Na jedno jsme však zapomněli. Zlatý řez člověka jaksi přestal platit. Všichni zapomněli na funkční vzhled lidského těla. Stalo se obtížným genetickým balíkem, který nás pouze obtěžuje svojí přítomností. Všichni zapomněli nejen na vzhled, ale především na vnitřní výraz jeho duševního a energetického napětí, které tělu dodává graciéznosti a majestátu chrámu božího.

Lidé dnes ve svém domácím okolí velice milují domácí zvířátka. Krásná lidská těla jim nabízejí média. Avšak u sebe doma, ve svém domácím interiéru, jejich vlastní tělesný zjev a proporce s těmi mediálním vzory záporně kontrastují. Alespoň, že mohou tento rozpor kompenzovat uspokojivým pohledem na domácí miláčky. Zvířata nějak překonala člověka v tělesné ušlechtilosti a duchapřítomnosti.

Lidé však touží po krásném těle. Jenomže po těle někoho jiného. Jejich vlastní tělesná přirozenost je obvykle naprosto nezajímá. Základní předpoklad jejich pozemské existence, kterým je jejich tělo, je to poslední, čemu by snad chtěli věnovat svoji pozornost. Mají k tomu přece armádu dobře placených služebníků -- kadeřníků, vizážistů, chirurgů aj.

Vyčítáme teroristům, že jsou fanatičtí sebevrahové, kteří nesmyslně pokládají své životy v boji proti našemu politickému systému, který je podle nás lepší, než ten jejich. A sami přitom pokládáme své životy za mediální a byrokratický virtuální svět, který vytváříme ve svém duševním prostoru a skrze jehož síto uboze sajeme řídké a několikrát vyvařené a macerované požitky. Dokonce jsme si z nich učinili nudnou povinnost, od které chvátáme raději ihned pryč ke svým malicherným a trapným zálibám. Naše vlastní tělo se nám stalo obtěžující přítěží. Sbíráme raději třeba fotografie sportovců, poštovní známky, vzácné a ledvinové kameny a především peníze.

Ony výjimky, které se dnes věnují designu lidské postavy jsou však většinou založeny na pumpování lidského vědomí soustavou nervů a pomocí tzv. doplňků výživy, do svalů. Způsob takového tréninku je obvykle založen na zatěžování synergistických svalových skupin, zatímco antagonistické vypadávají z vědomí cvičícího. Lidská postava a svalová profilace pak tímto způsobem někdy nabývají monstrózních tvarů (např. kulturistika), které nelze obdobně nalézt u žádných zvířat v přírodě. Tělesný pohyb zvířat je totiž založen na jiném principu a v tělesné úrovni se projevuje vyváženým zapojením antagonistických svalových skupin a nikoliv přetěžováním těch synergistických pomocí silné vůle sportovcovy.

Máme jen řídké zprávy a představy, jak si počínali designéři lidství starých dob. Můžeme tak usuzovat z různých archeologických památek a nálezů uměleckých předmětů, soch a obrazů. Jedním z příkladů je např. indická ikonografie a sochařství. V literatuře o starobylé józe, která se zabývala tréninkem lidského těla, například zcela chybí předpisy způsobů cvičení, které jsou dnes známy, díky vědeckému výzkumu. Bylo to snad nedostatečností starých národů, nebo tím, že lidé byli dříve více škaredí, než dnes? Co když tomu bylo naopak? Co když lidé v dávných dobách byli krásnější než dnes?

Mohli bychom tak uvažovat podle toho, že mladí lidé jsou obvykle krásnější než starší. Ošklivost je téměř synonymem stáří. Jeden člověk je příkladem celého lidstva. Podobně jako on, tak i lidstvo stárne a stává se ošklivějším. Nejen to, lidská krása se stala prostředkem mediální manipulace s veřejným míněním. Škaredost je pěstována negativním výběrem. Lidé by přece nehltali tolik média, kdyby tam byl reálný průměr ošklivosti a krásy, v jehož šedivosti a temnotě denně žijí. Do mediálního světa jsou přece vybíráni především lidé krásní. Vytváření napětí mezi krásou a ošklivostí je první zásadou reklamního designu.

Vnímání i tělesná konstituce lidí starých národů, ve skutečnosti mladého lidstva, byly jinačí. Nehodí se to však příliš do krámu dnešní a výlučné Darwinovské antropologii. Ohledně onoho vnímání příslušníků mladého lidstva, bylo pro ně normální, že si uvědomovali vnitřní psychosomatické pravzory člověka. Prostě řečeno, viděli boha či bohyni oblečenou v těle člověka. Teprve dlouho potom, když jejich schopnosti degenerovaly, začali umělci vytvářet hmotné vzory lidství (obrazy a sochy bohů).

Dnes však ony psychosomatické (softwarové) pravzory v lidech vidět nemůžeme. Předně obvykle nemáme ony schopnosti senzorického vnímání a potom, tam již vůbec žádné obyčejně nejsou. Tím způsobem, jakým se dnes s lidským tělem nakládá, tomu ani jinak být nemůže. Evidentně to příliš nikomu nevadí. Jestliže lidé neví, co jim schází, ačkoliv to stále podvědomě hledají, nemohou to hledat vědomě.

Krása, která byla uvnitř člověka, se obrátila naruby spolu s jeho vědomím. Jenomže tím došlo i k roztříštění souladu a harmonie, kterou zevně nelze dokonale nikdy syntetizovat. Ostatně, nezdá se vám snaha člověka přetrumfnout přírodní krásy umělým tvořením, nějaká patologická? Často se říká, že bůh tvoří prostřednictví přírody. Člověk se jednoznačně rozhodnul boha přetrumfnout. Je to dosti pošetilá myšlenka, neboť takto chce člověk ve skutečnosti přetrumfnout svoji dokonalou podstatu. Jestliže je něco již dokonalé, každý další pokus o zdokonalení je pouze pádem do nedokonalosti. Nějak nám tento fakt, při tom našem stále více a více těžkopádnějším pozemském plahočení, pořád uniká. Příliš hustý závoj naší nám to neumožňuje vidět.