Navzdory jejich proměnlivé tvářnosti lze moderátory, kteří působí v českém rozhlase a v české televizi, dělit podle několika protikladných hledisek: Buď tvoří rezonanční desku pro svého hosta (to je základní smysl žánru talk-show, který jsme převzali ze západních médií), nebo využívají svého hosta k tomu, aby prezentovali sami sebe, respektive své bonmoty; buď jsou věcní a názorní, nebo nesnesitelně upovídaní; buď se -- podobně jako hlasatelé zpráv -- uchylují k spisovné formě, nebo se -- podobně jako většina populace -- vyjadřují obecnou češtinou. Pro toho, kdo tyto pořady pravidelně sleduje, nebude jistě obtížné, aby si do zmíněného dělení dosadil vhodné příklady. Je přitom zřejmé, že divácká obliba jednotlivých moderátorů není přímo úměrná serióznosti jejich výkonu: Čím jsou nevázanější a dotěrnější, tím jsou vítanější. Závěr, který z toho lze vyvodit, nezní ovšem příliš lichotivě: Široká divácká a posluchačská obec neoceňuje, jak se průvodci na svůj pořad připravili, respektive jak umožnili hostovi, aby projevil své názory, nýbrž jak obstáli v roli bavičů, s níž je diváci většinou ztotožňují.

Někteří moderátoři (Jiří Krampol v pořadu Nikdo není dokonalý, Karel Šíp v pořadu Všechnopárty) toto předurčení, jak se zdá, dobrovolně, ne-li s potěšením, přijímají, zatímco jiní se mu brání, a to buď tím, že se snaží svůj projev skutečně moderovat, tj. zjemňovat (Marek Eben v pořadu Na plovárně), nebo naopak tím, že jim nic není svaté a že umějí ironizovat i sami sebe (Jan Kraus v pořadu Uvolněte se, prosím). Tento druhý způsob znamená ovšem pro moderátora jisté riziko -- ne snad kvůli tomu, že by rozhořčoval diváky, nýbrž proto, že vzbuzuje obavy odpovědných redaktorů (na přílišnou toleranci vůči svému hostu doplatil loni například rozhlasový moderátor Aleš Cibulka).

Zábavnost sama o sobě není samozřejmě nic nepatřičného nebo odsouzeníhodného, a kdyby sledoval pořady s českými moderátory nezaujatý cizinec, jistě by neupřel českému národu svérázný humor, a to v nejrůznějších podobách, od lehké ironie až po černé vtipkování. Je však přinejmenším laciné, omezí-li moderátor výběr hostů toliko na další potencionální baviče, aby jeho pořadem neprobleskla náhodou nějaká vážná myšlenka. O tom, jak může tato taktika selhat, svědčí fiaska některých českých filmových komedií z šedesátých a sedmdesátých let minulého století, které rovněž sázely spíš na přehlídku zavedených komiků než na promyšlený scénář. Odvahu vybrat a rozpovídat kohokoli -- třeba i odborníka, ponořeného do vlastního oboru, nebo cizince, zápolícího s češtinou, osvědčuje málokterý mediální průvodce (kromě Marka Ebena například Jan Kraus); k zjevné selekci svých hostů se uchylují dokonce i moderátoři, kteří vedou rozhovor ve vážné rovině a kteří vtipem příliš neoplývají (Antonín Přidal v pořadu Z očí do očí a Tereza Brdečková v pořadu Ještě jsem tady) -- zdánlivě proto, aby posloužili svému tématu (moravský region, seniorská bilance), ale ve skutečnosti spíš proto, aby nějaký nekonvenční host nenarušil vykolíkovanou uměřenost jejich vystoupení.

