Kampaň vůči komukoli nebo něčí aféra nemá pak smysl sama o sobě, nýbrž teprve prostřednictvím nastrčených funkčních pastí, z nichž pak někdo další má očividný prospěch. Už málem tři měsíce máme "přečunkováno". Je halasně zdůrazňováno, kde J. Čunek šlape vedle, aniž někdo věcně vyjde na světlo s projektem, co a jak chce dělat v nesmírně obtížné tzv. "rómské" otázce konstruktivně a věcně líp. Že tu jde fakticky o boj o fiktivní střed rozložených politických sil mezi ODS a ČSSD (+ KSČM), by mělo být zřejmé. Utnout nedávno instalovanému předsedovi KDU-ČSL "hlavu" jeho vystrnaděním z koaliční vlády znamená také pocuchat kredibilitou těch, kteří s touto stranou spojili své politické osudy a do svého čela jej přitom zvolili. Zelení jsou ve stávající koalici až ti třetí, s pouhými šesti poslanci, ale přitom dokonce se čtyřmi ministerstvy pod svou pravomocí. Už soudobé průzkumy Straně zelených (SZ) slibují předstih před KDU-ČSL. Je-li koaliční partner v nouzi, Zelení nemusí mít okamžitě ohledy ani na možné problémy Topolánkovy koaliční vlády. Mohli by mít pro příští parlamentní volby "své jisté". A to jako koaliční partner doleva i doprava, a přitom už možná bez KDU-ČSL...

Samozřejmě my občané mnohé víme, co hlásá teorie. Že společnost potřebuje média, aby snáz našla vyartikulováno to, co sice začíná nějak vnímat, ale zatím bez té osvobodivé slovní formulace, kolem níž by se pak mohla nabalit "touha a vůle zástupů". V době, kdy ještě nebyl rozhlas -- tím méně byla na světě dnes málem jako domácí mazlíček zdomácnělá televize -- nadmíru mocným tlumočníkem či krystalizačním prostředkem pro tvorbu názorů byl hlavně a zcela nepominutelně tisk. Pokud se stalo, že se cítily být novinami dotčeny vládní kruhy, v 18. a v 19. století bylo možné poměrně snadno zakročit proti redakci, která si dovolila kritiku poměrů. Ve 20. století značně přibylo novin a časopisů, takže každé periodikum si mohlo výrazněji vytvořit svůj ideový profil a muselo usilovat o "svého" čtenáře v konkurenčním (a existenčním) boji. V diktaturách, kterých hned po 1. světové válce vůčihledě na tomto našem světě přibylo, už z pudu sebezáchovy se většina tiskovin snažila nenarazit neblaze na vládní moc. Vznikl -- z pragmaticky profilované nutnosti -- přímo v redakcích anticipující sebekritický filtr (od "sebe krýt"!), nepřipouštějící pro otištění některá témata a kritický vztah k nim.

Nelze přehlédnout, že v ČR (hned od roku 1990) média mohla využít jisté výchozí atmosféry jakoby "znovunabyté svobody" k navození zcela nových poměrů v tisku, v rozhlase i v televizi. Těmto médiím mohla "narůst křídla". Pokud jde o tisk, velmi rychle bylo potřeba vnímat jako nepřehlédnutelný apel "také" nutnost udržet se na trhu. Mnohem monopolněji se exponujícímu rozhlasu a zrovna tak televizi stačilo okamžitě -- i v další časové perspektivě -- se přizpůsobit novým poměrům. Dnes se mnohé musí jevit značně složitější, především pro značně zkomercializovanou rozhlasovou síť.

Kdo nemá příliš krátkou paměť, ví, že se v "polistopadových" poměrech hodně žilo z antikomunismu. Některé tváře zmizely z obrazovky nebo z redakcí. V tehdejším ještě československém, skoro vůbec neprofilovaném podhoubí politiky byly sice již rozdány nové výchozí karty politické moci, jenže stalo se tak v prostředí jen málo ideově vykvašeném. Jako houby po dešti vzniklo, jakoby kouzelným proutkem, na stovku "politických" stran a hnutí; mnohé z nich měly blíže k recesi než k nějakým profilovaným vůdčím idejím. A kdo byl "chytrým" včera, tuto zkušenost mohl zase jednou znovu zhodnotit. Po několik generací platilo, že i s oním řečeným "máslem na hlavě" lze vždy znovu (a pokaždé v jiném rouše) najít útočiště v lůně nejsilnější strany; té, která třímá moc. Také výpomocně se zrovna tak zkušenostně odpozorovaným "ruka ruku myje". A také médiím (ne že by nutně musela mít to "máslo" na temeni) se mohlo hodit v těch výchozích dostizích bažících po moci přihodit si na její profilující se favority.

