Potřeboval jsem jednak najít recenze Kunderovy sbírky Člověk zahrada širá, které vyšly v Československu v roce 1953. Pomohli mi v knihovně Ústavu pro českou literaturu, kde zalistovali v dokonalé, za komunismu vydané bibliografii článků v českých časopisech a zjistili mi, kde ty recenze vyšly. Potíž byla, že jedna z nich byla otištěna v deníku Mladá fronta, a ten v Ústavu pro českou literaturu neměli.

Ústav pro českou literaturu provedl před nedávnem velmi záslužnou práci -- zdigitalizoval kompletní vydání několika desítek českých kulturních a literárních časopisů z 19. a 20. století. Všechny jejich stránky jsou volně přístupné na internetu -- potíž však je, že se v nich nedá vyhledávat.

I české univerzitní knihovny znají -- placený -- systém JSTOR, v jehož rámci si uživatelé mohou listovat ve většině vědeckých časopisů, vydávaných v angličtině také od 19. století -- systém JSTOR má ovšem plně funkční vyhledávání. Zadáte hledané slovo a okamžitě se vám na webu objeví seznam vědeckých článků, v nichž se dané slovo vyskytuje.

Když jsem v Ústavu pro českou literaturu nenašel Mladou frontu z roku 1953, šel jsem do pražské Národní knihovny. Tam byli taky velmi vstřícní a nápomocní, jenže pomoc byla na nic. Periodika jako Mladá fronta jsou tam dnes k dispozici jen na mikrofilmech. Mikrofilm je, jak se mi nedávno omlouvali v univerzitní knihovně v Glasgow, zastaralá technologie a všechny starší zdroje by měly být -- na Západě - v nejkratší době zdigitalizovány. Nicméně v Glasgow jsem na mikrofilmu tehdy bez potíží nalezl to, co jsem hledal -- v deníku New York Times z ledna 1977 články o Chartě 77. Když jsem na prohlížeči v Glasgow našel na mikrofilmu příslušný článek, zmáčkl jsem tlačítko a z prohlížeče vylezl xeroxový printout. Za ten jsem zaplatil 10 pencí a měl jsem zdroj, který jsem potřeboval.

V pražské Národní knihovně to však tak nefunguje. Mikrofilm si musíte nejprve objednat a bude trvat den, než se objeví v příslušné studovně. Takže musíte jít do knihovny znovu. Musíte si osobně na mikrofilmu hledaný článek najít (nevím proč, když máte kompletní bibliografický údaj) a pak film zase sbalit a vyplnit žádost pro fotooddělení. Vyrobení kopie prý bude trvat něco přes týden.

Služby jsem nevyužil -- použiji dobře fungující meziknihovní výpůjční služby v Británii a článek v Mladé frontě vyhledám, až se vrátím do Glasgow. Ale co lidi v Čechách?

Potřeboval jsem také vypůjčit na pár dní tři klasická literární díla -- Andrzejewského román Popel a démant, Solženicynova Ivana Děnisoviče a Pasternakova Doktora Živaga. V Národní knihovně jsem se se zlou potázal -- nemáte-li v ČR trvalý pobyt, nic si nevypůjčite. "Jakpak to tady děláte se zahraničními studenty?" ptal jsem se. "Chtějí-li si něco vypůjčit, musejí přinést potvrzení od policie o trvalém nebo krátkodobém pobytu," zněla odpověď.

Nedovedu si představit, že by studenti ze stovky zemí světa, kteří studují v Glasgow, se před možností vypůjčit si knihy museli dožadovat někde na policii vydání potvrzení o trvalém pobytu -- nic takového pro občany EU stejně neexistuje. Ano, je mi jasné, že pražská Národní knihovna se bojí, aby jí uživatelé knihy nerozkradli -- vůbec mám pocit, že by čeští knihovníci nejraději své fondy vůbec nikomu nepůjčovali a vlastně je před "nezodpovědnou veřejností" chrání -- jenže jak je možné, že to bez policejné byrokracie zvládnou i v jiných zemích a tamější knihovny nejsou rozkradeny? Jak to dělají jinde?

Zangažoval jsem člověka s místním trvalým pobytem, ale i tak byly výsledky uspokojivé jen částečně. Když jsem se konečně prokousal uživatelsky nepřítulným počítačovým katalogem Národní knihovny (nevím, kdo vytvářel uživatelské rozhraní, ale na stránkách katalogu například chybí základní knoflík "Zpět na předchozí stránku" -- jak má nový uživatel vědět, že se tato funkce skrývá pod tlačítkem "Výsledek vyhledáváni"?) I zásadní klasická díla si můžete, zdá se, nyní v pražské Národní knihovně vypůjčit domů. jak se zdá, jen, když máte štěstí. "My jsme teď prezenční knihovna," vysvětlila služba na informacích, a opravdu: Paradoxně, domů se nepůjčují nejnověji vydané tituly, úplně čerstvé z posledních několika let. Podařilo se nám nakonec si vypůjčit Solženicyna i Andrzejevského jen proto, že knížky poprvé vyšly už v šedesátých letech. Zlatá šedesátá léta -- tyto knihy -- jeden jediný výtisk od každého díla -- paradoxně půjčují domů, novější vydání už ne. Tak jsme nesehnali Doktora Živaga. Vyšel sice nově v České republice v roce 2005, ale jako by se po něm země slehla -- v knihkupectvích je beznadějně vyprodaný: kdo by se obtěžoval klasiku dotiskovat, že? - v Národní knihovně je k půjčení domů nedostupný.

Pozn. úterý dopoledne: Píší mi knihovníci, že jsem nepochopil roli Národní knihovny, která je archivní. To je sice krásné, jenže pokud existuje v zemi nějaká centrální archivní instituce, jako Národní knihovna, která by měla mít všechno, mělo by to být přístupné. Má-li Národní knihovna úkol shromažďovat veškerý fond, to znamená, že uživatel očekává, že to, co nenajde jinde, najde tam. Pokud mu danou informaci v Národní knihovně nevydají, je to k ničemu. (Viz například problémy se získáváním kopií z periodik.)

Je to myslím velký problém, není-li kulturní dědictví národa volně přístupné. Národ je tak na pospas bulvárním povrchnostem, které čte v novinách, vidí v televizi nebo slyší v rozhlase. Ale chce-li si člověk něco ověřit, potáže se se zlou.

Ptal jsem se mladých kolegů v Praze, jak to dělají, potřebují-li najít v knihovnách nějaký zdroj. Odpověď zněla: obrátíme se na známé.

Je to víc než sedmnáct let po pádu komunismu skutečně řešení? Musíme si skutečně zvyknout na to, že v knihkupectvích nemohou být ke koupi trvale základní klasická literární díla a v knihovnách musejí být zdroje nepřístupné?

Nový ředitel pražské Národní knihovny Vlastimil Ježek nechal umístit ve vestibulu knihovny velkou krabici pro uživatele, kam máte vhazovat svá sdělení o tom, jak jsou zákazníci se službami knihovny spokojeni Pane Ježku, zaměstnanci vaší knihovny jsou milí, úslužní a přátelští, ale jejich služby jsou k ničemu. Bohužel.

Zkuste někdy zajít do některé univerzitní knihovny na Západě.