Existují měřítka, podle nichž by se dal výkon moderátora hodnotit? Pokusme se je vymezit: 1. Moderátor by neměl vystačit jen s tím, co se o svém hostu, respektive o svém tématu, doslechl, natož jen s povrchním, předběžným dojmem; měl by se důkladně informovat o jeho životě, o jeho díle a o jeho zájmech. Zdá se, že si někteří moderátoři (Halina Pawlowská v Banánových rybičkách) vůbec neuvědomují, jak je trapné, představují-li svého hosta bombasticky znějícím, nicméně hluchým výčtem ("spisovatel, textař, básník, literát") nebo rádobypolidšťující a triviální charakteristikou ("milovník dobrého vína a krásných žen, manželka známého cholerika"). Jiní moderátoři (Václav Moravec v nedělních Otázkách V.M. ) zase vycházejí spíš z citátů svých hostů než z jejich profilu, což ovšem může vyústit jen ve formální, slovní přestřelky; z těch se pak může obratný politik vylhat tvrzením, že byl citát vytržen z kontextu nebo že se mezitím společenská situace radikálně změnila. Příkladem průvodce, který umí svého besedníka lapidárně a trefně představit, může být naopak Jana Klusáková v rozhlasovém Hostu J.K.

2. Moderátor by měl být schopen zřetelně a souvisle vyjádřit nosnou myšlenku; to se řadě moderátorů nedaří. Vytýkat jim, že se ohánějí obecným jazykem, by bylo zpozdilé, protože díky této dikci mohou v plné míře uplatnit svou pohotovost a svůj vtip (pokud jimi disponují) a protože obecná čeština pomalu, ale jistě proniká do oficiálních projevů i do literatury; některým mluvčím, například Jiřímu Suchému, dodává jemné kolísání mezi spisovnými a hovorovými tvary dokonce typický půvab. Odbývá-li však moderátor neúnosně správnou výslovnost, respektive rozmlouvá-li v překotném tempu, ztěžuje divákům a posluchačům -- a to nejen seniorům -- porozumění. Špatná výslovnost samohlásek a souhláskových shluků se dnes sice šíří jako mor, ale to by nemělo moderátory ve veřejných médiích omlouvat. Člověka, který pracuje profesionálně s jazykem, jistě tahá za uši například nepřirozená intonace některých průvodců na Českém rozhlase 6, která naznačuje, že se dosud nesžili s českým prostředím, a přiškrcené koncové a, typické pro anonymního průvodce televizními Minutami z přírody (jinak ovšem zasvěceného).

3. Moderátor by měl ovládat umění komunikace, a to nejen s tím, koho zpovídá, ale i směrem k divákovi. Vyžaduje to od něj samozřejmě jistou dávku bdělosti a důslednosti: Rozmlouvá-li s politikem, který uhýbá od položené otázky (což je časté), nebo s dezorientovaným či dogmatickým posluchačem, musí udržet debatu ve stanovené linii, aniž by někoho urazil. Neměl by však neustále a zbytečně skákat hostu do řeči -- divák či posluchač pak ztrácí vědomí souvislosti (v tomto smyslu si z obou politických rezonérů vede lépe Petr Šimůnek na Primě než Václav Moravec v ČT 1). Na své si naproti tomu přijde divák při pořadech Černé ovce s Ivetou Fialovou, Na stopě s Romanem Svobodou, Kalendárium se Saskií Burešovou, jakož i Domácí lékař s dr. Jiřím Pešinou, přestože nevzbuzují tolik kritického ohlasu jako politické debaty -- svým švihem, svou pestrostí a svou názorností převyšují obvyklý standard publicistických relací.

Pohled na moderátory je samozřejmě také věcí osobního vkusu. Je proto pravděpodobné, že například projev Ester Janečkové, která uvádí Poštu pro tebe, může připadat některým divákům vlídný a trpělivý, zatímco jiným stejně rutinní jako dejme tomu přístup sociálních pracovnic; na moderátorku se v tomto případě přenáší emocionální ladění pořadu, které občas -- podle povahy sděleného příběhu -- sklouzne do sentimentality nebo do sebelítosti (tento dojem nevhodně posilují úvodní šoty, v nichž předvádějí něhu milenci a matka s dítětem). Jistá stereotypie -- nebo únava? -- začíná pronikat rovněž do oblíbeného a potřebného pořadu Chcete mě? . Z projevu Michala Prokopa, který moderuje Krásný ztráty, může zase některý divák vyčíst jistou chtěnost, respektive křečovitou snahu o politický průmět debaty, který je často nadbytečný.

