky rodinným potížím dost zanedbával. Šéf se na něj začal dokonce usmívat. A pak, že nejsou dobří lidé a že neexistuje nějaký bůh, říkal si Jirka. Nic mu nedošlo.

Se synem byl celkem pokoj, rodiče nenapadal, ani nedráždil, protože dostával zvýšené "kapesné". Potom Jirkovi někdo ukradl před domem auto. Na policii se mu vysmáli, že takových případů mají, že nevědí co s nimi. Když probíhalo policejní vyšetřování na místě činu, ani si pořádně nevšiml party stavebních dělníků v sousedství, kteří jej zdravili jako starého známého. Druhý den bylo auto zpátky na místě a Jirkovi došlo, jak to u nás chodí.

Žil v České republice ještě asi tři roky, než se jeho syn oddělal předávkováním a ženu odvezli na psychiatrii, kdy si ji už nechali na stálo. Jinak vše bylo v pořádku. Platil šéfovi v práci deset procent ze svého platu a šéf mu pravidelně zvyšoval plat. Jirkovi to nevadilo, neboť byl zvyklý svého bývalého členství KSČ platit pravidelné příspěvky. Pracoval nemusel. Sháněl si v pracovní době jenom své soukromé kšefty a vylepšoval si rozpočet.

Ve městě se cítil naprosto bezpečně. Zatímco předtím spal s pistolí pod polštářem a měl ve sklepě tajně schovaný samopal, dnes si na něj nikdo nemohl dovolit. Platil přece přes syna dost vysoké výpalné za ochranu sebe a svého majetku. Mezitím, než syn zemřel a žena skončila na doživotí v blázinci, tak se vzmohl. Pak vzal z Čech roha. Není přece blbý, jak mi řekl.

Na rozloučenou mi ještě sdělil, že u nás v Čechách nefunguje ani stát, ani mafie. Když člověk platí daně státu, tak má za to úplné nic (původní výrok zněl "úplné h...."). Když platí místní tzv. mafii, tak se na něj ona také vykašle, zatímco cizí mafie se o vše dobře postará. Jsme mi to Češi fakt chudáci, v Čechách je takový bordel, že už tady ani vlastní mafie nefunguje. Jirka zase odjel. Ten se má. Ale co my?

Tak nevím, jak vy? Pokusím se ženu doma přemluvit, aby dávala z platu, který jí celý život celý odevzdávám, deset procent nějakému Ukrajinci, abychom konečně klidně žili bez obav o mizerné zaměstnání a o starou škodovku. A také bez strachu z přepadení na ulici a vykradení starého harampádí ze starého plesnivého nájemního bytu, se kterým nás "naše" město jako králíky prodalo po svých známostech novému majiteli, ačkoliv jej dostalo od "našeho" státu zcela zdarma.