Nejde teď o zachycení historie v detailu. Kupodivu stále více bylo slyšet o tzv. "informativní společnosti" a o nadcházejícím "informačním století". Všechna média si hravě uvědomila své možnosti v ovlivňování lidí. Se stále rostoucí oblibou televize viditelně (a rapidně!) klesala tendence číst nějaké texty; rostla chuť nenáročně se dívat jen na obrázky. Nepřehlédnutelně zaplavila trh bulvární -- komerčně velmi výhodná -- produkce. "Drby" na běžícím pásu, prezentované jako "senzace", nejednou zabarvené "košilatě" a týkající se "celebrit", jako kdyby dokonale saturovaly dříve nepoznaný "hlad" po nahlížení klíčovou dírkou a zcela nenáročně nahrazovaly potřebu být informován touhou být pobaven. Taky na účet postižených. Vždyť to už i za tzv. První republiky senzace byla uveřejněna palcovými titulky na první straně; případná pak "Oprava" petitem někde mezi nanicovatými "lokálkami".

Média v ČR si stále dramatičtěji uvědomila svou sílu, když mohla třeba před volbami naznačit údaji z nějakých anket, kam "jako" směřují hlasy voličů a co si "vlastně" občané o jistých stranických programech myslí. Také vhodně voleným obrazovým materiálem média sugestivně víc než naznačovala, co měl "inteligentní volič" vidět (a nemohl z prezentovaného materiálu okatě nevidět). Nějaký čas zjevná popularita nějakého politika automaticky zajišťovala -- a dosud zajišťují -- jeho chválu v médiích. Bylo -- a je -- pak jedno, zda a jak se takový politik o svůj věhlas ve svých funkcích nějakými prokazatelnými pozitivními výkony zasloužil.

Někteří politikové si už za ta léta získali jistou "tvář". Někteří jsou navíc "stálicemi" na našem politickém nebi. Jiní větří možnost do takové konstelace se etablovat. Je-li to nutné, táhnou všichni za jeden -- existenční a mocenský -- provaz. A média jim v tom sekundují. Někdy ovšem -- jako kdyby "zpoza buka" -- je tu nějaká zpráva, která statiku všední každodennosti bouřlivě nahradí nečekaným "tsunami".

Je pak jedno, "kdo za tím vlastně opravdu stojí". Údajný důvod ke zveřejnění senzační (nebo nějak provokativní) zprávy je jen doprovodem inscenace takové "senzace". V ovzduší úrovně české korupce musí nejednou přispět zvláštní náhoda k jejímu odhalení. Při české poměrné shovívavosti k tomu, co se nějak řekne, musí být rovněž zvláštní motivy, proč si nějakého výroku -- kohokoliv! -- vůbec všimnout.

Jiří Čunek se až příliš rychle dostal k vrcholkům české politiky. Není automaticky dobře -- rozuměj spolehlivě! -- čitelný ani svým funkčně blízkým partnerům, ať už z vlastní strany, z dalších koaličních stran, a ovšem ani z opozice. Za poslední tři měsíce se stala "kauza Čunek" nadmíru vhodným želízkem v ohni především nejbližším konkurentům o voličské hlasy, tj. Straně zelených (SZ). Vždyť zatím SZ je počtem mandátů pod úrovní KDU-ČSL; a přitom rozmanité průzkumy veřejného mínění slibují, že by tomu mohlo být naopak! Jakákoli kauza v koalici samozřejmě je municí získanou zdarma pro opozici, ať už v ČSSD, anebo -- ovšemže! -- v KSČM. A je úplně jedno, co je pravda za těmi "brebty" z ledna tohoto roku o jistém půl milionu a jeho problematicky sdělovaném původu. Také stojí za povšimnutí, v jakých kritických vlnách a interpretacích se ocitl jeden výrok aplikovatelný na Rómy, když se do toho zamíchal jeden výzkum naznačující, že až "příliš neslušné" procento lidí u nás sdílí myšlenku kritizovaným výrokem málo zahaleně naznačenou. --- Mimo debatu přitom zůstává, že "enkulturace" Romů do naší společnosti je problém na několik generací, a není to problém především jazykový nebo sociálně-ekonomický. Stačí, když nový jedinec vrůstá do nikoli zrovna povzbuzujícího prostředí, v němž není povzbudivě patrná markantně pociťovaná touha po kvalifikačním a celkově kulturním povznesení jak vlastním, tak také vlastních potomků. Je to "běh na dlouhou trať"; nejen pro tu "menšinovou" společnost! --- Na druhé straně je jen kolorováním celé té citlivé situace, když jeden "žertéř" pošle na hlavičkovaném papíru ze Senátu ČR matoucí informaci. (Zajímavé pak nepřehlédnutelně je, že dotaz na vlastního původce té machinace nechá její aktér rozmazaně jakoby jen "bez komentáře". Lze se pak domýšlet všelicos.)

Nezapomeňme ale, že se kupodivu rychle našla "hůl" (když k tomu byla příležitost), aby "pes" nekontrolovaně "neštěkal". Přitom nejen výroky, nýbrž i činy J. Čunka nejsou na naší české politické scéně předem dobře vykalkulovatelné. Za to se někdy musí platit! Což není bez bolesti. Nebude-li odložena kauza kolem podezření z úplatků u dříve vsetínského pana starosty, pak především KDU-ČSL by mohla mít ze strany SZ namále...

O jistých aspektech té personální situace, ale i o roli médií jsem již v BL psal, mj. v:

Pravda, racionalita, interpretace

Václav Klaus, media, klimatické změny a jejich prezentace