Výstupy Jaromíra Hanzlíka v Úsměvech působí naproti tomu spontánně -- a i kdyby tak nepůsobily, diváci by mu to bezpochyby prominuli, protože si moderátora spojují s řadou sympatických rolí v českém filmu (podobně přijímají i průvodcovské úvazky Miroslava Donutila a Bolka Polívky). Neplatí to však o Jaroslavu Hutkovi, který nezapře, že je v roli moderátora amatérem; jeho účast v pořadu V zajetí železné opony ospravedlňuje snad jen jeho někdejší odskok do emigrace. Moderátoři by si měli mimoto dávat pozor na některé zlozvyky: Je jistě zbytečné, aby průvodci rozhlasové Kávy o čtvrté do omrzení opakovali v úvodu sentenci " K tomu se ještě dostaneme" (míní tím, že některé body diskuse hodlají se svými hosty probrat později, což se téměř nikdy nestane), a kdyby se průvodkyně Pošty pro tebe obešla bez okázalého přehazování nohou při každém dosednutí, diváci by nemuseli trnout, že svého hosta přitom nakopne.

Chápeme-li moderátora jako někoho, koho bychom vcelku přivítali na rodinném večírku, nemusíme na něj mít příliš vysoké nároky -- stačí, když nezkazí náladu, navozenou přípitkem. Chápeme-li ho jako někoho, kdo by měl zpovídat i nás, přihlížíme samozřejmě k tomu, co a jak z lidí vytahuje; je nám například zřejmé, že Jan Kraus a Karel Šíp se neodbytně zaměří na naše partnerské vztahy a na naše honoráře. Chápeme-li nicméně moderátory jako osoby, které nás něčemu přiučí, nemůžeme si o většině z nich dělat iluze -- tušíme, že by v testech inteligence nijak zvlášť neobstáli. Náročný divák a posluchač jistě může vsadit na všeobecný rozhled Eduarda Hrubeše, který připravuje pořad Tak neváhej a toč, nebo na politicko-historické znalosti Petra Nováčka, který zpovídá (v sehrané dvojici s Janem Pokorným) své hosty v Radiofóru, ale stěží se spokojí s mezerovitou všehochutí výmluvné Haliny Pawlowské, která v jednom svém nedávném pořadu (při polemice s Janem Krausem) příznačně prohlásila, že nemá smysl hledat pravdu, protože každý má beztak jen tu vlastní. Celkově vzato, průměrná úroveň moderátorských vystoupení vypovídá o tom, jak málo odborné a pedagogické péče věnuje stát takovým tradičním oborům, jako je rétorika a ortoepie, bez nichž se publicistická tvorba neobejde.

Je zřejmé, že invazi moderátorů se hned tak neubráníme -- už proto ne, že je to pro mnohé z nich podobné finanční terno, jako je pro herce účast v seriálech; případy, kdy ze své funkce odstupují (Vladimír Čech, Naďa Urbánková, Barbora Kodetová) jsou poměrně vzácné a zpravidla vynucené. Vytlačili postupně věcné ohlašovatele pořadů a občas dokážou potlačit či rozmělnit samo téma, jež si určili. Zvykáme si na ně, ale je otázka, zda to svědčí v náš či v jejich prospěch. Může se totiž stát, že je brzy začneme vnímat jen jako optickou kulisu, která nám bude klamně sugerovat, že jsme vždy, i ve chvílích tíživé samoty, obklopeni lidmi s neotřesitelně pozitivním nábojem.